RECENZE Overwatch
Blizzardí magie funguje stále stejně.
Záznam telefonního hovoru s šéfredaktorem: "Cože, další variace na Team Fortress? ... A nechce to udělat někdo jiný? ... odd Blizzardu říkáš? Dobře, já to tedy zkusím." Kód dorazil, instalační soubory se stahují, jdu spát.
"Nepotřebuji ještě trochu uklidit? Co jít posekat zahradu nebo probudit syna a postavit s ním Babylonskou věž z lega? Dost výmluv, já toho Overwatche tedy spustím... jé, další asijsky vypadající střílečka, né. Proč je ta grafika tak hnusná? A proč mám na výběr tolik charakterů, když jsou stejně všichni rozdělení do čtyř skupin na Offense, Defense, Tank a Support. A kde si můžu vybrat herní mód? A proč tady není servers list?"
Dobrá, vyberu si Symmetru a jdeme stavět malé energetické věže a teleport. Jasně, kopie inženýra z Team Fortress. Útočit můžu jenom na blízko, střílet hrozně pomalé energetické výboje a nebo přidávat spoluhráčům štít. Pro mojí duši podporovače v týmových střílečkách jasná volba. Zbylých dvacet charakterů asi nikdy nevyzkouším. Tak ještě jednu hru a jdu spát.
Další den si najednou všimnu, že po výběru charakteru se na předzápasové obrazovce objevuje upozornění, že náš tým nemá žádného tanka pro zápas, kde dobýváme určený bod. "No tak, vezměte si někdo tu příšeru!" Nikdo nezareagoval a jako správný týmový hráč volím D.Va. Mimochodem po indické Symmetře zase Asiatku - Jihokorejku. Moje ego ječí pod náporem zženštilosti. Navíc, když D.Va je s velkým poprsím v růžovém neoprénu navléknutá pilotka mecha. Její výhodou je, že když jí robota zneškodní, vyskočí z něj a může pokračovat po svých, dokud se jí nenabije schopnost mecha znovu přivolat. No nic, hratelnost je sice hezká, ale po pár hodinách mě to přestane bavit. Ještě jednu hru a jdu spát.
V práci stále přemýšlím, jak lépe použít výhody obou postav a jestli tedy nakonec nebudou i ostatní charaktery za něco stát. Jenže jak se jich naučit ovládat tolik? Začínám si všímat, že i spousta mých kontaktů na Twitteru se baví o Overwatch. Dobře, dneska uspím synátora v osm a pak do pestrobarevného světa blízké budoucnosti skočím rovnýma nohama.
Po další noční herní šichtě si začínám uvědomovat, že Overwatch se silně inspiroval u spousty konkurentů, ale Blizzárdí magie funguje stále stejně už od dob, kdy jsem naposledy propadl jejich Diablu 2. Sice se mi nelíbí komiksová stylizace charakterů, ale jsou to právě jednotlivé postavy, které drží celou hru pohromadě.
Vývojářům se povedlo takřka nemožné - každému z jednadvaceti lidí a robotů (nebo opici) vložit do vínku jedinečné vlastnosti, zbraně, kouzla a ultimátní komba. A cílem k úspěchu není se naučit je využívat a sám ovládnout bojiště, ale umět sladit jejich přednosti i slabiny s ostatními v týmu. Být schopný i během bitvy přepnout na postavu, která v té chvíli v aréně chybí. Pro úspěch týmu je zásadní, aby obsahoval postavu z každé ze čtyř kategorií.
O nevybalancování Overwatch jsem si zpočátku myslel své, ale čím déle hraji, tím je jasnější, že problém není ve hře, ale v myšlení hráčů. Ti si myslí, že jedinou taktikou je vzít si tank a prostřílet se do cíle. Omyl, přátelé. Přes bestiální spršku kulek Bastiona transformovaného ve velmi přesnou a smrtící kulometnou věž se prostě přímo nedostanete. Tak proč nevyužít možnosti teleportace Tracer nebo jetpacku D.Va?
Variabilita postav je fenomenální a stále nacházím další a další využití vlastností. S oblíbenou Symmetrou jsem nejprve stavěl věže za překážky na místo, které můj tým měl bránit. Nicméně teď už je připevňuji nad dveře vedoucí na takové body. Výhodou je, že nejsou lehce zničitelné granáty a jsou skryty bystrému oku odstřelovače. Výhodné je upevňovat je na zadní část limuzíny, kterou musíte doprovodit na předem určené místo. S Overwatch jsem nakonec strávil mnoho hodin a pořád přemýšlím o dalších možnostech, které přináší mé dvě oblíbené postavy. A zároveň už začínám objevovat krásy i zbylých devatenácti postav.
Blizzardu se díky spoustě drobností, jako již zmíněnému upozornění o nevybalancovaném týmu, velmi dobře daří tmelit egoistické hráče v jeden spolupracující celek. V tomto směru poráží i mnou oblíbený systém série Battlefield 2/3/4. Pochopitelně ne každá hra je posvícení, ale vyrovnaných zápasů je mnohem více než těch jednoznačných.
Dvanáct arén je do začátku dost a pro dvanáct hráčů najednou jsou poměrně rozlehlé, často mají mapy dvě i tři části. Přestřelky se stejně soustředí do jednoho bodu. Skvělou zprávou je, že všechny budoucí postavy i mapy by měly do Overwatch přibývat zdarma. V době zaplevelené DLC skvělá zpráva.
Ne všechno je pochopitelně růžové. Osobně se stále nedokáži vyrovnat s vizuální podobou Overwatch. Grafické zpracování jde ruku v ruce s ostatními tituly Blizzardu a je tedy značně jednoduché, díky čemuž ale dobře běží i na starších počítačích. Smutné je, že v Overwatch jsou s přimhouřením obou očí jen čtyři herní módy - Assault (Attack, Defend), Escort, Assault/Escort, Control.
Nadbytečně na mě působí levelování, které nepřidává žádné využitelné bonusy, jen nové skiny, pózy, sprejovací loga nebo hlášky. Asi už jsem starý, ale proč tohle potřebuji? Pozorovat padající bednu z níž se vysypou kosmetické zbytečnosti mě doslova uráží. Ale pozor, navíc si lze za skutečné peníze dokoupit beden, kolik chcete. Uff.
Zatřetí mi vadí systém přihlašování k hrám. Jak už jsem napsal, neexistuje seznam serverů. Horší je, že připojení k hrám trvá občas až minutu a to nemluvím o tom, když chcete hrát například týdenní výzvu, tam se čeká i déle. Nespokojený jsem i s odezvou serverů. V jiných hrách mám filtr nastavený vždy do 50 ms a bez problémů se připojuji, ale s Overwatch jsem se dostal k minimu kolem 80ms. Posledním zádrhelem je kromě postav nepříliš nabobtnalý obsah, ale to by se v budoucnu mělo změnit.
Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.