RECENZE Nier: Automata
Stroj se snem.
Jestliže někdy existovala hra, která nepotřebovala pokračování, je to Nier. Tato u nás nepříliš známá, ale kultovní sci-fi/fantasy, kterou vymyslel maskovaný šílenec Yoko Taro, si vydobyla oblibu u svého poněkud okrajového, ale věrného obecenstva. Tento prazvláštní mix dobrodružství v otevřeném světě, soubojů z žánru hack-and-slash a nepřehledné střílečky se proměnil v podivný a strašidelný svět. Odmítal se podvolit obvyklým sci-fi/fantasy klišé a patřil mezi ty nejodvážnější a nejpřekvapivější hry za hodně dlouhou dobu. Ale přestože se mi Nier líbil, působil na mě jako ucelený příběh. Měl začátek, prostředek a konec. A pak další konec. A další.
Technicky to nebyla ta nejpokročilejší hra, ale rozmanitá směska různorodé inspirace se smísila v cosi zcela originálního. Od té doby nikdo nic podobného neudělal. Až doteď.
Otázka samozřejmě zní, jestli Yoko dokáže vstoupit do stejné řeky podruhé. Drakengard 3 - jeho následný titul, který na Nier navazoval - byl totiž fenomenální selhání; byla to hra s úžasnými nápady a otřesným provedením. Díky studiu Platinum Games, které stojí za hrami jako Bayonetta či Vanquish, je tu jakýsi příslib vyladěnějšího produktu (či alespoň propracovanějšího soubojového systému). Ale přetrvávají obavy, že se to neobejde bez kompromisů. Není toto pokračování značně výstřední kuriozity s (o něco málo) větším rozpočtem příliš zjednodušené? Příliš konvenční?
Abychom to neprotahovali: není (ačkoliv tak může zpočátku působit). Zatímco Nier začínal s procítěným příběhem postaršího muže, jenž pečoval o svou nemocnou dceru (což před The Last of Us působilo celkem neotřepaně), je o něco těžší se s protagonisty hry Nier: Automata ztotožnit. V Automata, která je zasazená desítky tisíc let do budoucnosti (dlouho poté, co se odehrával Nier), vystupují dva styloví gotičtí androidi: 2B a 9S. Je to jen dvojka pěšáků v nekonečné válce mezi androidy stvořenými lidmi a stroji stvořenými mimozemšťany. (Nebojte - to, že androidi jsou taky stroje, nezůstane bez povšimnutí.) 2B na sobě sice může mít nabíraný obleček, ale její vzhled je zpočátku odtažitý a nudný, zatímco optimismus 9S s očima navrch hlavy působí mírně ohraně.
První hodiny také silně čerpají ze studnice motivů původního dílu Nier, což samozřejmě napodruhé nepůsobí tak svěžím dojmem. Máme tu další opuštěnou továrnu, další pole rozryté divokými kanci, další pustou poušť... A spoustu zábavných triků s kamerou, které toto dobrodružství z pohledu třetí osoby v otevřeném světě proměňují v sérii arkádových miniher. To je všechno fajn - a pokud někdo nehrál původní Nier, určitě mu to přijde nápadité -, ale tyto úvodní hodiny naznačují skličující návrat k Nier: je to větší a plynulejší, ale postrádá to duši.
Ale vydržte, protože to, co původně vypadá jako návrat ke kořenům, se postupně rozvine v něco smělého, ambiciózního a překvapivého - a to i na poměry svého ujetého předchůdce.
Pro nezasvěcené spočívá největší kouzlo Nier i tohoto pokračování v okamžiku překvapení. Výtvarný styl, mechanismy, struktura i uživatelské rozhraní, to vše bylo pečlivě navrženo tak, aby se hráč neustále potýkal s něčím novým. Zatímco spousta her s otevřeným světem má silný začátek, ale postupně ztrácí šmrnc, jakmile hráči přejde do krve základní systém, Nier: Automata celou myšlenku základního systému staví na hlavu a stará se o to, aby se hráčům herní mechanismy nikdy neomrzely.
I ty nejzákladnější mise dokážou zamíchat kartami neuvěřitelnou rychlostí. Na své výpravě skrz továrnu plnou odpadlých robotů si budete občas prosekávat cestu jako v akční hře z pohledu třetí osoby, pak vás čeká 2D plošinovka viděná z boku a najednou vás hra na pár desítek sekund vrhne do minimalistické arkádové střílečky. I po 40 hodinách vám bude Nier: Automata neustále předhazovat nová bláznivá překvapení a tajemství.
A to se bavíme jen o mechanismech! Nier: Automata vám vyrazí dech hlavně svým zasazením. Mimořádný mrtvý svět, kde androidi vykonávají vůli lidí, zatímco se je stroje snaží zdánlivě napodobit, je až po okraj plný malých i velkých příběhů. Jsou tu obyvatelé opuštěného zábavního parku, kteří donekonečna stráží jeho hlavní ulici, se záhadnými jmény jako „Machine with a Dream" (Stroj, který má svůj sen); je tu zvrácený kult odpadlých robotů, kteří řeší paniku kvůli krizi víry; a mé oblíbené opuštěné apartmány zasypané pískem, jež nyní obývají droidi, kteří pantomimicky předvádějí orální sex a donekonečna opakují „Love. Love. Love."
Výtvarné směřování je tak nápadité, jak tyto scénáře naznačují, a díky neskutečně nádherným vyhlídkám budete moct spatřit rozbořenou krásu. Továrny jsou skličující památníky připomínající průmyslovou éru, i přes zarezlé měděné potrubí a mlhavé šedé nebe. Stroje nabývají působivou škálu podob, které se všechny točí kolem těch samých hlav kulatých jako měsíc. V paměti vám utkví i bossové, neboť v jejich řadách najdete protivníky od obřích kovových obludností po androgynní lidské dvojníky s nihilistickou interpretací toho, co znamená být člověkem.
Stejně jako v případě prvního dílu Nier může grafika mírně zaostávat, co se týče technického provedení. A to kvůli zašedlým texturám a rozeklané krajině, ale už jen ta rozmanitost a šíře dobrodružství v Nier: Automata slušně kompenzuje ne tak hvězdné produkční hodnoty. A navíc, ať už scenérii chybí cokoliv, Keiichi Okabe a jeho úchvatný soundtrack to víc než vynahrazují.
Taro i studio správně pochopili, že klíčem k vytvoření takto evokujících světů nespočívá ve vyladěnosti detailů, ale spíš v tom, co vám hra nevysvětluje. Kromě pár nemotorných dialogů tu či onde utváří Nier: Automata svůj svět pomocí kryptických indicií, které jakousi soudržnost jen naznačují. Pro Tara je důležitější, aby ve vás vzbudil pocit úžasu a zájmu, než aby poodhaloval roušku tajemna zahalující tento složitý příběh o světě, který se zbláznil. Kvůli tomuto záměrnému nedostatku expozice může být ke konci těžší chápat zápletku, ale ono na tom překvapivě skoro vůbec nezáleží. Nepotřebujete znát podrobnosti toho, jak vůbec ten různorodý svět hry Nier: Automata drží pohromadě, abyste pocítili tíhu jeho bláznivých obyvatel s umělou inteligencí, kteří se vymykají kontrole.
Když přijde řeč na překvapení, Nier: Automata vás prostě nenechá vydechnout. Taro už v rozhovorech prohlásil, že ani tehdy, když se v Nier: Automata spustí závěrečné titulky, jste z příběhu neviděli ještě ani polovinu. A má pravdu. Žádná hra od dob Castlevania: Symphony of the Night tak odvážně neskryla skoro půlku svého obsahu za falešný konec. Pokusím se vyhnout spoilerům, ale postačí říct, že režim New Game Plus nabízí v Nier: Automata mnohem víc změn, než byste čekali, a - mrk, mrk - ve hře najdete ještě víc obsahu i nad rámec tohoto režimu! Mnohem víc. A právě tam narazíte na pár těch nejlepších momentů v celé sérii. Vlastně bych se nebál tvrdit, že po závěrečných titulcích je hra ještě podivnější a zajímavější, ačkoliv ani před nimi to není žádná nuda.
Přestože je Nier: Automata po okraj naplněný rozmanitostí, je tu kompromis. Soubojové mechanismy doznaly oproti předchůdci výrazného zlepšení, ale obvyklému standardu od Platinum Games se nevyrovnají. Zčásti je to kvůli ambici - jak bylo řečeno výše, Nier: Automata představuje spoustu žánrů najednou, takže je to něco jiného než soustředěnější akční kousky, se kterými se tvůrci Revengeance obvykle vytasí. Konečný výsledek však působí volněji a postrádá přesnost, na kterou jsme od autorů Bayonetta zvyklí.
Nier: Automata není tím nejelegantnějším titulem na trhu, ale je to ta nejúchvatnější hra, kterou jsem hrál za hodně dlouhou dobu. Své velké chyby nijak zvlášť utajit nedokáže, ale těm, kteří hledají nekonečně vynalézavou snovou výpravu, učaruje Nier: Automata natolik, že se od něj neodvrátí. Podobný titul na trhu zkrátka neexistuje - a to beru v potaz i původní Nier.
Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.