RECENZE Middle-Earth: Shadow of Mordor

Už zase umírám a vracím se zpátky do své přízračné a naštěstí nesmrtelné podoby, abych z ní opět rychle vypadnul a vrátil se zpět na cestu pomsty a odplaty. A věřte mi, že mi to ani nevadí, každou chvíli se zasnít, trochu více zariskovat a nechat se rozsekat krvelačnými Uruk-hai a jejich ještě zkaženějšími veliteli. Mordor vám totiž nedá nic zadarmo, když temný a zkažený svět ruku v ruce doplňuje stejně drsný příběh, zkrátka nic pro romantické duše. I když je zdejší posmrtné putování udatného strážce Černé brány Taliona, jemuž Temní podřízli celou rodinu (a vlastně jeho také), volně vloženo mezi Hobita a trilogii Pána prstenů, stejně se jedná o zcela nový příběh, inspirovaný právě slavnou Tolkienovou fantasy.

Motiv sympatického hraničáře, který si od kolegy Geralta vypůjčil dvojici chladných zbraní na zádech, je po hrůzném úvodu (nic pro slabé povahy!) jasně daný a nebudete mít jistě problém se s ním ztotožnit. Ostatně pomsta na vrazích úplně stačí, byť tím druhým klubíčkem na rozpletení je identita záhadného přízraku, jenž bojovníka obdařil další existencí na hraně života a smrti, mezi níž může libovolně pendlovat jak Cháron na své bárce. Ta živoucí strana bytí Talionovi dovoluje návrat do reálného světa, kde by mu zmrtvýchvstání nikdo rozhodně nehádal, přičemž duchovní bytí strážce obdaří vlastně na chlup stejnými dovednostmi (Orlím zrakem), jako mají všichni hrdinové Assassin's Creed. Tu zmínku o Altairovi a spol. si dobře zapamatujte, neboť mluvit o tvůrcích Mordoru, že se nechali slavnou řadou pouze inspirovat, by bylo opravdu fest slabé slovo.

1 of 7

Caption

Attribution

Každopádně i ve své průhledné přízračné podobě je hrdina stále viditelný a stejně zranitelný jako „zaživa". Na začátku jsem nakousl, že Talion nemůže umřít, protože je dávno mrtvý, takže se po každém „skonu" prostě jen objeví na nejbližší strážní věži, z níž se krásným plachtěním snese do stohu slámy... No, ten stoh v Mordoru není, ale jinak opět snad až moc okatá vykrádačka ubisoftího dítka, nemyslíte? Ostatně sláma dobře ilustruje mé časté rozpoložení při hře, kdy jsem mnohokrát myslel, že hraju za asasína, pouze v jiném prostředí. Abych nezapomněl, šplh na věže samozřejmě naplní krajinu pod vámi ikonkami úplně stejně, jako v..., vy už jistě víte v čem. Mordor vás totiž vítá doslova s otevřenou náručí. Je plný větších i drobných misí a úkolů, příběhových i nepovinných, je celý otevřený a s velkým citem zhmotněný tak, že dovedně balancuje na hraně naprosté pustiny zmaru a docela pěkné divočiny, kde občas i trochu toho sluníčka vykoukne.

Jakkoli Mordor není nijak extrémně rozlehlý, stejně je natažený tak akorát, když jej proběhnete z jednoho okraje na druhý za několik minut. Člení jej v reálu neviditelné hranice na takové menší biotopy, které mají tak trochu odlišný ráz krajiny a počasí, což dává prostředí jiskru rozmanitosti. Neustálý koloběh denní doby i proměnlivého počasí už tvoří jen tu třešničku na dortu zdejšího opravdu detailního a krásně divokého světa, kde je radost bojovat, ale bydlet by tu asi nikdo nechtěl. Tedy kromě našich charizmatických nepřátel nejen z řad skřetů Uruk-hai, ale i dalších prapodivných potvor z lůna Sauronova. Sama příroda také přidala ruce k dílu a tak si její výtvory s těmi pekelnými nic nezadají. Prakticky všichni na druhé straně barikády proti hodným jsou znamenitě vymodelováni a málokdy narazíte na stejnou postavu. Všude propíraný systém Nemesis opravdu funguje takřka na jedničku.

Tlupy skřetů dokážou v boji dobře spolupracovat a klidně útočí najednou z několika směrů. Silnější jdou přímo do vřavy, méněcenní se záhy přidávají, přičemž slaboši povykují a volají kolem pro posily. Není zde problém naběhnout si na slušný oddíl třeba půltuctu skřetů, přičemž do boje záhy dorazí klidně další parta. A před takovýmto smradlavým a chřestícím prvomájovým průvodem vás zachrání tak akorát zbabělý úprk. Sociální chování i úplně vespod temného společenství viditelně funguje, ale ty pravé osobnosti jsou zde velitelé a kapitáni černých hord, opět rozdělení do několika stupňů velení. Ani bych se nedivil, kdyby byl kvůli tomu Shadow of Mordor povinnou hrou Generálního štábu. Hierarchie nepřátelské armády je prostá. Slaboši hynou a jen ti nejkrutější získají vrcholné pozice. Ty zobrazuje jakási šachovnice velitelských kádrů Uruk-Hai, kde si postupně odkrýváte další a nové silnější protivníky.

Každý z velitelů má nějaké unikátní obavy a naopak dovednosti, čehož všeho se dá rozumně využít v boji proti nim. Jeden má panickou hrůzu z dravců v přírodě, druhý se vystřeleným šípům jen směje a třetí nejde vůbec vykrývat. Tak se podrbejte na hlavě a udělejte dlouhý nos na predátora, jehož šikovně nasměrujte přímo na velitele. Šípy dejte zpátky do toulce, vylepšete si meč a z překvapivého přepadu prudce zaútočte. Možností je celá řada a díky osobnostem nepřátel je každý souboj s takovýmto minibossem velmi zábavný a příjemně náročný. Když jednoho z šéfů porazíte, za chvíli na jeho místo nastoupí další oblůdka, ale tu pěknou várku bonusů a zkušeností už vám nikdo nevezme. Ani po smrti. To si spíše vyslechnete posměšky od nepřátelského vítěze minulého boje, v němž jste stáhli ocas, přičemž takový skřet hnedle stoupne na ceně a respektu u svých spoluskřetů.

1 of 4

Caption

Attribution

Vůbec toto sociální chování nepřátelské armády je naprosto unikátní funkcí Mordoru, viditelnou skoro na každém kroku. Potvůrky spolu bojují o nadřazenost a velení, mnohdy až úsměvně glosují situaci a živě reagují na vaše dřívější chování. Vykosili jste až na pár celou skřetí jednotku? Pokud vás později zahlédnou veteráni toho boje, tak na nic nečekají a vezmou do zaječích. Utečete z bitky a ještě na zádech uslyšíte jejich posměšky, přičemž při dalším setkání po vás půjdou s ještě větším nadšením. Tyto situace putování opět výrazně oživují, snad jen těch tlup by nemuselo být tolik. Některá místa jsou doslova zamořena nepřáteli, takže při cestování kolikrát ani pořádně nezvednete hlavu a budete stále pendlovat mezi trsy keříků, kde se bezpečně ukryjete opět přesně ve stylu Assassin's Creed.

Plynulá návaznost běhu na skoky, včetně známého přilepování na zdi v těch nejhorších možných chvílích, natažená lana mezi domy, klouzání po kladkách, stejný grafický styl velké mapy, obrazová encyklopedie, velmi podobný pohyb a šplh na cokoli - to je jen stručný nástin doslova okopírovaných věcí z díla Ubisoftu, a to jsem nezmínil všechno. Ať mi nikdo neříká, že tato hra vznikla na zelené louce. Tady už se nedá mluvit o pouhé inspiraci, ale spíše o naroubování nové hry na základ od konkurence. Ta podobnost s asasínským univerzem je v Mordoru prostě až moc viditelná. Každopádně to neberu jako chybu hry, spíše za její velkou ostudu.

Jestli při dobrodružství zakopáváte o Eziův odkaz, tak soubojový systém si zase bere příklad z posledních Batmanových her. Souboje a bitky jsou hlavním kořením a určitě nejvíce protěžovanou činností v této akční adventuře. Proto jsem rád, že bitvy baví, jsou živelné, přitom přehledné a Talion se při nich doslova vznáší. Precizní ovládání má na svědomí vlastně jen trojice tlačítek pro útok a krytí/únik, nicméně postupně vylepšovaných skrze další a další možnosti, jež vám hra vždy názorně představí. S čím putování začnete, tedy s mečem, zlomeným mečem místo dýky a s lukem, s tím také celou hru dokončíte. Pouhá trojice zbraní je možná krapet nicotný arzenál, ale ono to vůbec není na škodu. Mordor totiž RPG žánr pozdravuje jak chytrým a pěkně rozvětveným vylepšováním dovedností a útoků hlavního hrdiny, tak i všech jeho zbraní, přičemž záhy je každý další stupínek na hraničářově mistrovství v boji opravdu citelný.

V příběhu striktně singleplayerová hra tak trochu klame tělem. Hlavních misí je v Mordoru na pohled sice „jen" dvacet, ale i tak to stačí na velmi solidních zhruba 15-20 hodin, přičemž i mnoho nepovinných úkolů k hlavní lince bezesporu patří a tak lze ve hře klidně zábavně strávit i padesátku hodin. O vybíjení nepřátel padla řeč, dále nemůže chybět ani sběratelská činnost. Každý ukrytý artefakt či runa po krůčku odhalují závoj na tajemném Přízraku, jenž hraničáře doprovází, mentoruje a který se stejně nemrtvý jako Talion postaral o jeho vzkříšení. Nejen bojem je ale v Mordoru člověk živ, takže ti mírumilovnější z vás mohou sbírat flóru do herbáře (kytičky doplní život!), lovit, poznávat či sedlat zdejší faunu, osvobozovat lidské otroky (jak jinak, než zabíjením hlídačů-skřetů, kteří mají ze zajatců hroznou legraci) a na mnohá další vyžití si přijdete rádi sami.

Jakkoli se Mordor tváří jako jasná rubačka na dobrodužné notě, tak ke stylu nepřemožitelného Kratose a jím podobných má setsakra daleko! Ano, později dost namakaní a se silnými zbraněmi jste už hodně dobří bojovníci a klidně vykosíte celé roty Uruk-hai ani se moc neunavíte. Jenže velkou část hry si musíte dávat velký pozor na svoji kondici, lehce vyprchávající už po několika málo ranách. Být králem bitev se naučíte záhy, ale kvůli těžkému přeskřetování je doporučováno moc nehlučet, důsledně se ukrývat, přebíhat potichu a útočit ze zálohy. Však jsou takové vraždy krásně a hodně drsně animovány, včetně litrů černé krve, skřetích těl v křečích a padajících hlav. Opět další to příklad nádherné grafiky celé hry.

Middle-earth: Shadow of Mordor v angličtině je v prodeji pro PC, PS4 a X1 v cenách od 899 Kč. Verze pro PS3 a X360 vyjdou až v úterý 18. listopadu.

koupit na Xzone.

Pokud omluvím ty ostudné opičky z "creedovského" světa, tak Mordoru opravdu není moc co vytknout. Neustálé skrývání může někoho unavovat, já si ale ve stealth postupu lebedím. Generické vedlejší mise typu seber pětkrát to a desetkrát ono jsou i jinde, nicméně Mordor tím alespoň nabízí širší pole působnosti jak se zabavit. Otravné jsou občas automatické přichytávačky na překážky, když to zrovna vůbec nepotřebujete, případně namapování některých tlačítek lepších útoků vyžaduje jistou prstovou ekvilibristiku. A konečně je třeba vzít na paměť, že se tady hlavně rube, rube a zase jen rube. Jako celek je ale Mordor nádherným, velkolepým a rozsáhlým akčním dobrodružstvím, jež si bere ze slavných značek jen to nejlepší.