RECENZE Micro Machines World Series
Nostalgie se nekoná.
Před pár lety se Codemasters pokusili oživit špičkový závodní žánr pomocí Toybox Turbos. V podstatě to byly Micro Machines, ale bez licence na název Micro Machines, a přestože byla hratelnost prostá, podařilo se jí zachytit esenci toho, díky čemu byly původní hry tak speciální.
Úspěch onoho titulu se musel vyplatit, protože prostřednictvím Micro Machines: World Series se Codemasters pokoušejí znovu použít slavné jméno, ačkoliv je s tím spojená spousta balastu včetně pár poněkud podivných designérských rozhodnutí, které zásadně mění ducha série.
Zatímco Turbos byl okouzlující nostalgický výlet, World Series často působí vykalkulovaně a takřka bezduše. Ať už vývojáři s Hasbro dohodli na název Micro Machines jakoukoliv licenci, určitě to něco stálo a všude v herním prostředí i v rozhraní vidíte nalepenou reklamu na Nerf. Známé zbraně z Toybox (Tommy Gun, Hammer a Mines) se tu vyskytují pod značkou produktů Nerf, zatímco po trati a v arénách se válí bezpočet zbraní Nerf. Působí to dojmem, jako byste hráli spíš reklamu než hru.
Problémů je ale víc, počínaje výraznou absencí jakéhokoliv turnajového režimu pro jednoho hráče. Místo něj se hra více zaměřuje na online hru pro více hráčů pomocí klasických závodů a nového režimu Battle, který najednou podporuje až 12 hráčů online. Někdo by možná namítal, že kouzlo Micro Machines spočívá v multiplayeru, jistě, ale když tu není offline turnajový režim, kde byste se cvičili, působí to poměrně prázdně.
A to není to jediné, co se osekalo. V Toybox jste měli na výběr celkem 35 vozidel, ve World Series jich je jen 12 - ačkoliv ty si můžete kosmeticky upravit pomocí odměn, jež získáte z odemknutelných beden s kořistí, protože je rok 2017.
Stejně tak i počet závodních tratí spadl z 18 v Toybox na pouhých 12 ve World Series. Místo nich získáte 15 arénových map navíc, které byly vytvořeny konkrétně pro režim Battle, v němž můžete hrát zápasy 6v6 v režimech Capture the Flag, King of the Hill a Bomb Delivery. Stejně jako závodní trasy se arény odehrávají na povědomých místech v domácnosti. Jenže tentokrát se nejedná o uzavřené smyčky, nýbrž o nelineární rozvržení s několika cestami, které zahrnují šikovné zkratky v podobě ramp, odrazových můstků a dokonce dronů na dálkové ovládání.
I když jsou lokace nápadité a občas i geniální (v případě jedné, která je zasazená na deskové hře Hungry Hungry Hippos), vyznat se v těchto arénách může být docela matoucí. Těsné zatáčky, smrtící pády a nepřehledná minimapa tomu rozhodně moc nepomáhají, a když si přičtete bitevní chaos, může se zábava rychle zvrhnout ve frustraci.
V režimu Battle má každé vozidlo jedinečné schopnosti. Tři z těchto schopností jsou dostupné od začátku, ale mezi každým použitím se musí přebíjet, zatímco tu čtvrtou, ultimátní, si získáte za body a ničení ostatních hráčů. Jelikož se můžete učit tolik nových útoků a můžete umřít tolika způsoby, začne být hra rychle hektická a vy se přistihnete, že pravidelně čekáte na respawn. Tyto arénové zápasy mají své úžasné okamžiky, zejména když každý člen týmu hraje na přednost svého vozidla - ambulance umí léčit atd. -, ale ve hře Micro Machines působí nepatřičně, takže je smutné, že z toho režim Battle vychází nejlépe.
Online část funguje dostatečně dobře - rychlý zápas se vás pokusí umístit do lobby s co možná nejvíce lidskými hráči, ale mezery v případě potřeby zacpe umělou inteligencí, takže zápas budete mít vždycky obsazený a nikdy na něj nebudete muset dlouho čekat. Nostalgičtí hráči jistě ocení, že avataři pro počítačové závodníky jsou vytažené přímo z původních her a najdete mezi nimi pamětihodné postavy, mezi které patří Spider, Cherry a dokonce i Violet Berlin.
Skutečná zábava s World Series spočívá v režimu Skirmish v místním multiplayeru. Navzdory menšímu počtu tratí je to režim, ke kterému se lidé budou vracet, ačkoliv jestli to máte stejně jako já a mí kamarádi, přeskočíte Free For All (zředěnou verzi režimu Battle) a zůstanete u klasické přetahovačky - režimu Elimination.
Co se týče ovládání, autíčka ve World Series mají ve zvyku působit trochu moc rozlítaně. Kloužou a smykují po celé trati nehledě na to, které jste si vybrali, a pro nováčka je velice snadné točit volantem příliš moc či příliš málo a přeletět přes okraj stolu nebo vjet do hromady preclíků. Během přípravy této recenze jsem se vrátil a testoval jak Toybox, tak původní Micro Machines a musím říct, že ovládání ve World Tour se ve skutečnosti mnohem víc blíží původnímu Mega Drive bez tření než těžkopádnějšímu Toybox.
Toybox Turbos jsem tu zmiňoval hodně, ale je téměř nemožné neporovnávat tyto dvě hry, když si uvědomíte, že World Series recykloval materiály pro více hráčů ze hry z roku 2014. Krucinál, vždyť jedna z nových tratí - Mixer Madness - je téměř totožná s mapou Baking Cakes z Toybox Turbos. Změnilo se akorát rozmístění smrtící elektrické metly a chybí tu jedna z těch ošemetnějších zkratek.
Pokud od World Series očekáváte Micro Machines ze staré školy, zejména po zkušenostech s Toybox, budete si připadat docela ochuzeni, a to navzdory nízké ceně. Jelikož hra očividně klade velký důraz na režim Battle, fanoušky oblíbený režim Elimination a standardní závody hrají druhé housle a působí tu spíš jako dodatečné přídavky.
To, že se značka, která tak očividně spoléhá na nostalgii, nesnaží vytěžit co možná nejvíc z těchto klasických režimů, působí jako přehmat. Codemasters mohli navázat na to, co dokázali s Toybox, ale místo toho to osekali a vsadili vše na zcela nový koncept. Čistě upřímně, všem, kdo si koupí World Series proto, že hráli Micro Machines na Amize, bude režim Battle ukradený. Párkrát to zkusí, ale zanedlouho se vrátí k tomu, co znají a co zbožňují, což je bohužel zředěná verze Toybox Turbos.
Hrát World Series je jako jít se podívat na vystoupení své oblíbené kapely a zjistit, že celý jejich playlist se skládá z nových písní. Je fajn vidět něco nového, ale kvůli tomu jste si lístky nekupovali. Koupili jste si je proto, abyste si mohli zazpívat staré dobré hity.
Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.