RECENZE Mass Effect Andromeda

Sotva zahlédnete ketty a už okrádáte jejich mrtvoly a cpete si do kapes součástky zbraní, kreditové čipy a prodejné „zachráněné" předměty obalené zbytečnými popisky. Sotva se pozdravíte s angary - tou nejpřátelštější ze tří nových ras v Andromeda - a už pro ně plníte úkoly, rozvážíte obědy pro bojovníky z hnutí odporu či se prodíráte fialovými džunglemi a hledáte ztracené zápisky jednoho vědce.

Pakliže nápad urazit 2,5 milionu světelných let s úmyslem kolonizovat další galaxii má nějaké své skutečné mystické kouzlo, čtvrtý Mass Effect od BioWare ho už v prvních pár hodinách hraní majzne po hlavě zlatokopeckou lopatou a vykopne ho z přechodové komory. Vám tedy zůstává jen řízná, leč nepřekvapivá střílečka z pohledu třetí osoby, kde řešíte hromadu všedních úkolů - je to hra plná úchvatných a obřích krajin sabotovaná nevyváženým scénářem a (v době psaní této recenze, pár dnů před vydáním) nesmírným množstvím bugů. A co je asi nejhorší, v Andromeda chybí drama spočívající ve skutečných následcích. To má podle všeho na svědomí přechod k šabloně otevřeného světa, která si v sérii Mass Effect bohužel odbývá svou premiéru - v sérii, která si získala věhlas a uznání nejen díky svobodě rozhodování, ale díky tomu, že na těchto volbách posléze záleželo.

Kampaň je v podstatě hybridní spojení galaktické detektivky z Mass Effect 1 a rozmáchlých státotvorných prvků z Dragon Age: Inquisition. Vaše postava se jmenuje Scott Ryder či Sara Ryderová a je to mladý průkopník na palubě lidské kolonizační lodi Hyperion, který se nečekaně (tedy nečekaně za předpokladu, že jste ještě žádné RPG od BioWare nehráli) ocitá v roli „Pathfindera". Čili bytosti s neomezenou mimosoudní mocí, jež má za úkol připravit planety na osídlení. A to tím, že bude grindovat vedlejší mise, odhalovat tajemství další zaniklé civilizace (tentokrát se jmenují Remnant) a řezat hlava nehlava armádu vesmírných fašistů pod vedením nabroušeného bratrance filmového mimozemšťana ET.

Na cestu se připojují i rasy z původní trilogie: salariané (žabí vědci), krogani (tlustší Klingoni), turiané (vojenští krabi) a asari (pansexuální elfové), z nichž většina přebývá na Nexusu. Na gigantickém orbitálním obchoďáku, což je v podstatě Citadela z první hry, jen s větším počtem fetch questů a menším počtem erotických tanečnic. Mezi nováčky se řadí angarové, stereotypní kmenoví domorodci, kteří své emoce údajně vyjadřují povrchem těla - tedy ne že by tuto vlastnost animace postav ve hře nějak reflektovaly. Pár z těch méně obvyklých ras ze série Mass Effect bylo odsunuto do propadliště dějin, včetně elcorů a hanarů. Obzvláště mě zklamalo, že jsem našel jen málo stop o quarianech, o společnosti bývalých otrokářů, které jejich robotické výtvory uvrhly do vyhnanství - tahle rasa by k příběhu o hledání nového domova měla určitě hodně co říct.

Ve většině kampaně budete posuzovat nároky navzájem soupeřících frakcí, vybírat si své favority či se dobírat ke kompromisům. Tento proces má také vliv na vztahy s posádkou na palubě Tempest, vaší nóbl soukromé průzkumné lodi (muchlária), a rozhoduje o tom, které frakce s vámi nakonec půjdou do finální bitvy proti kettům. Mezi dilemata, jimž budete čelit, patří například to, jestli na svém prvním kolonizovaném světě založíte stanici vojenskou, nebo vědeckou. Jestli máte cenzurovat otravnou komunikaci směřující od angarů do Nexusu. A jestli dát nabručenému kroganskému vůdci darem silný remnantský artefakt. Stejně jako v předchozích dílech zde funguje hezká chemie mezi malými a velkými věcmi, mezi konverzačními maličkostmi v rušných komunitních centrech na Andromedě a burácejícími koly státnictví.

Bohužel, spousta z oněch klíčových dilemat recykluje osvědčené prvky z původní trilogie a RPG obecně. Takže ano, salariané a krogané si jdou pořád po krku kvůli genofágovi. A ano, hra po vás bude chtít, abyste rozhodli o osudu potenciálně nevinného vězně. Zpětně vzato vyšlo najevo, že ostatní rozhodnutí mají pramalý význam. To svědčí jak o relativní slabosti scénáře, tak o širším strukturálním přechodu - od flexibilních, leč významných příběhů z minulých her k bezpáteřní vlažnosti otevřeného světa, kde je povoleno vše.

Zatímco původními hrami série Mass Effect vás provázel příběh, Andromeda svou klíčovou cestu odsouvá na druhou kolej. Nabízí řadu volně propojených scénářů, které jakoby náhodou obsahují poměrně nezajímavý boj proti tyranovi s genocidními choutkami. Je to hra, která se víc snaží o to, aby vás zabavila, než aby ve vás udržovala napětí kvůli tomu, co bude dál, nebo aby vám dávala pocítit následky vašich akcí. V porovnání s předchozími díly je tu jen málo rozhodnutí, která musíte v průběhu děje učinit - nic, co by stálo za tak nadšenou zmínku jako třeba mise na Virmire z Mass Effect 1 - a spousta questů (včetně věrnostních misí postav, o nichž si něco povíme záhy) je navržená tak, abyste je mohli hrát kdykoliv během kampaně nehledě na širší souvislosti.

Lví podíl na misích v Andromeda mají zbytečné a fádní úkoly: jít na důležitý bod, oskenovat 10 skládacích remnantských regálů pomocí ošklivého zápěstního displeje, vytěžit pět nerostných nalezišť pro nějakého líného vědátora z Nexusu, vyhodit do vzduchu tři základny nájezdníků a tak dále. Posedlost hry takovými neslanými nemastnými věcmi je o to horší, že zahrnuje zbytečné courání sem a tam - tohle je vesmír s nadsvětelnou komunikací a mozkovými implantáty, ale nemůžete si zkontrolovat e-mail, zvolit výzkum prototypu zbraně ani přijmout videohovor, aniž byste se museli vrátit domů na Tempest. Ještě o něco otravnější je cestování mezi planetami a slunečními soustavami: nanicovatý 20sekundový filmeček, jenž se nedá přeskočit a vypadá jako domácí úkol animátora, který nikdo neměl to srdce smazat.

Delší mise v Andromeda reputaci trochu napravují. Abyste planety kompletně kolonizovali, musíte najít a otevřít skrýš Remnantů - to je dungeon, který se skládá z hádanek plných spínačů a plošin a syntetických obranných prostředků, jež ukrývají obří terraformovací aparát. Posedlost glyfovými hádankami ve stylu sudoku, jejíž vyřešení odemkne vchod do skrýše, se rychle okouká stejně jako šíleně geometrická výzdoba, ale samotná prostředí jsou natolik rozmanitá, že si vaši pozornost udrží. V jedné skrýši se můžete plížit mezi čtyřnohými mechy a hackovat kulometné věže či aktivovat motorizované barikády. V jiné musíte pobíhat mezi klimatizačními bublinami, abyste přežili mrazivou teplotu. Tyto eskapády jsou zřídkakdy velkolepé, ale představují základ, na které by zbytek hry býval mohl stavět.

To samé platí pro úkoly, se kterými za vámi přijdou členové vaší posádky. Stejně jako v předchozích dílech můžete pomáhat svým spojencům se soukromými problémy, abyste si odemkli jejich nejlepší schopnosti a možná si i rozvinuli romantický vztah. Mezi ty lepší mise specifické pro postavy patří výlet na zničený Měsíc, kde musíte zachránit mladistvého hackera před bandou pašeráků a aktivovat. Či deaktivovat terénní proměnné pomocí kamer s uzavřeným okruhem, abyste zvrátili průběh následné bitvy. Ale zatímco v předchozích hrách byl nábor kompletní čety pro příběh klíčový a nutil vás naučit se o svých potenciálních společnících první poslední, abyste si získali jejich důvěru, Andromeda vám všechno naservíruje na stříbrném podnose už v rané fázi a její postavy jsou taková podivná směska.

Z vašich společníků nejspíš nejvíc vyčuhuje angarský kámoš Jaal - zuřivý, leč sebekritický jedinec, jehož dialogy obsahují pár předvídatelných, ale dobře podaných vtipů založených na kulturních a jazykových rozdílech. Mezi mé oblíbené interakce s ním patří e-mail, který vyjmenovává jeho dietetické požadavky na palubě Tempest, včetně několika krémů na obličej a „25 sklenic výživné pasty", což zakončí úžasně nadutou hláškou „Doufám, že je tento seznam schůdný." Již menší díru do světa udělají bývalý policista Liam neboli vtíravý nejlepší parťák, který bydlí na gauči poblíž strojovny na Tempest, a kroganský válečník Drak čili další z dlouhé řady nevrlých veteránů se srdcem ze zlata. Ze všech nejhorší je PeeBee, psychopatická magorka, která je v podstatě jako Sera z Dragon Age: Inquisition, ale jen z půlky tak šílená, ovšem s dvakrát tak odhaleným břichem.

Horší problém se scénářem Andromeda představuje to, že BioWare nedokázali přesvědčivě nahradit starý systém Paragon/Renegade, který udílel body za hodné či zlé dialogové volby či skutky. Pokud jde o etiku, byl systém Paragon/Renegade samozřejmě velmi nemotorný, ale coby dramatický prostředek vytvářel v dialozích silné stěžejní okamžiky a zdůrazňoval následky vašich rozhodnutí, které se projevily později. Protějšek tohoto systému v Andromeda - čtyřklaný rozcestník mezi racionální, emocionální, nevázanou a profesionální dialogovou volbou - je poměrně nevýrazný. V podstatě je to volba mezi znuděným Ryderem, sentimentálním Ryderem, lehkovážným Ryderem a rodičovským Ryderem, z nichž ani jeden vlastně nestojí za to, abyste se s ním seznámili.

Ve scénáři se občas najdou světlejší chvilky. V jednom okamžiku jsem na Nexusu přednesl poněkud mechanický projev a vysloužil si akorát sarkastickou poznámku od salarianského demokrata. V nesčetných terminálech na Andromeda občas najdete vtipné zápisy. Kroganský sexuologický terapeut radí klientům ohledně seznamovacích simulátorů nebo nadšený e-mail od Draka, ze kterého se vyklube phishingový podvod. Jinak jsou to ale převážně suchopárné věci plné povinných obvyklých zpráv o nových světech, nekonzistentním používání univerzálního lodního překladače a o divném přešlapu ve stylu Destiny.

Poslední z velkých nedostatků Mass Effect: Andromeda je něco, co je doufejme jen dočasné: jedná se o jednu z těch technicky nejnedotaženějších her, které jsem kdy recenzoval, přestože je zároveň jednou z těch krásnějších. Když máte štěstí, můžete očekávat časté překrývání textur, animace obličejů, jejichž vzezření se pohybuje na škále „zrovna mi dělali botox" až po „rychle, zavolejte vymítače ďábla", a výkon, který ze 30 snímků za sekundu padá snad až na jednociferná čísla. A když to štěstí nemáte? Inu, kde začít? Mezi ty nejméně otravné chyby patří nepřátelé zaseklí ve vzduchu po seskoku z výsadkového modulu či uvěznění v terénních objektech. O něco výše na škále závažnosti jsem občas narazil na dialogy, u kterých nehrálo audio, což postavy odsoudilo k nekonečnému zírání, a na bosse, který se objevil několik set metrů od místa, kde se podle scénáře objevit měl, jako by přibíhal z troufalé pauzy na cigáro.

Dokonce je zde pár okamžiků, které vám budou rovnou bránit v dalším postupu hrou. Jeden velký vedlejší úkol jsem nemohl dokončit, protože hra odmítala zobrazit výzvu, díky které byste se mohli dostat na palubu dotyčné vesmírné lodi. Jindy jsem nemohl zemřít - nejspíš proto, že se Andromeda rozhodla, že musím nejdřív oživit jednoho člena posádky, než mi ukáže obrazovku se zprávou o neúspěchu mise. Mnohé z těchto problémů opraví pozdější patche a většina z nich je zanedbatelná. Hře je asi snadno odpustíte, zatímco se budete rozhlížet po lesklé zamrzlé krajině ošlehané větrem a osázené kettskými předsunutými základnami nebo když pohlédnete na obrovského písečného červa složeného z třepotavých černých úlomků, kterak se tyčí oproti nebi na pouštní planetě. I tak je ale zarážející, že se hra tento týden do obchodů dostává v tomto stavu.

Opožděnou světlou stránkou Andromeda je její souboj, který si bere arzenál zbraní a schopností z předchozích dílů a představuje posílený skok, tryskové úhybné manévry a bezkonkurenční (a zpočátku nesrozumitelnou) řadu možností výroby výzbroje. Téměř naprostý nedostatek kontroly nad vašimi společníky je otravný, stejně jako limit pouhých tří aktivních schopností najednou. Přesto je dobrá zábava zkoušet si praštěné kombinace vlastních zbraní a ezoterických schopností na soupisku vzdušných paprskometů, kolohnátů, co ustojí spoustu zásahů, a maskujících se ostrostřelců.

Mou základní taktikou je vystřelit na nejbližší skupinku gravitační singularitu, která vytáhne nezaštítěné protivníky z úkrytu, a pak do nich pomocí telekinetických schopností vrazit nadzvukovou rychlostí. Pokud to někdo ustojí, teleportuju se do bezpečí, a buď na něj hodím kulometnou věž, nebo vytáhnu svou nejmilejší zbraň: odstřelovačku, která střílí tříštivé petardy. Systém vývoje postavy je přímočarý - sázíte body do stromů schopností a odemykáte si a vylepšujete dovednosti. Celé je to ovšem vylepšené funkcí „profil", která vám umožní přepínat si sady schopností za běhu, takže si můžete vybrat Infiltratora a vyměnit úhybný warp za maskovací štít, anebo Adepta a zvýšit tak dosah a sílu svých schopností s plošným účinkem. Celkově vzato má tato stránka hry své kouzlo, které se docela povedlo, ačkoliv pokud se budete chtít vážně ponořit do systému výroby, budete muset strávit podstatně více času procházením map a hledáním truhel s kořistí a šrotu.

V některých ohledech představuje Andromeda největší zklamání právě v těch místech, kde je nejlepší. V úvodní třetině najdete misi, která připomene Virmire - nájezd na kettské zařízení v doprovodu hrstky angarských partyzánů. Změna atmosféry je mírně zázračná: hudba to rozjede, bugů není tolik, dialogy nepůsobí jako zpomalený film a souboj nabere pěkné obrázky. Můžete zde odhalit povědomá, ale příjemně děsivá tajemství, indicie o kettské společnosti a také pár zapálených a šikovně napsaných interakcí se společníky, které vám doopravdy rozpumpují krev.

Je to strhující a připomene vám to, jak byla trilogie Mass Effect skvělá. Vzpomenete si na její inteligentní podání brakových sci-fi klišé, napínavou krásu jejích scénářů a barvitost a obratnost jejích dialogů. Tohle všechno tady podle mě ještě někde je. Ale pak se ocitnete na druhém konci mise, zpátky v labyrintu plném dřiny a zmatku na Andromedě a vzpomenete si, že jste od domova hodně daleko.

Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.