RECENZE Homefront: The Revolution
Filadelfie hlásí mírně zataženo s občasnými přestřelkami.
Revoluce bývají ošemetné. Často je charakterizuje opojný příběh psanců, jenž mapuje slovutný vzestup utlačovaných mas, které svrhnou své kruté utiskovatele. Stejnou měrou ale může být toto prudké vzedmutí značně nebezpečné - lidé totiž ztrácejí svůj morální kompas. Ve jménu revoluce bylo napácháno mnoho strašlivých věcí, což víc než dobře dokazuje i Homefront: The Revolution - ať už to tak vývojáři zamýšleli, nebo ne.
Premisa hry Homefront: The Revolution je klasicky nesmyslná, neboť je vystavěna na tom nejkomplikovanějším plánu invaze na světě. V nepříliš vzdálené budoucnosti začne Severní Korea prodávat suprovou elektroniku a Spojené státy se jí nemůžou nabažit. Zakrátko v podstatě všechno v Americe - od technologie pro zákazníky až po vojenské vybavení - je takzvaně „made in North Korea", takže si dokážete představit, jaká je to svízel, když pak stisknou tajný vypínač a veškerou technologii vypnou raz dva. Kvůli obrovským dluhům, ochromené infrastruktuře a nejspíš i nulové záruce na všechno to zboží je Amerika najednou v pěkné rejži. Severokorejská armáda - KPA - ochotně provede invazi, aby pomohla udržet klid a mír, načež se z ní vyklubou diktátorští okupanti.
Situace je sice chmurná, ale naděje zůstává. Hrstka bojovníků je připravena udělat, co je třeba, aby masy osvobodila - i kdyby to znamenalo oblékat se jako fanoušci Avril Lavigne. A zde na scénu vstupujete vy. Hrajete za nejnovějšího rekruta hnutí odporu ve Filadelfii a postupujete po jejich žebříčku, abyste znovu převzali město.
Když pomineme útržkovité nastolení příběhu, tohle město za znovudobytí celkem stojí: Filadelfie je ve hře Homefront znázorněna vskutku chvályhodně. Působí lidnatěji a živěji než New York z The Division a díky zchátralým uličkám vybudovaným kolem hnutí odporu je opravdová radost se jím procházet. A co je nejdůležitější, je to město, které zná své hranice - a to neberte jako slovní hříčku. Filadelfie, která si zde nehraje na skutečný otevřený svět, je rozdělená na několik zón. Rudé zóny jsou zakázané oblasti, ve kterých v podstatě nenajdete nic víc než spoustu strážníků, takže vytvářejí nárazovou oblast kolem mnohem zajímavějších žlutých zón. Žluté zóny představují populační centra Filadelfie, přičemž každá z nich čeká na to, až v ní dojde k otevřenému povstání.
Výhoda takovéto struktury města spočívá v tom, že každá zóna působí jinak. Ačkoliv jsou vaše aktivity v každém sektoru převážně pokaždé stejné, díky různorodé atmosféře a rozvržení se nebudete nudit. Což je nesmírně důležité zejména ve hře, ve které jde jen o zabírání různých variací na téma strážní stanice - hacknout tohle tady, zabít všechny v téhle oblasti tamhle. Design úrovní v The Revolution nejenže dokáže každé zóně vdechnout vlastní identitu, ale také pomáhá přetvářet úkoly v plošinovkové mini hádanky, čímž se občas podobá City 17 z Half Life 2. Sunout se po provizorním ochozu několik pater nad zemí a pomocí kleští na šrouby se dostávat k přístupovému panelu je opravdu uspokojivé, i když vaším svrchovaným cílem je hackovací minihra, kterou jste odehráli už bezčetněkrát.
Takto plníte podobné úkoly v různých zónách Filadelfie, abyste se dostali do srdcí a myslí jejích obyvatel - tento ušlechtilý koncept byl zredukován na velmi doslovný ukazatel „srdcí a myslí". Každá zóna se jen hemží věcičkami, které můžete sabotovat ve snaze tento ukazatel naplnit - a když se vám to podaří, lidé vyjdou do ulic a zahájí otevřenou vzpouru. Je to celkem hezký, i když zredukovaný mechanismus, díky kterému máte pocit, že vaše akce mají na město aspoň nějaký dopad.
Na každém kroku ve hře Homefront: The Revolution jsou vám v patách maskovaní vojáci z KPA s prstem na spoušti. Třebaže jejich primárním úkolem je udržovat ve městě pořádek, každý z nich zná vaši tvář, a jakmile vás najisto pozná, nikdy nebude se střelbou dvakrát váhat. Pokud nebudete opatrní, přestřelky mohou snadno přerůst v líté boje, takže nakonec nejspíš strávíte stejně času tím, že se budete KPA vyhýbat, jako tím, že po nich budete střílet - ačkoliv přísně vzato tady proti vám nestojí žádná prvotřídní umělá inteligence.
I když vojáci KPA nejsou vyloženě hloupí, občas jim dokážou zavařit bojovníci, kteří se dostanou do vyšších pater, takže ovládnout i těžce ozbrojené stanice je kvůli tomu docela snadné. Také je třeba poznamenat, že pokud budete dostatečně rychlí, můžete stanici zabrat, aniž byste museli stráže zabíjet. Když provedete interakci s hlavním úkolem - třeba hacknutí terminálu -, stanici si zaberete pro sebe a okamžitě z ní odklidíte všechny nepřátele, což tak trochu působí, že tady někomu něco uniklo.
Když tyto problémy ponecháme stranou, ty části Homefront: The Revolution, kde se doopravdy střílí, jsou docela robustní. Dostupné zbraně jsou hezky rozmanité, zatímco zásahy do hlavy doprovází řinčivé zadunění, které poskytuje dobrou zpětnou vazbu. Ale jestli v něčem Homefront opravdu září, jsou to úpravy zbraní. Každou z vašich zbraní lze za běhu rozebrat a znovu složit, takže můžete svou útočnou pušku předělat na lehký kulomet či drobný minomet jen během pár sekund.
Způsob, jakým je to provedeno - stačí se prostě podívat dolů na svou zbraň, než abyste se motali někde v menu - vás hezky udržuje v pohybu a představuje nejspíš ten nejlepší příklad toho, jak se premisa partyzánského boje v Homefront překládá do skutečného herního mechanismu. Je to vlastně až tak plynulé, že jsem se divil, proč se o to samé zatím nepokusilo víc her.
Homefront: The Revolution nenabízí žádný multiplayer ve smyslu PvP. Místo toho se můžete spojit až se třemi dalšími hráči online a společně se ujmout hrstky misí v režimu Resistance. Jakmile dokončíte příběh, budou vám mise připadat docela povědomé, ačkoliv tento režim vám toho zdaleka neodpustí tolik jako hlavní kampaň. Každopádně stojí za to jej vyzkoušet už jen proto, že si můžete zahrát za postarší dámu ozbrojenou až po zuby.
Pokud bych měl shrnout dosavadní odstavce, Homefront: The Revolution je na papíře velmi dobře navržená hra. Hratelnost má solidní strukturu, je dobře provedená a představuje několik opravdu zajímavých nápadů. Vzhledem k tomu je velkým zklamáním, že všechno ostatní je dokonale příšerné.
Všechno, co v Homefront děláte, má za cíl sjednotit obyvatele Filadelfie a přimět je podporovat hnutí odporu, ale problém je v tom, že na těchto rádoby osvoboditelích není vůbec nic ani vzdáleně sympatického. Odpor je hnutí, ve kterém se to hemží téměř výhradně otravnými surfaři, kteří tráví dny chvástáním o tom, jak strašně zbožňují mrzačení Severokorejců - či Norků, jak se jim tady s oblibou přezdívá (o tom ještě později). Je to hnutí povrchní a nevrlé: takové, které nedokáže vyjadřovat nic než nenávist vůči existenci Severokorejců. V hnutí odporu nenajdete žádný hmatatelný pocit naděje, žádné nadšení pro znovuvybudování země ani náznak jakéhokoliv plánu - hnutí charakterizuje a přiživuje pouze jeho touha po násilné odplatě.
Vůdci hnutí - triumvirát trapných, jednorozměrných klišé - na tom nejsou o nic líp. Je tady Parrish, prošedivělý velitel, který trvá na tom, že bojovat se musí navzdory šancím; Dr. Burnett, svědomí hnutí odporu, který je posedlý počtem mrtvol, a Dana, sadistická vedoucí čety, před jejíž zálibou v mučení lidí nožem by se červenal i Vaas z Far Cry 3. Tyto postavy se během děje The Revolution od svých přidělených rolí nevzdálí ani o píď - od začátku až do konce je Dana zastánkyní krvavých vražd, Parrish neustále žvaní o tom, jak svobodná by Amerika měla být (hodně), a Burnett si prostě hraje na slušnost. Hnutí odporu je zde od hlavy až k patě bezohledná a nezajímavá organizace.
Tato bezohlednost vyjde najevo hlavně tehdy, když je nám představen koncept kolaborantů - tedy občanů, kteří spolupracují s KPA výměnou za lepší život. Jakmile ve žluté zóně, ve které žijí, rozjedete vzpouru, přehraje se vám filmeček, jak jednoho z těchto (neozbrojených) kolaborantů vítězoslavně hodí na zem a zbijí. Také můžete plnit vedlejší misi, ve které máte za úkol kolaboranty tajně fotit, aby je hnutí odporu mohlo identifikovat a zmlátit.
Tyto okamžiky v podstatě podněcují k vraždě civilistů kvůli ideologickým rozdílům: jinými slovy tito lidé se nepřidali k odporu, takže zaslouží smrt. Hnutí odporu tím pádem působí zlomyslně - tito lidé nebojují z čiré (dokonce ani z pomíjivé) lásky ke svobodě, jsou prostě nenávistní. I když Burnett naprázdno vykřikuje o tom, jakou lidskou oběť si žádá rebelie, Homefront: The Revolution představuje jeden dlouhý sen o pomstě, při kterém se vám roztluče srdce. Jeho ošklivost je často až příliš přehnaná.
Vašim severokorejským protivníkům v Homefront: The Revolution se říká Norkové. Vzhledem k obvyklejšímu významu tohoto slova by to bylo legrační, kdyby to nebylo tak nepříjemné: v této hře slouží slovo Norek výhradně jako hanlivé označení lidí ze Severní Koreje, což přesně odpovídá definici rasové urážky. To slovo jsem během hraní musel slyšet aspoň stokrát a každý výskyt toho slova byl bolestivější než předchozí.
Sečteno a podtrženo: klady Homefront: The Revolution představují zároveň i jeho nejslabší stránky. Studio Dambuster se snažilo vytvořit hnutí odporu, které je v nesnázích, které je odhodlané a charismatické navzdory okupantskému režimu. Místo toho vývojáři stvořili hnutí, které je otravné a malomyslné. Homefront: The Revolution si plete malichernost a odpornost se závažností a emoční hloubkou - což hře víc než škodí.
Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.
