RECENZE: Halo 5: Guardians
Master Chief se vrací. A s ním přichází... ehm, Locke.
Dlouhé tři roky trvalo pánům z 343 Industries, než nám naservírovali další pokračování sci-fi ságy Halo s podtitulem Guardians. Když se v úvodním menu rozezněla notoricky známá znělka, oživil jsem si spoustu vzpomínek na ty stovky hodin, které jsem strávil v předcházejících dílech. Nemá cenu zastírat, že jsem fanoušek Halo. Tuto sérii řadím mezi ty největší akční pecky herní historie a tak je pochopitelné, že jsem se na letošní podzim nezvykle těšil. Hned na začátku si ale otevřeně přiznejme jednu věc: Pokud vás Halo dodnes neoslovilo, neosloví vás určitě ani toto pokračování. Tvůrci se neodvážili příliš experimentovat. Naopak jdou cestou pomalé evoluce a úzkostlivě sledují reakce dlouholetých fanoušků, které si nemohou dovolit naštvat. Malou revoluci, jakou provedl Hideo Kojima ve svém poslední Metal Gear Solid, v Halo asi nikdy neuvidíme, ale ono je to snad jedině dobře.
Příběh „strážců" začíná po událostech Halo 4 a svou stavbou mi tak trochu připomněl ikonický druhý díl. Začněme ale trošku víc zeširoka, kdyby byl mezi čtenáři někdo, kdo se v univerzu Halo neorientuje. Vyznat se totiž ve spletitém ději není jednoduché, a jak vychází další a další díly, vše se ještě více zamotává. Stěžejní informací je, že se píše 26. století a lidstvo bylo zataženo do války kvůli tajemným prstencům Halo v dalekém vesmíru. Prstence byly vybudovány starobylou rasou Forerunnerů, kteří bojovali s lidstvem už před statisíci let a porazili nás. V podstatě nás vymazali z historie a my museli začít úplně od začátku.
Po tisíciletích temna si však už nikdo na Zemi nepamatuje, co se stalo. Klíčová je přítomnost a ta není růžová. Boje s rasou Covenantů a parazitů Flood se vlečou spoustu let s bezpočtem obětí. Původně dobyvačná válka se změnila v boj o holé přežití, protože všem zainteresovaným stranám dochází síly. Navíc se na scéně objeví nový nepřítel - elitní válečníci Prometheans, kteří sloužili samotným Forerunnerům. Nikdo s nimi nepočítal, protože tvůrci prstenců již dávno zmizeli ve víru dějin. Teď to však vypadá, že se vrací zpátky a hodlají všechny vyhladit.
Naštěstí stojí na straně zdecimovaného lidstva elitní super voják Master Chief. Geneticky upravený stroj na zabíjení je překvapivě stále naživu, ale postrádá svou virtuální přítelkyni Cortanu, umělou inteligenci, která jej provázela. Ta měla zahynout, jenže není vše tak, jak by zdánlivě mělo být. Právě nejasné události kolem Cortany tvoří klíčovou zápletku Halo 5. Master Chiefovi svitne jiskřička naděje a vydá se svou přítelkyni hledat. Jenže tohle rozhodnutí učiní v rozporu s přímým rozkazem. Proto se po jeho stopách vydává druhý tým vedený Spartanem jménem Locke. A právě osudy těch dvou mužů budete mít ve svých rukou. Stejně jako jste v Halo 2 ovládali Master Chiefa a Arbitera, tady se budete střídat mezi dvěma super vojáky, z nichž každý sleduje jiný cíl.
Samozřejmě, nebylo by to Halo, aby příběh neovlivnila celá řada dalších postav a událostí. Halo vždy servírovalo vynikající zápletku, ale pokud neznáte tohle universum alespoň v základních obrysech, pak to bude pro vás jen zmatečné vyprávění, které nepochopíte. Pro znalce série se bude jednat o logický a dobře napsaný kus velké skládačky, který dokonale zapadl na své místo a současně vytvořil prostor pro pokračování. Doufejme tedy, že na něj nebudeme čekat další tři roky...
První minuty v novém Halo vám zřejmě budou dobře známé z rychlého výsadku na planetu, který byl prezentován v traileru. Přiznám se, že mě tahle ukázka trochu vyděsila, protože i když to na pohled bylo Halo, bylo to nějaké „jiné" Halo. Naštěstí mohu říct, že tato obava byla zbytečná a tvůrci nám jen chtěli ukázat jednu z nových stránek hry. Jak už jsem totiž zmínil, ty zásadní herní ingredience jsou stále stejné, jen trochu okořeněné několika novými prvky.
Co mě naprosto nadchlo, to jsou obrovská bojiště. Jistě, už předcházející díly měly velká otevřená prostranství, ale Halo 5 posunulo tento pojem na novou úroveň. Několik lokací nabízí doslova gigantické rozlehlé prostory, kde se dokonale vyřádíte se sniperkou nebo nejrůznějšími vozidly. Asi největší inovací je pak týmová spolupráce. Zapomeňte na roli osamělého vlka. V každém levelu vás budou doprovázet tři další parťáci, kteří jsou kupodivu celkem nápomocní. Občas sice udělají nějaký ten kiks, třeba rádi hází granát na nepřítele v době, kdy jej zblízka dobíjíte pažbou zbraně, ale lze konstatovat, že bez nich by byly některé levely mnohem náročnější. Možnosti velení jsou omezeny na prosté určení místa přesunu nebo cíle palby a vše se ovládá velmi rychle stiskem křížového ovladače směrem nahoru. Nejdůležitější je přivolání si jejich pomoci v případech, kdy ležíte bezmocně na zemi. Pokud je AI parťák někde poblíž, máte velkou šanci, že vás postaví znovu na nohy a vy se tak nebudete muset vracet k poslednímu checkpointu.
Velmi se mi také líbila pasáž, kde si ve stylu Gears of War rozdělíte tým na 2+2 a vyberete si cestu. Buď můžete sednout do útočného letounu Phaeton a krýt své kolegy na zemi, nebo se naopak vydáte pěšky a budete spoléhat na vzdušnou podporu umělé inteligence. Takovýchto drobných nápadů, nebo spíše inspirací odjinud, je v novém Halo celá řada a do hry dobře zapadly.
Za největší plus považuji různorodost, kterou Halo vždy nabízelo a nejinak je tomu i tentokrát. Kromě obligátních přestřelek a ovládání nejrůznějších vozidel a letadel se objevily opravdu rychlé a dynamické pasáže proti rase teleportujících se Prometheanů. Hra vám navíc dává nové možnosti pohybu a tím je šplhání na vyvýšená místa, rozrážení zdí nebo v boji více efektivní nárazy do nepřátel a výbušné dopady na zem. Příliš často jsem je sice nevyužíval, ale čas od času to byla zábava.
Halo je zkrátka znovu esencí čiré herní zábavy a je vidět, že původní autoři z Bungie studia předali své dítko do správných rukou. Skutečně si nevybavím jinou hru, která by mi nabízela tak variabilní možnosti boje proti tak přesvědčivě reagující umělé inteligenci. Když to navíc zabalíte do úžasné grafiky a přidáte fantastický mód pro více hráčů, dostanete hit, kvůli kterému se kupuje herní konzole. Opravdu mě překvapuje, jak je každý díl graficky dál, než ten předchozí. Možná si pamatujete, že Halo 2 v době vydání doplácelo na zastaralý hardware prvního Xboxu. Třetí díl sice byl krokem vpřed, ale na tehdejší grafickou špičku nestačil. Až Halo 4 ukázalo, že to noví autoři zvládnou nejen po herní stránce, ale i po té vzhledové. S čím ovšem přišel poslední díl, to předčilo všechna má očekávání...
Trochu graficky rozpačitý rozjezd už záhy vystřídaly nádherné mimozemské stavby, ale vizuální vrchol hry přišel asi v její polovině. Výsadek na pouštní planetě je neskutečný. Úžasné zvětralé skály omílané řekou se zátočinami a starobylými chrámy v pozadí tvoří asi ten nejnádhernější level v historii Halo. Opravdu snad celých pět minut jsem se jen otáčel a kochal se scenériemi, které vykouzlili tvůrci. Když jsem se pak konečně dostal k nepříteli, který zahájil palbu z plazmových zbraní, efekt byl ještě nádhernější. Ve vodě se vše překrásně zrcadlilo, nárazy dělaly vlny na hladině a celé to hemžení zasmušile pozorovaly gigantické sochy starobylých vládců. Jestliže jste kdy měli pochybnosti o možnostech Xboxu One, hoďte je za hlavu. Pokud vývojáři budou dělat takovéto hry, pak je jakákoliv diskuze o nedostatečném grafickém výkonu konzole zbytečná.
Snad jen malé „ale" k tomuto chvalozpěvu na grafiku hry - i vývojářům se zmíněný pouštní level zalíbil asi natolik, že jeho stylizaci zopakovali hned v následujících třech kapitolách. A to už podle mě trochu přehnali. Hra totiž obsahuje 15 různých kapitol a je proto škoda, že podobných vizuálních nápadů nebylo více. Nelíbilo se mi také, že dva levely v podstatě nejsou plnohodnotnými levely, protože je můžete dokončit za 1-2 minuty. Stačí absolvovat dva rozhovory na základně a získaný „achievement" vám oznámí, že jste dohráli další kapitolu. I tohle tak přičítám k seznamu jistých drobných nedostatků hry. Přestože jsem se královsky bavil asi 10 hodin na úroveň Normal, měl jsem po dohrání pocit, že bych chtěl hrát mnohem déle. Hlavně pasáže s tanky jsou trestuhodně krátké a nejsou až tak dynamické, jak bývaly v minulosti. Tady se mají noví autoři od Bungie ještě co učit. Štvala mě taky nutnost neustálého přebíjení a hledání munice nebo nových zbraní. Nikdy v minulosti jsem neměl tento pocit tak silný, jako tentokrát a to podotýkám, že jsem relativně nedávno dohrál celou Master Chief kolekci.
Halo 5 Guardians pro X1 si můžete i v limitované edici
koupit na Alza.cz.
Hra toho skrývá samozřejmě mnohem více, v pozitivním i negativním slova smyslu. Nechválil jsem překrásné filmové sekvence nebo bezproblémový a svižný chod. To už dnes považuji za samozřejmost. Nezmínil jsem možnost měnit pozici ve vozidle stiskem jednoho tlačítka, nebo to, jak moc mi chyběly „dual weapons" a plazmové pušky. Není však cílem této recenze udělat z ní manuál. Nebyl totiž ani čas a možnost řádně otestovat multiplayer nebo kooperaci více hráčů (k tomu se dostaneme později). Pokud jde ale o samotnou kampaň, je to naprostá povinnost pro každého fanouška série. Těm ostatním bych řekl „Běžte do toho", protože tahle hra za to vážně stojí.
A pokud jste dočetli až sem, tak na závěr dodám jedno prozaické konstatování. Můj pocit po dohrání kampaně lze popsat jediným slovem - frustrace. Ta myšlenka, že budu zase roky čekat na Halo 6, je fakt skličující.