RECENZE Get Even

Všechny příběhy musí ze své podstaty do určité míry mlžit, ale často se zdá, že mlžení je tou jedinou kartou, kterou Get Even umí zahrát. Po jednom výrazném příběhovém odhalení se Cole Black - (ano, ironicky nazvaný) drsný bývalý voják, jenž po většinu hry slouží jako protagonista - zeptá své záhadné spojky „Reda", proč mu to prostě nemohl říct předtím. Red a The Farm 51 se společně nezmůžou na lepší odpověď než, že některé věci si prostě musíte prožít sami, abyste pochopili jejich význam. Ve hře jsou okamžiky - zejména v posledních fázích -, kdy toto otřepané tvrzení platí, ale zvraty v Get Even jsou často spíš neurčité a defenzivní než lákavé a napínavé. Mírně to připomíná jistého císaře, který si najednou všiml, že mu mezi nohama trochu profukuje.

Většina ústředního designu zdánlivě spočívá v tom, že se hráči plete do cesty, aby si neuvědomil, že ta psychologická mýdlová opera, kterou lepí dohromady, je v jádru dost jednotvárný příběh o pýše a manipulaci. Jsou tu stráže, které trvají na tom, abyste si s nimi hráli na schovávanou, zatímco v ponurých zašlých interiérech hledáte kriticky důležité dokumenty. A jsou tu i chyby v rozhraní, žvanění ve filmových předělech a příběhové obezličky, které se zoufale snaží o to, abyste hádali, jakáže tajemství hra skrývá ve svém srdci - v srdci temnoty, o kterém zjistíte, že je z cínu.

Get Even není strašná hra - opravdu působí dojmem, že za ní stál tým, který by byl schopný udělat skvělý kousek. Tak třeba už jen ten název je příjemně dvojsečný. Zní jako nějaká laciná bajka o pomstě, kterou nám mohlo naservírovat studio Midway dávno v dřevních dobách, a rozhodně zde najdeme jakousi béčkovou atmosféru, jíž oplývá zbraň „cornergun", kterou najdete hned ze začátku a která se rozkládá do 90 stupňů a umožňuje vám odstřelovat nepřátele hezky z bezpečí. Ale jak naznačuje obrácený font na krabičce, tento název také odkazuje na vyrovnání nesrovnalostí v účtech a smíření různých verzí reality - tento proces elegantně shrnuje jedna pozdější hádanka, v jejímž rámci musíte uspořádat obsah jedné místnosti tak, aby odpovídal obsahu druhé místnosti za oknem.

Zápletka se odehrává v moderní Anglii a začíná tím, že se Blackovi nepodaří zachránit unesenou dívku před výbuchem (kvůli této premise Bandai Namco hru odložil, aby nevyšla ihned po vražedném útoku v Manchester Arena). Když opět nabyde vědomí, ocitá se v rozpadlém ústavu a na sobě má děsivě vyhlížející headset. Právě tady se objeví Red jako zrnitá silueta na obrazovce a vysvětlí, že Black prochází jakousi virtuální terapií reality, jelikož po výbuchu upadl do kómatu. Abyste mu dali mozek dohromady, musíte prohledat blázinec a najít fotografie, které odemykají flashbacky událostí, jež vedly k výbuchu, a opravit tyto vzpomínky tak, že najdete či opravíte klíčové artefakty a konverzace, zatímco budete bojovat s ozbrojenými mariňáky (nebo se jim vyhýbat), kteří představují Blackovy sílící obavy.

Myšlenka na to, že budete lapeni v simulaci, které nemůžete věřit, je dost povědomá, a jelikož vám tenhle aspekt hry The Farm 51 vyjeví hned zpočátku, může si s touto nedůvěrou pohrávat dost dlouho. Red ani Black nejsou tím, čím se zdají být, a hra celou dobu flirtuje s různými možnostmi vysvětlení vaší tísně - některé jsou technologické, jiné nadpřirozené. Jsou tu záhadné textové zprávy, které dostáváte, a také dřevěné loutky, které dovádějí ve stínech.

Jsou tu odkazy na Alenku v říši divů, na videoherní mechanismy a duševní poruchy. Některé předměty a efekty přetékají z paměťových sekvencí do přítomnosti a diskrétně se zabydlují v koutech ústavu, když se nedíváte - podobně jako v loňském Layers of Fear. Jsou tu místnosti, které se opakují donekonečna, výtahy, které cestují mezi časovými obdobími, a podlahy, které se propadají, aby odhalily nezřetelnou synaptickou prázdnotu.

Přestože je zábavné tyto motivy postupně objevovat, žádný z nich není tak spektakulární ani úchvatný jako to, co objevíte v čistokrevných hororových hrách jako Silent Hill. A navíc to nakonec není nic jiného než zástěrka pro požitkářský příběh o mužské nedostatečnosti. Příběhy o upadající maskulinitě jsou dnes ve hrách skoro tak běžné jako, no, příběhy o uvíznutí v simulaci a Get Even navíc postrádá inteligenci her jako The Last of Us nebo i Bioshock Infinite.

Představte si křehká klišé jako dravé kariéristky, domýšlivé opilecké Iry a falešně sentimentální scény o domácím štěstí v kontrastu s graffiti, které křičí „je to všechno tvoje vina". Konec sice na zápletku vrhá nové světlo, zejména na ženské postavy, ale celý příběh kvůli němu působí jen jako skokanský můstek pro hru, která se nezaplete do nevýraznosti jednoho člověka - pro hru, kterou vlastně nikdy neuvidíte.

Nic z toho by tak nevadilo, kdyby okamžitá hratelnost byla strhující, ale Get Even se vlastně vůbec nedokáže rozhodnout, jakou hrou vlastně chce být - melancholickým dobrodružstvím ala Gone Home, anebo umírněným Splinter Cell. Během toulek po blázinci spočívá herní zážitek ve střílení podivných chovanců s trubkami a v řešení jednoduchých forenzních hádanek pomocí vytuněného Blackova smartphonu, ve kterém najdete vysílač pro bezpilotní letoun, skener DNA a filtr infračerveného vidění.

Hádanky přinejlepším obsahují otáčení ventilů kvůli vypnutí proudu vařící páry, skenování tajných číselných kombinací nebo používání výše zmíněného cornergunu k vypnutí mechanismu mimo dosah. Také jsou tu vedlejší příběhy, jejichž konec můžete ovlivnit třeba tak, že osvobodíte vězně, a centrální komnata, kde se můžete kochat všemi těmi důkazy, které jste našli.

Není to tak docela The Talos Principle, to ne, ale je to trochu zábavnější pohled než stealth přestřelky během flashbackových sekvencí, kde budete utíkat kolem hlídkujících ranařů se třemi stupni pohotovosti nebo z nich budete pomocí pušek, samopalů a pistolí dělat hromady polygonů. Vysoký počet mrtvol s sebou nese riziko poškození simulace a Black je docela prkenný duelista, který nedokáže skákat ani lézt přes překážky, takže i když je stealth nemotorný, přestřelkám je lepší se vyhnout.

Občas se ale vyplatí z krytu vylézt, a to kvůli soundtracku. Každá paměťová sekvence má vlastní jedinečné dynamické audio včetně úžasné skladby v jedné pozdější úrovni v parku, která začíná tesklivým sólem a následně se z ní vyklube pulzující popovka, když na vás nepřátelé zaútočí. Celkově vzato je zvuková stránka nejspíš tou nejsilnější stránkou Get Even, přičemž hned v závěsu se drží mírně texturovaný a nenápadný design lokací.

Nahrávka Oliviera Deriviera, někdejšího skladatele pro Alone in the Dark, vhodně doplňuje akci, neboť míchá orchestr s metalickým ambientem a vzdálenými basovými notami, které mírně připomínají hudbu ze Silent Hill od Akiry Yamaoky. Jedním z jeho lepších triků je zavedení zrychlujícího bicího motivu, který zvyšuje napětí, zatímco procházíte klaustrofobním prostředím.

Jestli Get Even něco dokazuje, pak je to to, že The Farm 51 (studio jinak známé chaotickým kopírováním Indiana Jonese a jakž takž ucházejícími střílečkami o boji mezi upíry a nácky) má velké skryté ambice. To samé platí i pro jejich další dílo z nedávné doby jménem Chernobyl VR Project, interaktivní dokument, který diváky zavede do známé zakázané zóny.

Tyto dvě hry vzbuzují zajímavé porovnání: jedna oslavuje pedagogický potenciál technologie virtuální reality, zatímco ta druhá nabízí něco jako odstrašující příklad. Dozvuky výzkumu, který The Farm 51 museli dělat v Černobylu, můžete spatřit v zarezlých a plesnivých puklinách v herním prostředí Get Even. Podle mě je to vývojář, kterého se vyplatí sledovat a který toho může hodně nabídnout, ale který stále hledá zajímavý koncept či premisu, které by byly hodné jeho schopností.

Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.