RECENZE For Honor
Mortal Kombat s rytíři v nablýskané zbroji.
For Honor mě vůbec nezajímalo, dokud mi jeden kamarád nedoporučil, abych ho bral jako bojovou hru. Teď, když mám za sebou desítky odehraných hodin, nemůžu dostat systémy For Honor z hlavy. Právě tehdy, když jsem o For Honor přestal uvažovat jako o nějaké generické MOBA hře s kontaktními souboji ve stylu Dark Souls a začal ho brát jako Soul Calibur z pohledu třetí osoby, hra jakoby ožila. V této často frustrující a často strhující mlátičce od UbiSoftu si totiž fanoušek bojových her najde spoustu věcí, které si zamiluje.
For Honor je zpočátku ošidné. Je lákavé si myslet, že si vyberete jednoho z hrdinů, naskočíte do online zápasu a budete mlátit do klávesnice, dokud nevyhrajete. Jenže ve skutečnosti budete pořád dokola umírat, protože zkušenější nepřátelští hráči budou parírovat vaše nemotorné výpady a navážou svými ničivými protiúdery. Takže to tak trochu připomíná hraní bojovek online.
For Honor ve vás dokáže vyvolat i frustraci. Souboje působí pomalým dojmem a občas máte pocit, že na vás hra nereaguje. Když jsem začal hrát, myslel jsem, že můj ovladač DualShock 4 má nějaký problém s latencí - tak nemotorné byly moje útoky. Ale za tuto pomalost nemůže latence; mám pocit, že takhle má For Honor schválně vypadat.
Tohle je hra, ve které se rytíři, samurajové a vikingové pouštějí do něčeho, co by měl být relativně realistický souboj se zbraněmi. Všechno se odvíjí od systému postoje a výdrže, který upřednostňuje promyšlené údery oproti bezhlavému mlácení. Malý grafický ukazatel vám naznačuje, odkud přijde nepřítelův úder: zleva, zprava, nebo zeshora. Vykryjete ho tak, že stisknete pravou páčku ve stejném směru. Zatím to je jako v akční hře. Jenže trik spočívá v načasování. Blok si totiž nemůžete nechat na poslední sekundu. Musíte zadat zvolený směr s tím, že vašemu válečníkovi bude chviličku trvat, než změní postoj. Takže duely představují napínavou výměnu mezi válečníky, kteří neustále přepínají postoje ve snaze zablafovat a nachytat soupeře na švestkách.
Jak jsem říkal, For Honor může být ošidné. Blokování není vždy snadné, ale je to schopnost, ve které se můžete zlepšit - stejně jako v bojovkách. Když budete neustále blokovat a nebudete dělat nic moc jiného - takzvaná želví taktika - daleko se nedostanete. Vlastně dřív nebo později umřete, protože ve For Honor stejně jako ve spoustě bojových her při blokování utrpíte částečné zranění. Měli byste provádět protiúdery, a proto musíte parírovat.
Parírování zahrnuje stisknutí pravé páčky ve správném směru (jako kdybyste blokovali), ale zároveň stisknete tlačítko pro silný úder. Když si to dobře načasujete, svého protivníka vyvedete z rovnováhy, takže se ocitne ve zranitelném stavu a vy mu můžete bezstarostně zasadit úder.
A to je For Honor, které není jako většina akčních her a rozhodně se vymyká z řady her od UbiSoftu, ale milovníci bojových her se budou cítit jako doma. A i když budete hrát na vyšších úrovních, většina hry se dá nejlépe popsat pomocí žargonu komunity kolem bojovek. Podívejte se na internet, o čem hráči For Honor mluví, a dočtete se o počtu snímků, o rušení právě prováděných chvatů a výměně za jiné, o nezablokovatelných úderech a o mém oblíbeném prvku - o práci nohou. Dokonce jsem narazil na komunitní tabulku, která hodnotí všechny chvaty z hlediska bezpečnosti při blokování.
Vezměte si například Nobušiho z frakce samurajů. Strašně mě bavilo provokovat protivníky tím, že jsem si udržoval odstup, ze kterého jsem mohl trestat nepovedené útoky svou dlouhou naginatou. Občas zruším prováděný úder pomocí chvatu Skrytý postoj, který mi dopřeje pár okamžiků nezranitelnosti a připraví mi kombo. Šťouch, šťouch, šťouch, Skrytý postoj, odhození protivníka, ústup, blok, parírování, úder - tohle je Soul Calibur oděný do klasického temného roucha od UbiSoftu.
Zajímavý mechanismus ve For Honor představuje prolamování obrany. Je to v podstatě to samé co odhození v bojových hrách jako třeba Street Fighter. V tradičních bojovkách se snažíte svého protivníka srazit k zemi, pokud možno v rohu, díky čemuž vy jakožto útočník získáte obrovskou výhodu, protože můžete kombinovat útoky, zatímco se oběť „probouzí". Na druhou stranu sražený hráč musí vykoumat, co udělá, jakmile vstane ze země. Tyhle psychologické hrátky, které jsou s tímhle vším spojené, prostě zbožňuju.
Prolamování obrany ve For Honor funguje podobně. Když se vám podaří popadnout svého protivníka, můžete s ním smýknout do strany či na zem anebo provést výpad se zbraní. Úžasné na tom je, že tenhle mechanismus zahrnuje systém kámen-nůžky-papír, takže hráči mají šanci provést protiúder, když jim končí stav nezranitelnosti. Pokud si to dobře načasujete, můžete provést protiúder i proti prolomení obrany, stejně jako ve Street Fighter můžete zablokovat pokus o odhození. Oba hráči se pak resetují, což je pro bojovky typické. Anebo - když kombo odhadnete správně -, můžete protivníkův úder parírovat a získat tak šanci způsobit poškození.
Na konci hraní jsem se přistihl, že o těch dostupných hrdinech nepřemýšlím jako o třídách postav, ale spíš jako o postavách z bojovek. Každý má ukazatel odvetného režimu, který připomíná Revenge Gauge ze Street Fighter 4. Každý má svůj vlastní seznam chvatů a komb, které se budete muset naučit. Štítonoši ve For Honor používají jiný mechanismus blokování než například postavy se dvěma zbraněmi. Váš úspěch ve velké míře závisí na tom, jak se svou postavou umíte hrát, jakož i na tom, jak dobře znáte schopnosti svého protivníka.
Pak jsou tu ty psychologické hry. Na bojovkách zbožňuju to, že představují platformu, která vám umožní dostat se protivníkovi do hlavy. Když se vám to podaří, dokážete svého protivníka „vycvičit" tak, aby udělal přesně to, co chcete, aby udělal - a pak na to příslušně zareagovat. Ve For Honor to funguje stejně. Na začátku duelu si protivníka osaháte několika údery a dáte mu najevo, co jste zač. A sledujete, jak zareaguje. Víte, že na ten silný úder vedený seshora zareaguje pokusem o prolomení obrany; kontrujte prolomení a skopněte ho na bodáky, vedle kterých jste se postavili. A je vymalováno.
Základy z bojových her použité ve For Honor se mi zamlouvají natolik, že jsem se nakonec začal soustředit na režimy, které představují destilované jádro soubojů. Chaotický režim Nadvláda mě nebaví, protože mě tam často nakonec přepadne několik hráčů najednou. Radši dávám přednost ryzosti soubojů 2v2 nebo i 1v1. V těchto režimech, kde jsou vypnuté triky alias super schopnosti, se For Honor přibližuje tradičním bojovkám co možná nejvíc. Jste tu jen vy, vaše základy a váš um a proti vám stojí přesně to samé. For Honor dokáže být napínavé, dokáže být dramatické a ty nejlepší okamžiky vám utkví v paměti.
To ale neznamená, že se For Honor v době vydání obešlo bez problémů. Vlastně je tu pár dost výrazných potíží. O počtu snímků na konzoli jsem již psal. PC verzi můžete samozřejmě vyhnat na 60 FPS, ale z PS4 či Xbox One víc než 30 FPS nedostanete (já testoval verzi na PS4). For Honor by ale 60 snímků za sekundu - kterých tradiční bojovky dosahují - rozhodně prospělo. Ne že bych potřeboval, aby hra působila rychlejším dojmem. Jak jsem již zmínil, ta nemotornost soubojů je nejspíš součástí osobního kouzla For Honor. Ale byl bych radši, kdyby hra rychleji a lépe reagovala. Později se už spoléháte jen na strategie na vyšší úrovni, když blokujete údery několika protivníků najednou, a tehdy je počet snímků docela problém.
Stejně jako v případě těch nejlepších bojovek se hráči For Honor už teď hlasitě hádají o vyváženosti. Už jsem viděl stížnosti snad na všechno: od efektu krvácení po to, jak u některých postav funguje prolamování obrany. Srážet lidi z útesů je frustrující. Hra se nachází v rané fázi a jistě dostane ještě spoustu aktualizací, ale už teď můžu s určitou jistotou říct, že Vojevůdce bude potřebovat ještě dodělat. Nerfni ho, UbiSofte.
Nevypadá to, že by For Honor kromě napětí ze soubojů přinášelo něco navíc. Mně to tak stačí. Dokážu si představit sám sebe, jak celé měsíce šplhám po žebříčku 2v2 a 1v1, ale určitě se najde spousta lidí, kteří od hry budou chtít něco víc, a já si nejsem jistý, jestli hra kromě soubojového jádra nabídne něco, co by tento hlad uspokojilo - ať už má příběh pro jednoho hráče, nebo ne.
Dokážu totiž pochopit, že For Honor spoustě lidem vyhovovat nebude. Dokážu si představit, jak se lidi připojí do hry, souboj jim přijde frustrující, a tak se zase rychle odpojí - jako ve většině bojovek, znáte to. Výuková videa navíc při vysvětlování herních systémů odvádějí dost špatnou práci. Měla by totiž nahlas a zřetelně křičet: „PUSŤTE SI VIDEA O HRDINECH!" Vážně, podívejte se na ně. Pak hrajte proti umělé inteligenci. Po pár hodinách tréninku vám For Honor přijde mnohem zábavnější.
For Honor je tedy ta nejlepší "tajná" bojová hra široko daleko. Je to bojovka, která se maskuje jako středověká mlátička, ale stále je to bojovka. Ubisoft ji tak nechce prezentovat, protože bojovky jsou pro nerdy, že ano. Bude ji chtít propagovat jako úžasný střet těch nejkrutopřísnějších středověkých válečníků na světě, kteří si to rozdají ve fantasy videoherním deathmatchi. Pravda je, že For Honor je vyvinutý Soul Calibur. Je to Street Fighter na velkém bojišti spíš než na ulici. Je to Mortal Kombat s rytíři v nablýskané zbroji a vikingy, kteří vás srážejí z útesů. A já to žeru.
Čtěte také naše prosincové dojmy z rozehrání, další postřehy najdete v v kompletním zpravodajství EG.
Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.