RECENZE Firewall Zero Hour
Nejlepší FPS svého druhu.
Na Playstation VR zatím nevzniklo zrovna velké množství stříleček, a když nad tím tak přemýšlím, za zmínku stojí snad jen Arizona Sunshine, vcelku povedený Farpoint a pak hodně zpackaný Bravo Team. Poslední dva tituly mají společné ještě to, že se prodávaly i jako bundle se speciálním Aim Controllerem. Teď je tu další do party. Je jím čistě multiplayerová taktická FPS a zmíněný Aim Controller je pro ni klíčovým prvkem.
Název této hry působí trochu vágně, ale když řeknu, že je to v podstatě Rainbow Six Siege ve virtuální realitě, tak byste měli být doma. Originální to sice moc není, ale není proč tento fakt nějak shazovat. Hra tohoto typu totiž pro VR citelně chyběla a Firewall: Zero Hour od první chvíle dokazuje, že chce hráčům přinést osvědčený koncept vylepšený o virtuální realitu, se vším co s ní souvisí.
Bez pořádného singleplayeru
Pokud jsem výše napsal, že se jedná o čistě multiplayerovou záležitost, tak pro jednoho hráče se tu skutečně moc zábavy nenajde. Ve své podstatě je zde jen kratičký tutoriál a pak možnost sólo tréninku. Ten vám dovolí zahrát si všechny herní mapy proti počítačovým soupeřům, ale má to velkou nevýhodu. Nejsou zde žádní AI parťáci a vaše postava čelí vlnám stále se respawnujících se nepřátel. Na poklidný průzkum herních lokací, tedy rovnou zapomeňte. Nikdo vám totiž nekryje záda a boti jsou po chvilce všude a pálí ze všech stran.
Pokud člověk hraje za obránce, je to snazší, protože jde o to udržet se na konkrétním místě po stanovený časový limit a ve spojení s nástražnými systémy a doplňováním munice se to dá vcelku ustát. Musíte ale dokázat skolit několik desítek NPC nepřátel, abyste dokázali přežít. Trénink útočníka je pak ještě obtížnější, protože má více úkolů a nemůže kempovat, o tom ale až za chvíli. Když vás to začne štvát, můžete zkusit dát kooperaci s živými spoluhráči proti AI soupeřům, což už je o něco lepší, ale stejně než taktickou akci to připomíná zběsilou řežbu jak z béčkového akčního filmu. Alespoň, že postava v tréninku vydrží více zásahů od AI nepřátel než je tomu v režimu PvP. Trénink je také dobrý na otestování různé výstroje a zbraní.
Tu nejlepší zábavu přináší tzv. kontrakty, což je hlavní a zatím také jediný multiplayerový mód ve hře. Ten představuje hru čtyř živých hráčů proti dalším čtyřem lidem, kdy jedni jsou v roli útočníků, a druhá čtveřice působí coby obránci. Nejsou zde žádné strany hodných či zlých. Všichni jsou žoldáci, kteří plní to, na co byli najati. Důležité je pochopit, že každý kontrakt má svůj pevný časový limit v trvání pěti minut. Od útočníků se během této doby očekává, že objeví a přeruší firewall obránců (tzn. vypnout alespoň jeden ze dvou access pointů na zdích), aby se jim zobrazila pozice laptopu, který musí stihnout hacknout. Eliminace obránců je dobrovolná, ale ne nezbytně nutná. Respektive, pokud útočící tým pobije obránce, ale nestihne vyhackovat laptop, automaticky prohrál. Cílem je prostě splnit kontrakt a eliminace nepřátel je jen bonusem navíc.
Obránci mají svojí pozici o něco jednodušší. Jednak čas hraje pro ně a také mohou využít různých nástražných systémů, které usnadní eliminaci nepřátel. V jejich případě ale platí, že když zabijí všechny čtyři útočníky, automaticky vyhrávají, protože už nikdo nemůže hacknout laptop, který mají za úkol bránit. Každopádně se ale role útočníků a obránců střídají, takže je to spravedlivé a každý hráč si to zažije z obou stran.
Dvanáct postav, za které můžete hrát
Ovšem ne všechny jsou dostupné hned od začátku, někteří se vám odemknout až po určité době. Stejně tak úpravy, ať už dovednostní nebo vizuální, se odblokují, až když váš herní profil dosáhne čtvrtého levelu. Mnoho vylepšení nebo výbavy pak ale stejně vyžaduje dosažení dalších levelů a také dostatek kreditů, aby bylo možné je použít. Každopádně se vyplatí své postavy upravovat. Kromě nových a lepších zbraní můžete třeba dosáhnout toho, že pak můžete nést více munice, rychleji oživovat své parťáky nebo se neslyšně pohybovat (za normálních okolností běh prozrazuje vaší pozici nepřátelům na minimapě). Stejně tak je fajn možnost měnit své postavě výbavu před zahájením mise s ohledem na to, jestli půjdete útočit či bránit.
Firewall: Zero Hour v současnosti nabízí celkem devět herních map situovaných do Velké Británie, Blízký východ a Ruska. Nutno podotknout, že design a variabilita map jsou skvělé a zaslouží velkou pochvalu. Například kulisy britské modulární střelnice jsou dokonalým bludištěm a navíc se dají házet horem granáty přes jednotlivé přepážky. Hodně zajímavé jsou i mapy s doky, sklady nebo ruským podzemním bunkrem. A své kouzlo mají i lokace z blízkého východu, kde se bojuje jak v budovách, tak i ve venkovních prostorách a uličkách. Všude je tisíc možností jak se schovat za překážky a jelikož se umístění laptopu obránců neustále mění a mapy se postupně automaticky točí, nehrozí, že by se vám po chvilce ohrály.
Ten pocit zažít pořádnou střílečku ve VR
Teď se dostáváme ale k tomu nejdůležitějšímu! Zatím jsem zde popisoval to, co je obvyklé pro klasické multiplayerové FPS. Firewall: Zero Hour je ale hrou ve virtuální realitě a to je rozdílový prvek. VR vás vtáhne dovnitř takovým způsobem, že kdo si to nezažije, jen stěží pochopí. Obrázky ze hry naprosto neodpovídají tomu, co vidíte s nasazenou VR na hlavě. Skutečný vizuální zážitek je násobně lepší!
Předně je tu volný pohyb skrze analogové páčky, ne přiblblý „teleport" jako v Bravo Team. Zbraň reaguje na vaše ruce a volně se rozhlížíte hlavou do stran a to vše doplňuje velmi přesný 3D zvuk. Pohybující se nepřátele jasně slyšíte, že se třeba přibližují z levé strany. Prudce se otočíte nebo se jen svou hlavou ohlédnete přes své rameno a vidíte, co potřebujete nebo rovnou střílíte. V běžných FPS potřebujete haldu tlačítek, abyste provedli takový nebo makový úkon, tady to děláte automaticky svými končetinami nebo hlavou.
Jeden případ za všechny. Plížíte se třeba podél zdi. Podle mapy, jejíž obrazovku máte připevněnou na zápěstí (super nápad) vidíte, že za rohem by měl být nepřítel. Říkáte si, je asi blbost mu vlézt rovnou do rány. Tak prostě na rohu stěny jen lehce nakloníte hlavu, a kouknete se jedním očkem, jak vypadá situace. Nebo vezmete pušku, natáhnete ruce a naslepo pošlete krátkou dávku za onen roh. S AI hráčem by to asi nic neudělalo, ale lidského protivníka to minimálně rozhodí a ztratí koncentraci, bez toho aniž byste sebe ohrozili.
Pětiminutový interval na kontrakt se mi zdál z počátku příliš krátký, ale nyní vím, že je tak akorát. Při hře čtyři na čtyři bez možnosti respawnu (možné je jen oživovat raněné, ten, kdo jednou zemře, vypadává) je ale kolikrát hotovo ještě dříve a výjimkou nejsou ani dvou či tříminutové mise. I když se jedná o taktickou střílečku a je nutné vhodně kooperovat se svými parťáky (domluva pouze hlasově skrze mikrofon v helmě) stejně se neubráníte chvílemi frenetické akci a sám za sebe musím říci, že hlavně v začátcích to mé tělo neslo nelibě a trochu jsem bojoval s nevolností. Představa, že bychom se ve VR museli řezat navzájem dlouhé desítky minut, je trochu děsivá, takže já osobně jsem rád, že si vždycky můžu alespoň na chvíli orazit.
Určitým technickým nedostatkem je skoro stěží uvěřitelná skutečnost, že jsou hráči k sobě připojení skrze Peer to Peer. To znamená, že pokud se vám během hry odpojí hráč, který je zrovna hostitelem, spadne hra i všem ostatním. Neděje se to naštěstí moc často, přesto si myslím, že by toto mělo být vyřešeno lépe a adekvátněji vzhledem k tomu, že máme rok 2018. Dalším, snad jen počátečním, neduhem jsou někdy docela dlouhé čekací doby v lobby, než zapracuje matchmaking (taky záleží, v jakou dobu to zkoušíte) a párkrát se mi stalo, že mi to hodilo chybovou hlášku ohledně chyby sítě a hra se nuceně restartovala. Věřím ale, že tyhle mouchy budou v dohledné době vychytány, a pokud se dostatečně rozroste základna hráčů, nebude ani problém s matchmakingem.
Aim Controller
Již zmiňovaný speciální ovladač (společně s hrou stojí 1899 Kč) je právě v této hře bezvadně využit. Jeho pohyb, a to jak jej držíte v rukách, je přesně všemi směry přenášen do hry, takže pocit ze zaměřování a následné střelby je naprosto úžasný. Chybí už jen kopání zpětného rázu při výstřelech ;) Střílení přes mířidla je naprosto intuitivní a každým zásahem cítíte zadostiučinění, že jste se o to fakt zasloužili. Aim Controller (i když opravdu vypadá jako plastové ramínko se světelnou bambulkou) proto naprosto doporučuji, a pokud jej ještě nemáte, určitě se vyplatí do něj jít. Nebo ještě lépe si ho sežeňte jako cenově výhodné balení s Firewall: Zero Hour. Lepší bundle tu zatím nebyl a troufám si říct, že zase hodně dlouho nebude.
Pokud z nějakého důvodu nechcete, nemusíte nutně Aim Controller použít. Tuto hru lze v zásadě ovládat i s klasickým PS4 Dualshockem, ale je to spíš jen taková nouzovka. I s ním zaměřujete pohybem rukou, jen je to trochu krkolomné a dojem není zrovna tak přirozený.
I když není Firewall: Zero Hour bez chyb a jeho herní nabídka by zasloužila rozšířit o nějaký další herní mód (už jsou oznámeny aktualizace), stejně je to absolutně nejlepší FPS pro virtuální realitu, co zatím vznikla. Myslím, že ji jen tak něco netrumfne. Ani bych se nedivil, kdyby si někdo chtěl pořídit PSVR jen kvůli téhle hře, tak dobrá totiž je.
Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.