RECENZE FILMU Assassins Creed
Už víme, jak dopadl.
Stejně jako své dvě nablýskané asasínské čepele se Michael Fassbender ve filmu Assassin's Creed snaží zvládnout své dvě hlavní role - Calluma Lynche z přítomnosti a jeho předka Aguilara z období španělské inkvizice. Kvůli tomu se film neustále soustředí právě na Fassbendera, jehož nabroušené ostří se pokouší zarazit největší herní sérii od Ubisoftu ještě hlouběji do podvědomí veřejnosti. Ale v rámci tohoto pokusu je nucen udělat pořádný nepořádek.
Fanoušci série by měli očekávat bleskovou přehlídku těch největších hitů Assassin's Creed - nádherně rekonstruovaných historických prostředí, běhání po zdech, rvanic a parkuru na střechách, filosofických úvah týkajících se lesklého Jablka z Ráje -, jenže na stříbrné plátno se dostávají i všechny ty nejslabší prvky z her: chabá charakteristika postav, nedostatek humoru a příběh, který je zde jen proto, aby děj posouval od jedné rvačky ke druhé.
Je jasné, co patří k těm nejlepším okamžikům filmu: velkolepé historické scény, ve kterých kamera z výšky zabírá celé město včetně zaprášených ulic i nablýskaných andaluských paláců z éry španělské inkvizice. Fassbenderův úvod v Aguilarově kůži je velice slibný a následné propracované honičky a bojové sekvence jako by přímo vypadly z videohry s hollywoodským rozpočtem. A přesto se většina filmu odehrává mimo tyto výlety do minulosti, protože děj je uvězněný spolu s Aguilarovým potomkem v korporátním sklepě.
V příběhu ze současnosti zde vystupuje Lynch (pro přátele Cal), muž s tragickou rodinnou minulostí, kterého nechala zmizet záhadná korporace Abstergo, aby mohla zkoumat jeho DNA. Fanouškům série bude tento zvrat víc než povědomý. Zmatek do toho ovšem vnáší Lynchova nedávná minulost - než Abstergo zasáhlo, byl to vrah odsouzený k smrti injekcí. Dostatečný kontext jeho zločinu ani další detaily o jeho postavě se vůbec nedozvíme - kromě toho, že sám sebe vidí jako nevinného chlapce s růžovými tvářičkami, jenž si prožil ne zrovna radostný život, ostatně jako typický protagonista série Assassin's Creed.
Udělat z hlavní postavy zločince oproti klasickému Desmondovi z herní série, jehož minulost je povětšinou nepopsaná deska, bylo smělé rozhodnutí, které se ovšem nakonec ani nemělo jak vyplatit. Kvůli tomu, jak je Lynch nesympatický, představuje úvodní hodina tak trochu záhadu, protože se po divácích chce, aby hádali, jestli se Fassbenderova protivná postava, která představuje spíš chodící reklamu na kurz sebeovládání, nakonec přikloní k dobru. Podobný (a mnohem povědomější) otazník se vznáší nad oběma frakcemi - nad asasíny, kteří hrají temnou roli v Lynchově dětství, a korporací Abstergo, která ho má nyní v zajetí - ačkoliv každému, kdo herní sérii jen trochu zná, je jasné, jaké jsou pravé úmysly Absterga (nehledě na to, že zde korporaci zastupuje Jeremy Irons coby boss s britským přízvukem, takže je to jasné).
Film Lynchovu postavu ale nikdy věrohodně nerozvine, takže ani v průběhu děje se jeho charakter nevybarví víc než běžní videoherní protagonisté (ať už z Assassin's Creed, nebo z jiných her) - a to dokonce ani tehdy, když Abstergo odhalí své úhlavní plány a Lynchovi spoluvězni se rozhodnou jednat. Když už je řeč o spoluvězních - což jsou další postavy, o jejichž předky se Abstergo zajímá -, film jimi bohužel nehorázně plýtvá. Michael K. Williams filmu dodává tolik potřebnou vřelost v těch několika málo scénách, kdy se objeví, a také funguje jako jeden z mála odkazů na herní sérii od Ubisoftu, které se ve filmu skrývají (jeho zmínka o předkovi, který se cvičil ve voodoo, je odkaz na Baptista z Assassin's Creed: Liberation). Jinak se film o fanoušky nijak zvlášť nestará, tedy až na hrstku rychlých záběrů na pár známých zbraní, které naznačují, že spoluvězenkyně Lin je nějak spjatá se Shao Jun z Assassin's Creed: Embers.
Navzdory penězům vynaloženým na honoráře herců (Marianne de Cotillard coby tajnůstkářská chráněnka Jeremyho Ironse, truchlivý Brendan Gleeson a příhodně škrobená Charlotte Rampling) nedostávají ti poslední dva jmenovaní dostatek času, aby do příběhu nějak výrazně promluvili, zatímco Cottilard si musí protrpět pár těch nejhorších expozičních scén ve filmu. Zápletka filmu se chytře vyhýbá několika ujetějším konceptům z herní série (rasa Předchůdců je zde zmíněna opravdu jen letmo), ačkoliv veškeré pokusy o filosofickou debatu se okamžitě vytratí, jakmile nastane další rvačka.
Na druhou stranu, některým konceptům změna média prospěla, například děsivému „krvácivému efektu" Animu. Největší inovace filmu spočívá v jeho schopnosti zobrazovat Fassbenderovy simultánní pohyby jak v těle Aguilara, tak v těle Lynche, když je připojený na Animus - což je teď obrovský visutý VR stroj s matrixovskou zástrčkou do krku. Fyzická zátěž celého procesu je jasná - a diváci tak musí strávit spoustu času sledováním, jak se do půl těla nahý Fassbender potácí po místnosti.
Série Assassin's Creed proslula díky sci-fi výletům do minulosti, ale film kvůli pokusům o nápodobu povědomých zápletek bez prostoru pro vývoj postav či větší hloubku nakonec působí jako promarněná příležitost - i když se na vizuál i akční scény kouká docela hezky. Chtěl jsem, aby se mi film líbil (na rozdíl od odfrkávajících si filmových kritiků, kteří seděli vedle mě), ale nakonec ho sotva někomu můžu doporučit. Trochu mi připomíná první díl hry Assassin's Creed - repetetivní, zkostnatělý, ale přesto s náznakem příslibu. Pokud by se film dočkal pokračování, Ubisoft by měl vědět, jak ho vylepšit.
