RECENZE FIFA 17

Od vydání FIFA International Soccer, první hry ze série FIFA, uběhlo už 23 let. Po více než dvě desítky let to fungovalo tak, že EA vzali svůj nejúspěšnější produkt, mírně ho upravili, přidali pár marketingových frází a vydávali každý rok novou a novou edici - s obrovským úspěchem. O nějakém objektivním „vylepšení" často mohla být řeč pouze v případě soupisek. A my, jako hráčská veřejnost, jim to stejně baštíme. Proto se můžeme jen těžko divit, jestli EA začali být trošičku laxní.

Laxní však není slovo, které by popisovalo samotnou hru FIFA 17 (Alza.cz). Jelikož se pyšní jednak značkovou novou technologií a jednak velkým novým herním režimem, přijde nám to jako větší krok (pokud nemluvíme o rozdílech mezi konzolemi), než který jsme zvyklí udělat za pouhých 12 měsíců. Jestli to pramení z pocitu zvýšené hrozby ze strany konkurence, anebo se jedná o nějakou zbytkovou vinu vůči věrné fanouškovské základně, těžko říct. Co je však naprosto jednoznačné, jsou ambice EA - snaha o vytvoření milníku v sérii. Jak moc se jim to dařilo v poslední době, to už je diskutabilnější.

Začněme s herním enginem Frostbite, který EA zhusta avizovali a který - prý - hráče zavede „do nových fotbalových světů" (možná tím myslí světy jako Battlefield nebo Mass Effect). Jelikož engine v propagaci této hry hrál první i druhé housle, je jasné, že v EA doufají, že se z něj stane platforma, na které bude moct tato značka stavět alespoň další čtyři pět let. Je tedy smůla, že hraní v tomto smělém „novém světě" působí bohužel tak moc povědomě.

Hratelnost se oproti loňskému ročníku sotva posunula kupředu - v mnoha ohledech vlastně udělala krok zpět, jelikož nové animace podle všeho mají problémy zapadnout do hry. Přestože FIFA 16 občas působila trochu moc staticky, hráči se nyní cítí nervózněji a nemají nad hrou takovou kontrolu, jelikož rozdělená obrazovka na vaše příkazy reaguje s velkým zpožděním. Přihrávky působí zkostnatěle a pasivně a často se zaměřují na špatného hráče - za to může chabě implementovaná asistence ovládání. Výkopy na tom nejsou o moc lépe, neboť se nemůžete vždy spolehnout na to, že hráči do míče kopnou způsobem, který od nich požadujete.

V souladu s tradicí značky FIFA, kdy je tempo hry jednou příliš rychlé a podruhé příliš pomalé, je hra zase jednou trochu rychlejší. V zápase se přihrávky špatně zpracovávají a za rychlíky, jakými jsou Walcott či Aubameyang, se prakticky nedá hrát, pokud proti vám stojí mazaný protihráč. Jestli vám to přijde jako krok zpět, nebo ne, záleží na tom, na co jste zvyklí - mnohým hráčům totiž FIFA 16 přišla trochu moc pomalá. Ale všechno, co vybízí k jednorozměrné hře, je nutné vnímat jako zápor.

Standardní výbava se dočkala největšího přepracování za posledních pár let. Pryč jsou přízračné šipky, které šlehají z míčů mimo hru, a poslat dobrou přihrávku je proto o poznání ošemetnější. Rohy vám nyní nabízejí kurzor, který můžete umístit do penaltového pole, přičemž doba stisku tlačítka určuje oblouk míče. Volné kopy se odehrávají v podstatě naslepo. A penalty jsou ještě divnější, neboť levá páčka nyní ovládá náběh a pravou - nesměrovanou - se míří.

Osobně kvituji, že jsou tyto části hry nyní těžší - v předchozích dílech bylo například až moc snadné trefit branku volným kopem z kraje boxu. Ale některé z těch změn, zejména rohy, působí nepřirozeně, jako by nebyly v souladu s vývojem standardních prvků hry z předchozích let. Není pochyb o tom, že nás za pár let čeká další nový systém.

Největší taktická změna spočívá ve snadnějším způsobu obrany míče - hráči jsou silnější, a pokud jsou k obránci otočeni zády, připravíte je o míč mnohem obtížněji. Útočníci tedy představují lepší volbu než v předchozích letech, což trochu podporuje rozmanitější hratelnost, ale hra ani tak není správně vyvážená. Získat míč zpět může být až šíleně těžké, a to dokonce i na nižších úrovních obtížnosti. Z většiny svých zápasů jsem si odnesl především pocit frustrace a bolavého palce z toho, jak jsem honil míč. Napadání skluzem bylo oslabeno, takže vám nezbývá než pronásledovat, pronásledovat a občas se pokusit zabránit nohou. V mnoha zápasech, zejména proti počítačovým protivníkům, jsem to prostě vzdal - bylo lepší čekat na výkop nebo vhazování než snažit se vyvíjet jakýkoliv tlak.

Umělá inteligence vykazuje jisté vylepšení co do útoků, jelikož umí nabíhat novým způsobem z širšího výběru pozic, ale zase zaostává, co se týče obrany, protože počítačoví spoluhráči (nebo protihráči) se z pozice až příliš často stahují. Až moc často jsem se ocitl v situaci, jak sám klusám od středové čáry díky jednoduché přihrávce na stranu soupeře, a to i na vyšších úrovních obtížnosti. Tohle už se v reálném životě stává zřídka - obránci jsou až příliš dobře vycvičení, příliš sportovně založení - a sotvakdy se to stane v konkurenčních fotbalových hrách.

Veškerá vylepšení, ke kterým došlo, jsou téměř povšechně kosmetická, neboť engine Frostbite si zde opravdu přijde na své - ať už na tom záleží, nebo ne, tohle je ta nejlépe vypadající fotbalová hra všech dob. Ale i toto pozlátko má omezený dopad na sledování zápasu ve standardním režimu televizní kamery. Osvětlení, stadiony a efekty počasí k vašemu zážitku přispívají tak málo, že o nich skoro ani nemá cenu mluvit. A přestože některé modely hráčů vypadají úchvatně (zejména zblízka), ostatní vypadají, jako by nebyly aktualizovány dobré dva tři roky. Anthony Martial vypadá skvěle, ale Daniel Sturridge pořád vypadá jako mimozemšťan. Tato nekonzistentnost je těžko omluvitelná, i kdyby vina spočívala na nových licencích Konami. Pokud se budeme bavit na té nejzákladnější úrovni, „grafika" je ta jediná věc, o které může EA tvrdit, že ji nějak vylepšila.

Rozumí se téměř samo sebou, že všechny ostatní aspekty prezentace hry jsou prostě špičkové - od herní hudby a hodin zakázkového komentáře až po vybroušené rozhraní a design nabídek. FIFA vypadá jako hra, kterou dělali fanoušci pro fanoušky, což je něco, co její konkurent se všemi svými podivnosti nikdy nemohl říct.

Jedinou velkou výhodou enginu Frostbite je The Journey, smělý a inovativní nový příběhový režim, který si však zaslouží být vystavěn kolem mnohem poctivější hratelnosti. Cutscény, které se plynule mísí s akcí na hřišti, mají mnohem větší dopad - skutečně máte pocit, že v příběhu vystupujete po boku postav, než abyste jen sledovali nějaký předpřipravený filmeček připlácnutý na samostatnou sérii výzev.

Základy režimu The Journey jsou prosté - je to příběh, který si kousek po kousku odemykáte plněním různých výzev během zápasu, v konverzacích či na cvičišti. Dialogové možnosti jsou omezené - v podstatě si můžete vybrat, jestli se budete chovat jako pitomec a získáte víc followerů na Twitteru (což se rovná peníze), anebo budete hodní a manažer si vás vybere častěji. Ať už se ale rozhodnete být Warrenem Bartonem nebo Joeym, příběh se odvíjí stále stejným způsobem - mění se pouze to, jak rychle v něm budete postupovat.

Rodící se kariéru Alexe Huntera v Premier League jsem prožíval s dětinskou škodolibou radostí. Cítíte jeho vzrušení, když se setká s hvězdami Premier League, letí soukromým tryskáčem nebo když poprvé spatří svého mistra. Na srdeční strunu hra možná hraje až trochu moc často, ale příběh je to jímavý, promyšlenější, než byste čekali, a veskrze opravdu zábavný a vřelý. Až si říkáte, proč jsme něco podobného - tedy alespoň v tomto sportu - neviděli už dřív.

Cyklus tréninku, hraní, tiskové konference, cutscény a pocitu, že celý tenhle podnik je jeden dlouhý glorifikovaný tutoriál, se vám po čase začne trochu přejídat - zejména trénink není nijak zábavný a své výhrady vůči zápasovému enginu jsem již předeslal -, ale příběh je dostatečně silný na to, aby si udržel vaši pozornost. Kol a kolem, je to pamětihodný a zábavný zážitek, který ocení každý fanoušek fotbalu - a za který EA zasluhuje velké uznání.

Přestože se marketing EA pochopitelně zaměřoval na ty dvě nové funkce, které se vyskytovaly v nadpisech všech článků, ostatní hlavní režimy hry FIFA naštěstí nebyly příliš opomenuty.

Football Ultimate Team (FUT) získává zcela nový soutěžní režim FUT Champions, ve kterém výhry uprostřed týdne zajišťují vstup na víkendový turnaj, kde se hraje o (fanfára) skutečné ceny. Na druhou stranu nové výzvy, ve kterých jde o sestavení mužstva, podněcují budování různých týmů založených na různých ligách a úrovních schopností. Ti z vás, pro které se z Ultimate Team každoročně rychle stane dřina, neboť šetříte na hvězdné hráče, tuto dodatečnou rozmanitost (která doplňuje loňský draftový režim) rozhodně uvítají.

Ačkoliv servery hry FIFA běží teprve pár dnů, soupeře jsem napříč různými herními režimy pokaždé našel během několika sekund a zápasy samotné se z větší části obešly bez jakýchkoliv potíží s připojením. Jelikož je hra opět o něco rychlejší, zápasy mají tendenci změnit se v sérii driblů a silných přihrávek přes středovou čáru, zejména na vyšších úrovních schopností. Ale hráče, kterým vadil pomalejší loňský ročník, to nejspíš potěší.

Režim kariéry byl hezky doladěn a nabízí větší kontrolu nad klubem a poprvé i možnost vytvořit avatara pro manažera, který se založenýma rukama stojí za pomezní čárou. A opět se vrací oblíbené režimy jako Online Seasons a Pro Clubs, aby doplnily to, co je už tradičně skutečně bezkonkurenční nálož možností videoherního fotbalu.

Jakou však mají všechny tyto herní možnosti cenu, když hra samotná není zas tak dobrá? To je otázka, kterou jsem si musel položit po těch hodinách, co jsem strávil v The Journey, FUT a v režimu kariéry, a nad kterou budu nepochybně dále přemýšlet během nadcházejících týdnů. EA prodává atraktivní balík, kterému je těžké odolat. Ale ten balík obrovsky ztrácí na ceně kvůli tomu, že to, co najdete uvnitř, je v základě tak hrozně neuspokojivé.

Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.