RECENZE Fallout 4

Vydání Falloutu 4 spustilo doslova lavinu nejrůznějších diskuzí v herní komunitě - jedni jej bezmezně milují, zatímco druzí spíš vyzdvihují starší díly. Hra samotná se navíc prodává velmi slušně (poslední čísla ze SteamSpy hlásí jen na PC přes 2 milióny kusů, přičemž celkově již bylo vyexpedováno přes přes 12 miliónů kusů), a téměř přes noc také vyletěla mezi nehranější tituly na Steamu. Bethesdě se tak rozhodně nedá upřít, že by svůj titul neuměla prodat. Je to ale opravdu tak bezchybná nebo naopak tak rozbitá hra, jak mnozí tvrdí? A jak si stojí v porovnání s letošním Zaklínačem 3?

Fallout 4 je především o průzkumu a objevování, ale velkou roli v něm hraje i nosný příběh. První momenty prožijete se svou fiktivní manželkou a dítětem v říjnu roku 2077, tedy jen pár momentů před dopadem bomb. Ty vás již vzápětí donutí utéct do krytu, který vás pak uvězní na dalších 210 let. Už tady musím přitom ocenit tvorbu postavy, jež je tentokrát opravdu povedená a je to snad první generátor od Bethesdy, kde se konečně dají vytvořit i pěkné obličeje.

Po opětovném probuzení a krátkém atmosférickém prologu objasňujícím vaši situaci se vynoříte na kopci uprostřed pustiny a je už klasicky jen na vás, kam se ve zdevastovaném a nebezpečném Commonwealthu vydáte. Nejprve narazíte na menší, ale zároveň ikonická města Concord a Lexington, ale velkou část mapy zabírá právě samotný Boston, který je doslova prošpikován různými narážkami na americkou válku o nezávislost. Nějakého přehnaného patriotismusu se ale bát nemusíte, většinou je totiž jen ironicky myšlený.

Herní mapa je plochou sice menší, než třeba Zaklínač 3 nebo Skyrim, ale co ztrácí do své rozlohy, to bohatě nahrazuje svou rozmanitostí a vertikalitou. Cestovat budete nejen zničenou krajinou, ale i opuštěnými ulicemi, zdoláte vysoké věžáky i hluboká sklepení plná nejrůznějších tajemství a společnost vám přitom budou dělat nepříjemné radiační bouře a zamořené vodní plochy. Podíváte se i do několika dalších Vaultů a celkově jsem vůbec neměl pocit, že by se okolní prostředí nějak zjevně opakovalo.

Jestli mám něco opravdu vyzdvihnout, je to všudypřítomná atmosféra strachu o váš život. Venkovní krajina je sice poměrně pustá, ale o to víc vás pak zaskočí, když vás v ní někdo nebo něco přepadne. V městské zástavbě se naopak v jednom kuse ozývají výstřely a výbuchy a jednotlivé skupiny mezi sebou neustále bojují, takže stačí jen krůček k tomu, abyste se připletli do konfliktu, jenž bude nad vaše síly. Kolem se prostě pořád něco děje, a mnohé zajímavé situace jsou spíše výsledkem souhry několika náhod, než pevně naskriptovanými událostmi, což se v ostatních hrách jen tak nevidí.

Některé oblasti se navíc vaším zásahem mohou i proměnit, příkladem budiž třeba zatopený kamenný důl, po jehož vypuštění ho obsadí a začnou využívat banditi. Doslova z každého místa přitom dýchá specifická atmosféra a nejednou se jen tak zastavíte a obdivujete propracovanost celého světa. Přesně tohle Bethesda umí, a právě touha objevit první poslední je vaší hlavní motivací. Sejít z cesty kvůli nějaké prkotině tu není nic nezvyklého a vlastně se mi to stávalo docela často. Klasická věta „Ještě vylezu na tenhle kopec a jdu spát," tu platí také.

Hra si mě však definitivně získala až ve chvíli, kdy jsem dorazil do hlavního města Diamond City příznačně vybudovaného uprostřed rozpadajícího se baseballového stadionu. Tam vás totiž čeká nejen řada dobře napsaných NPC a zajímavých úkolů, ale i jedno z nosných témat příběhu, kterým je vztah lidí a syntetických bytostí. Právě nenávist vůči tzv. synthům je tu podána velmi dobře, a hned se mi vybavilo několik starších filmů, mj. například skvělý Blade Runner, kde pomalu ani sám divák nevěděl, kdo je stroj a kdo ne. A náznaky paranoie najdete doslova na každém kroku - místní lidé se totiž vzájemně vraždí i jen pro pouhé podezření, že ten druhý je stroj, který tajně infiltroval město. Hra vás navíc často staví do situací, jež vám ukážou nejen dobrou, ale i špatnou stránku obou skupin, a právě v tom tkví i její síla.

Příběh je často vyprávěn i prostřednictvím logů v nejrůznějších počítačích, a byť je většina z nich jen prostou vatou, najdou se i takové, jež vám nabídnou odpovědi na některé zásadní otázky, o něž byste se jinak ochudili. Pobavila mě i taková maličkost, jako byl úžas ve tvářích překvapených lidí, když zjistili, že si pamatuju svět před Velkou válkou. Smysl pro detail je tu vůbec patrný na každém kroku a to nejen proto, že většina míst byla opuštěna hned po výbuchu a zůstala ležet téměř netknutá. K tomu si přidejte i plno motivačních plakátů, easter-eggů, datových kazet po vašeho Pip-Boye (RPGčko v RPGčku? Žádný problém!), stovky popkulturních referencí a máte zaručeno, že vás objevování jen tak bavit nepřestane.

Jistým problémem by sice mohla být místy pokulhávající logika (200 let po nukleárním holocaustu nacházíte funkční počítače, zásoby energie či zachovalé jídlo), ale tady je třeba mít na paměti, že vědecký pokrok společnosti, z níž všechny Fallouty vychází, se od naší současnosti značně liší. A občas je také v zájmu hratelnosti některé věci lepší neřešit a jednoduše je přijmout. Protože Fallout 4 je hlavně o té akci.

Hra má kromě hlavní linky a náhodných radiant questů i plno úkolů vedlejších, z nichž mnohé jsou poměrně vydařené a zavedou vás do nových oblastí mapy. Většina se jich sice točí v duchu „něco/někoho najít a cestou to vystřílet", ale to ve své podstatě není na škodu, protože celá hra je koncipovaná spíš jako survival, v němž jsou hlavními aktéry především nehostinná pustina, nedostatek nábojů a všudypřítomná radiace. Najdou se však i světlé výjimky, u nichž se musí přemýšlet, a ty pak mnohdy i překvapí. Namátkou zmíním například sérii vyloženě detektivních případů či hádanky při hledání hnutí Railroad. Za pozitivní pokládám i to, že mnohé questy vám nabídnou hned několik cest, jak se do konkrétní budovy nebo oblasti dostat.

Systém vývoje postavy je tu podobně jako v předchozích Falloutech stále postaven na sedmi základních vlastnostech systému S.P.E.C.I.A.L., procentní skilly ale nově nahradily perky. Těch je nyní něco přes sedmdesát a mají několik úrovní, což dává hráčům poměrně volnou ruku při tvorbě jejich ideálního hrdiny. Najdete tu samozřejmě nejen bojové dovednosti, ale i craftování, přesvědčování, plížení a mnohé další užitečné věci. Osobně mi tato změna směrem k talentovým stromům ze Skyrimu vůbec nevadila, ale chápu, že to pro někoho může být problém. V podstatě každá úroveň je ale nyní důležitá, a občas budete dlouho přemýšlet, kam nově získaný bod vložit. Možná jen v případě odemykání zámků a hackování by stálo zato zvážit, zdali zrovna tyto dva konkrétní skilly vůbec omezovat úrovní. I když rozumím záměru autorů, kteří nejspíš chtěli, aby se hráč k lepším předmětům propracoval až postupně.

Pustinou se naštěstí nemusíte toulat sami. Kromě vlčáka Dogmeata, který je užitečným společníkem nejen v boji, narazíte na celkem dvanáct dalších různorodých postav, jež se k vám mohou přidat. Oblíbil jsem si především vysloužilého syntetického detektiva, ale ani protřelá novinářka, ženská robotka s francouzským přízvukem či starý světaznalý ghúl nejsou k zahození. Každá z těchto postav má přitom svůj vlastní příběh, a také jiný názor na vaše postoje a akce. Když jim hrajete do noty, dají vám speciální quest a nakonec i perk, což je poměrně dobrá motivace, proč je brát s sebou.

S většinou z nich lze navíc navázat i romanci a celkově mi přišli mnohem lépe napsaní, než třeba pomocníci ve Skyrimu, byť je jasné, že na Bioware Bethesda stále nemá. Jsou také nedílnou součástí mnohých questů, často komentují okolní dění i vaše akce, a výjimkou nejsou ani náhodné události, kdy je jiná NPC vyhledá a konfrontuje s jejich názory. Díky jejich expozici jsem navíc časem zjistil, že mi na nich poměrně záleží. Naštěstí vám nemohou zemřít v boji, což je jedině dobře, protože jejich ruční ovládání je poměrně neohrabané.

Samotné dialogy jsou namluveny velmi zdařile a mnozí dabéři tu odvedli opravdu skvělou práci. Najdou se ale samozřejmě i scény, kdy jejich hlas ke gestikulaci dané postavy úplně nesedí. Kvalitu Zaklínače 3 tu tedy rozhodně nečekejte, ale po předchozím Falloutu 3 a Skyrimu je vidět, že Bethesda tu předvedla svůj zatím asi nejlepší výkon. Velkou novinkou čtvrtého dílu je také dabovaný protagonista a mohu říct, že jak jsem se ho původně sám bál, tak nakonec to dopadlo ještě vcelku dobře. Je však jasné, že předem daný hlas částečně omezuje i možnost roleplaye konkrétní postavy.

Co ovšem nepotěší je struktura a větvení, kterou rozhovory mají. To, že dopředu nevidíte, co vaše postava poví, by ani tolik nevadilo (navíc už jsou na to i mody). Ale že nějakou zásadní volbu potkáte jen výjimečně, a že se většina vašich reakcí omezuje jen čtyři možnosti - otázku, sarkasmus, souhlas či nesouhlas - to už takové terno není. Vinou scénáře anebo režie dabingu je navíc tón hlavního hrdiny mimo předpokládané odpovědi velmi nepřirozený a dosti přehrávaný (nevím, zda to platí i pro ženskou část), takže se budete těmto možnostem podvědomě spíš vyhýbat. Nadšený také nejsem ani z toho, že jedinou vlastností, která má na rozhovory ještě nějaký vliv, je v podstatě jen charisma, a zbytek se do nich nepromítá už skoro vůbec.

Fallout 4 vám naštěstí alespoň částečně umožňuje hrát i za záporáka, ale jinak jsou všechny tyto možnosti spíš jen menší odbočky, které vás vzápětí vrátí zpátky do stejné dialogové větve. Horší je, že některé scény vám ani nedají možnost vyřešit danou situaci třeba mírumilovně, a když už má někdo zemřít, tak prostě zemře, jen s jinou vaší průpovídkou. Je to patrné především v hlavním příběhu, kdy je snaha autorů vmanévrovat vás do určité situace občas až příliš očividná. Po třetím Zaklínači to sice působí tak trochu jako studená sprcha, ale jinak nemohu říct, že by samotné dialogy byly špatně napsané, právě naopak - mnohdy jsem byl jejich kvalitou příjemně překvapen (zvlášť v porovnání s předchozími hrami od Bethesdy). Jen je prostě potřeba přijmout tu omezenější možnost volby a smířit se s tím, že hra jako taková je o dost akčnější.

Za vděk tak vezmete alespoň výběrem jedné ze čtyř hlavních frakcí, k nimž se můžete přidat. Každá má přitom svou vlastní, odlišnou ideologii s vlastní sérií questů a vzájemně se tyto skupiny mezi sebou moc nemusí. Jsou to vlastenečtí Minutemen, jež potkáte již na začátku, autoritativní Brotherhood of Steel, tajemný Railroad a pozdější fáze hry odhalí ještě jednu další. Každá vám navíc nabídne jiný závěr, a potenciální znovuhratelnost tak rozhodně není malá. A věřte, že minimálně po jednom zásadním zvratu ve dvou třetinách hlavního příběhu budete dlouho zvažovat, na čí stranu se nakonec přidat.

Největší problémy vám ale logicky budou dělat především vaši protivníci. K dispozici je sice hned několik obtížností, sám jsem ale ochotně sáhl hned po té nejtěžší, a to hlavně proto, že se pak samo neobnovuje zdraví a že z nepřátel padají ty nejlepší předměty. A troufnu si říct, že až na Survival je Fallout 4 ta pravá výzva, byť ne nijak extrémní v porovnání s jinými hrami. Často je nutné spoléhat na účinky nejrůznějších drog a používání režimu V.A.T.S., který oproti Falloutu 3 už jen zpomaluje čas, je téměř nutností. Nepřátelé se snaží využívat prostředí a schovávat se před vašimi střelami, zároveň jsou ale i velmi pohybliví a stačí jim jen chvilka, aby byli u vás. Psi si vás nadbíhají a útočí ve smečkách ze všech stran a sebevražedného supermutanta ve své blízkosti opravdu nechcete. Před raketometem se protivníci naopak snaží schovávat za nejrůznější sloupy, prostě lahůdka.

Umělá inteligence nepřátel má ale i své stinné stránky. Někdy třeba zapomenou reagovat úplně a jindy se zas zaseknou ve dveřích, takže je můžete s přehledem ustřílet klidně revolverem. Mou oblíbenou taktikou také bylo schovat se někam, kam nevylezou, a potom je dodělat pěkně z výšky. Naštěstí, pokud vás nepřítel nevidí, tak se sám snaží schovat někde mimo váš dostřel, takže aspoň na tohle bylo myšleno. Dost často se také boj nevyvíjí ve váš prospěch a není rozhodně žádnou hanbou vzít občas nohy na ramena a přijít až později. Protože třeba taková skupinka zakrunýřovaných mireluků či rytířů Bratrstva dokáže nadělat pěknou spoušť. O smrtících deathclawech ani nemluvě.

Z mrtvol nepřátel toho sice získáte spoustu, ale mnohem větší zásobárnou surovin se pro vás stane vaše okolí plné zdánlivě obyčejných věcí. Ve hře jsou totiž stovky nejrůznějších předmětů a každý z nich se dá rozložit na jednu ze zhruba dvaceti složek, díky čemuž má nyní využití naprosto všechno. Nikdo vás sice nenutí sbírat každý hrníček či lžičku, ale spousta dříve nepotřebného haraburdí se vám teď jednoduše prostě hodí. Dokonce až tak, že budete nejednou zápasit se svým naložením. Hra jako stvořená pro někoho s obsesivně kompulzivní poruchou!

Další vydařenou složkou hry je bez debat craftování. Sem patří nejen vaření nejrůznějších jídel a drog, příprava smrtících injekcí do speciálních pušek a tvorba granátů či min, ale i úprava zbraní a zbrojí, která mě osobně velmi bavila. Funguje to tak, že najdete nějakou obyčejnou pušku a s trochou materiálu si z ní uděláte třeba sniperku. Anebo klidně kulomet, představivosti se tu rozhodně meze nekladou. Zvláštní zmínku si zaslouží i zbroj, která je nově rozdělená na šest částí - helmu, ruce, nohy a hrudní plát. Úžasné přitom je, že každou z těchto částí lze vylepšovat zvlášť. Občas z toho sice vychází poměrně obskurní kombinace, ale možnosti přizpůsobení postavy se tím jen zvýšily.

Upravovat ovšem můžete i mocný power armor, díky kterému jste téměř neprůstřelní. Dostanete se k němu sice již na začátku, ale k jeho rozpohybování potřebujete cenná palivová jádra, a těch v herním světě zas až tolik není. Uznávám, že je to celkem dobrý způsob, jak jeho používání omezit. Ani jeho modifikace ovšem není zrovna nejdostupnější, a ve finále si ho berete hlavně na ty náročnější mise (a třeba já ho v první polovině hry nevyužil skoro vůbec). Ale v momentě, kdy zjistíte, že jde do něj namontovat třeba jetpack pro skákání po budovách, otevřou se vám úplně nové obzory. Celkově se tedy dá říct, že teprve čtvrtý Fallout rozvinul potenciál této unikátní zbroje na maximum.

Během svého putování získáte i osady, v nichž je potřeba se starat o jídlo, vodu, obranu a další potřeby vašich svěřenců. Jde vlastně o takovou hru ve hře. Své dělníky sice můžete jednoduchým potvrzením přiřazovat k nejrůznějším činnostem (jako pěstovaní zeleniny či průzkum), ale uvítal bych spíš nějakou tabulku s jejich seznamem, aby bylo přehledně vidět, co kdo zrovna dělá. Z dostupných surovin se však dají stavět i nové domy, a jakmile se do této činnosti ponoříte naplno, zjistíte, že je to zábava opravdu na hodně dlouho. Trochu to sice odvádí pozornost od ostatních questů, ale zas není lepší pocit, než se vrátit do vesnice, kterou jste si předtím sami vybudovali.

Na internetu se už našlo plno lidí, kteří s tímto nástrojem dokázali hotové divy (viz. např. tady ) a já pevně věřím, že i tak je to jen ochutnávka toho, co ještě uvidíme. Svým způsobem je to splněný sen všech tvůrců, kteří několik posledních let poctivě vytvářeli nové a nové domy pro Skyrim, ale na své si přijdou i ostatní kreativní hráči. Tato minihra sice není povinná, ale minimálně kvůli hlavnímu příběhu se jí minimálně párkrát úplně nevyhnete. A občas také budete muset odrážet útoky banditů, v jejichž hledáčku se vaše vylepšená sídla nevyhnutelně objeví.

Po zhlédnutí mnoha desítek screenshotů z konzolových verzí jsem byl po spuštění PC verze poměrně překvapen kvalitou grafiky na ultra nastavení. Vše sice stále pohání Creation Engine vycházející z původního Gamebrya, ale rozdíly oproti Skyrimu jsou patrné na první pohled. Nejde sice o žádný grafický standard dnešní doby a se Zaklínačem 3 se grafika rozhodně srovnávat nedá, zároveň o ní ale nelze říct, že by byla vyloženě ošklivá. Právě naopak, světelné paprsky, bokeh, stíny i temporální anti-aliasing dělají na otevřených prostranstvích hotové divy. Na dnešní dobu to navíc není ani moc náročné a vše běží poměrně plynule na většině herních mašin.

Problém ale nastává v některých interiérech, kde se na zdroj světla zapomnělo. Takové prostory pak působí až neskutečně odpudivě, a mnohem víc v nich bijí do očí neostré textury bez teselace či nevyužité normálové mapy na obličejích postav. Vše je potom laděno převážně došediva. Velkým neduhem současné verze hry jsou i občasné propady fps (klidně až o 15-20 snímků), zvlášť v určitých oblastech kolem středu města. Těžko říct, zda za to mohou jen neoptimalizované modely budov či komplikované skripty běžící na pozadí, ale mnoho hráčů se shoduje, že to šlo řešit mnohem lépe. Mezi některými většími lokacemi jsou sice stále nahrávací obrazovky, ale většina rozpadlých domů je naštěstí otevřená k průzkumu i z hlavní mapy. Veškerý loading trvá opravdu jen krátce a vyloženě mi to vadilo snad jen v Diamond City, kde je těch dveří na můj vkus opravdu hodně a přebíháte mezi nimi celkem často. Tady Bethesda vedle třetího Zaklínače trochu zaspala, ale faktem je, že množství interaktivních assetů na mapách je tu neporovnatelně vyšší a i uživatelské osady udělají své, takže je dost dobře možné, že je za tím především optimalizace.

Velký podíl na atmosféře hry má i její hudba, která je sice často nenápadná, ale o to působivější. Opět se o ni postaral známý skladatel Inon Zur a musím říct, že tentokrát svou práci odvedl na výbornou. Její emotivní tóny zdařile podbarvují neutěšenost zdevastovaného světa a nejednou vám vlije adrenalin do žil během epických přestřelek. Hlavní motiv se rozhodně povedl a jeho melodie mi vždycky ještě dlouho po hraní zněla v hlavě.

Na svém Pip-Boyi si ovšem můžete naladit i jedno z několika rádií, na jejichž signály budete cestou narážet. Diamond City Radio hraje hity 30-40 let včetně profláklého Maybe, i když jeho nesmělý moderátor mi příliš neučaroval. Vtipné jsou alespoň občasné reklamy nebo komentáře k vašemu počínání. Poslouchat však můžete i příběhy neohroženého Silver Shrouda, přesně po vzoru některých komiksů. A likvidovat zástupy supermutantů s podkresem klasické hudby má taky něco do sebe. Některá lokální vysílání vám navíc odhalí i nové questy, což osobně považuju za další příjemný detail.

Uživatelské rozhraní je tentokrát navrženo poměrně slušně, ale o klávesových zkratkách PC verze se to bohužel říct nedá. Na ovládání Pip-Boye lagující myší rovnou zapomeňte, klávesnice je v mnohých případech rychlejší a navíc daleko přesnější. Totéž platí i pro rozhovory s nepochopitelně titěrnými kolečky a je vidět, že vše je přizpůsobeno hlavně gamepadu. Některé funkční klávesy se dokonce kryjí (např. zadržení dechu při odstřelování a házení granátu) a častokrát je také naprosto nepochopitelně potřeba pro vyskočení z menu používat různé klávesy. Na mnohé nedokumentované funkce si navíc musíte přijít sami, protože hra vám to i přes poměrně obsáhlou nápovědu sama neřekne. Vyzkoušel jsem i aplikaci pro android, ale ta je spíš jen pro parádu a hodí se maximálně na zobrazení mapy, než abyste Pip-Boye reálně ovládali jen přes ni.

Překvapilo mě ale, že mi hra za celou dobu ani jednou nespadla a nenarazil jsem v podstatě ani na žádný zásadní bug v questu, což kdysi bývalo u Bethesdy téměř zvykem. Tady proto určitý pokrok vidím. O to víc mě ale nepotěšilo občasné zaseknutí se v terénu, které vyřešilo jen rychlé cestování, a nadšený jsem nebyl ani z náhodného zmizení modelů Pip-Boye a zbraní zrovna ve chvíli, kdy to bylo nejvíc potřeba. Také jsem si všiml, že v některých případech se hi-res textury nahrají na objekty až po chvíli. Většinu těchto problémů však řeší restart, a naštěstí se nevyskytují zas až tak často, aby vás vytáčely nějak konstantně.

Opravdu pevně proto doufám, že minimálně ty zásadní věci vývojáři opraví ještě před vydáním Creation Kitu sami. Bethesda má možná tu největší modařskou komunitu vůbec, ale rozhodně by na to neměla hřešit tím, že vydá nedoladěný produkt. Přesto si však nemyslím, že by byly mody k plnohodnotnému hraní Falloutu 4 zas až tak potřeba (na rozdíl od Skyrimu, kde jsou SkyUI a neoficiální patche téměř nutností). A chystaný Season pass navíc naznačuje, že ani vývojáři ještě neřekli své poslední slovo. Na druhou stranu jsem už teď sám zvědavý, co všechno fanoušci s podporou příslušných nástrojů dokážou.

Hra ve mně zpočátku vyvolávala poněkud nejistý dojem, a popravdě jsem si v prvních chvílích nebyl úplně jistý, zdali ji vůbec doporučit. Postupem času si mě ale získala svou návykovou hratelností a především nejrůznějšími detaily, které jsem mnohdy ani nečekal. A po 75 odehraných hodinách mám už naprosto jasno - Fallout 4 mě i přes všechny své chyby sakra baví a hodně si užívám nejen jeho zdařilou atmosféru postapokalyptického světa, ale i adrenalinové prozkoumávání neznáma. Zaklínače 3 sice v přímém boji neporazí, ale to je v zásadě jedno, protože každá hra je o něčem jiném, jedna se snaží sázet na příběh a druhá spíš na tu akci. Ale až budete známým vyprávět o svém zběsilém útěku do Diamond City se skupinou po zuby ozbrojených supermutantů v zádech nebo o noci strávené s poslední hrstkou nábojů na střeše domu uprostřed zatopeného města plného agresivních ghúlů, tak vám to dojde. Protože čím jiným, než právě takovými nezapomenutelnými zážitky měřit kvalitu hry?