RECENZE Deus Ex Mankind Divided

Adam Jensen - nebo aspoň ta moje vlastní verze Adama Jensena vylepšená dle mých potřeb - je muž, který dokáže ze zápěstí vystřelovat výbušné katany, potit neprůstřelný gel a zneškodňovat laserové pasti mávnutím ruky jako nějaký mistr Jedi. Během 35 hodin hraní a několika tuctů bodů Praxis (investovaných do vylepšení) jsem pomocí kyber arzenálu své postavy likvidoval policajty v exoskeletech, lísal se do přízně zdivočelým vůdcům kultu, nepozorovaně plachtil skrz útočiště gangsterů a ve zpomaleném pohybu střílel elektromagnetické granáty ze vzduchu. Ale Jensenova nejspolehlivější schopnost - augmentace, která dost možná nejlépe vystihuje mírně neuchopitelnou důmyslnost Deus Ex: Mankind Divided - je zároveň tou, která na papíře zní nejnudněji. Řeč je o chytrém vidění, augmentaci sítnice, která rozloží herní prostředí na interaktivní a nebezpečné prvky, takže působí obnaženě jako průhledný konstrukt pro VR bez textur.

Tento trik už s největší pravděpodobností znáte z jiných her z žánru stealth, včetně Deus Ex: Human Revolution z roku 2011 (recenze). A stejně jako v případě mnoha jiných her je to trik, který poněkud podminovává výtvarné směrování hry. Proč? Protože vám stiskem jediného tlačítka umožní prohlédnout skrz hromadu působivých několikavrstvých detailů - násilnickými korporátními sochami, které zdobí záludnou Palisade Bank, či bednami s ovocem a deskami s plošnými spoji, které lemují chodby Golem City. Ale i když je chytré vidění opotřebovaným mechanismem a představuje odvěký spor mezi příběhy, které chtějí podobné světy vyprávět, a tím, co v nich doopravdy děláte, děj tímto způsobem také ospravedlňuje odstraňování vizuálních ruchů neobvyklými prostředky. Protože většina lidí ve světě hry Deus Ex nemá takové štěstí jako Adam Jensen. Většina lidí totiž musí svět vnímat takový, jaký je...

Mankind Divided je zasazeno do prostředí globální vlny nevraživosti vůči mechanicky augmentovaným obyvatelům, která vznikla po dálkově řízené psychóze vyvolané v závěru předchozího dílu. Jensen je nyní agent Interpolu se sídlem v Praze, kde loví teroristy a postupuje na vyšší úrovně, zatímco se snaží o soukromou vendetu proti iluminátům. To je papalášské seskupení, které hodlá srazit transhumanistickou generaci na kolena. Používání chytrého vidění (schopnost jste donuceni si odemknout poté, co se vám na začátku hry augmentace kvůli jisté nehodě resetují ve stylu hry Metroid do továrního nastavení) v tomto kontextu působí tak trochu jako třídní zrada, protože se tím distancujete od trpících kyber-spoluobčanů. Chaotickou dystopii hry to připravuje o věrohodně předložené vykořisťování a útlak, kterému místní mohou maximálně přihlížet.

Díky chytrému vidění už totiž nespatříte, jak na křižovatkách strážci pořádku drtí jejich lebky o zásahové antony, nevidíte krev na dlážděných ulicích. Vidíte ventilační šachty, díky kterým se můžete proplížit za shluk zorných kuželů na radaru. Vidíte terminály, které můžete cracknout a převzít kontrolu nad automatizovanou kulometnou věží. Vidíte zdi, které můžete rozbít, abyste obešli oblaka plynu či kaluže elektrifikované vody. Nevidíte výhrůžná graffiti, holo-obrazovky, které neustále vyřvávají o „augmentovaném teroru", rozjásané reklamy na antidepresiva ani fetiše v podobě protetických končetin ve vykřičené čtvrti města. Vidíte jen tvary a povrchy obarvené podle svého taktického významu.

Důsledků tohoto filtrování se nepřímo dotýká jedna z pozdějších vedlejších misí, ve které jedna policistka prohlašuje, že dokáže ospravedlnit vysídlování augmentovaných občanů z jejich domovů tím, že je nepovažuje za myslící bytosti, ale za „historicky nevýznamné", za abstrakce vržené pod kola pokroku. Jak se ukáže, existuje na to aplikace a Jensen ji má zabudovanou přímo v mozku. Deus Ex: Mankind Divided je tudíž hra, která se může vyjadřovat k politice a technologii vnímání a občas se takto vyjadřuje prostřednictvím výbavy samotného Jensena. Často se však spokojuje s tím, že tak činí pohodlně a nepříliš rafinovaně - je to pulzující cyberpunkový konspirační thriller, který vás přenese z pískem obehnané dekadence v rozpadající se Dubaji na základnu vyvrtanou do nitra ledovce.

Proti tomuto zasazení samozřejmě není samo o sobě co namítat a rozhodně není nic špatného na reaktivnějším pojetí svobodomyslné směsky hackování, akrobacie, přestřelek a plížení. Známe ji z Human Revolution a která klade mnohem větší důraz na vertikalitu. Navíc představuje převratné nové „přetaktované" augmentace („Overclock Augmentations"). Ale na pozadí Mankind Divided je jistá chytrost, jakýsi hloubkový vhled, který zvratů plná zápletka ani filmečky napěchované moralizováním o lidských právech a tyranii nikdy doopravdy neodkryjí. Scénář nadto kolísá mezi obstojně ostrým a žalostně neohrabaným. Nechť předstoupí důkaz č. 1 - ten neustále opakovaný motiv na téma hnutí Black Lives Matter, který plní všechny novinové titulky, ale naštěstí se omezuje jen na pár menších okamžiků.

Scénář se snaží zkoumat bigotnost skutečného světa optikou fiktivního pogromu na kyborgy, a celkově vzato to nečiní příliš přesvědčivě. Scenáristé používají utiskování augmentovaných jako univerzální šifru pro jakýkoliv druh diskriminace, přičemž většinou ignorují starší předsudky, které by se do této doby určitě dochovaly i vedle anti-augovských nálad. Také frustrujícím způsobem tančí kolem několika úžasnějších dynamik takzvané renezance kyborgů - např. jak přesně se implantáty prodávají a za co se kupují nebo jaké jsou rozdíly mezi lidmi, kteří se pro úpravu svého těla rozhodnou sami, a těmi, které k augmentacím donutily okolnosti. A aby toho nebylo málo, hlavní děj Mankind Divided působí jaksi divně a nedokončeně. Na konci jsem měl pocit, jako že jsem dostal něco, co mě sice uspokojilo co do počtu nahraných hodin. Ale různá klíčová vlákna příběhu se žádného konce nedočkala a Jensen se vlastně nikdy nezaplete s těmi skutečnými záporáky tohoto světa, pouze s jejich zástupci.

I tak ale stojí tato výprava za to - už kvůli těm mnoha rozkošným menším výletům, které během hry podniknete. Přestože je kulturní vhled Mankind Divided zmatečný a useknutý, hra se může pyšnit tím nejlepším designem misí ze všech příběhových her v otevřeném světě z poslední doby. Žádný z úkolů nepůsobí jako pouhý přílepek, žádný z nich není přehnaně natažený ani nevýznamně malý a všechny krásně zapadají jeden do druhého v působivě zdecimovaných úrovních, které sahají vysoko nad zem i hluboko pod ní. V rámci jedné dějové linie - například v té, ve které pomáháte ošuntělým marxistickým novinářům vyrvat moc z rukou slizké zpravodajské sítě Picus - můžete narazit na jinou linku, zatímco budete prozkoumávat překvapivě hustě obydlená zákoutí pražských stok. Když otevřete vrata od garáže poté, co najdete heslo, můžete si tím otevřít cestu k něčemu dalšímu, pokud jste si tedy odemkli augmentaci, kterou pro její využití potřebujete.

Už jsme ve hrách viděli větší lokace než v Mankind Divided, ale jen velmi málo konkurentů dokázalo představit svou nabídku tak lákavě a jen málo z nich je plných tak láskyplně vytvořeného rozptýlení - opuštěné ostatky sklepního divadla, byt tak přeplněný fotkami koček, že se vám z toho zkřiví úsměv atd. Tento pocit komplexnosti se týká i toho, jak vedlejší příběhy dospívají a jak se proplétají během hlavní dějové linie. Obsahuje tři či čtyři rozsáhlé mise mimo hlavní město (když se na ně vydáte, zrušíte si tím všechny nedokončené sekundární úkoly). Pár z těch údajně obtížných rozhodnutí působí chabě - v jednom okamžiku jsem byl postaven před tři dialogové odpovědi, které byly v podstatě totožné. Některé další vyvolají následky, které se projeví v nečekaných momentech a které vyústí ve svět, který roste s vámi.

I když vás hra vybízí k plíživému průzkumu a hackování (neboť tímto způsobem se o příběhu na pozadí dozvíte víc), úkolům se skvěle daří využívat široké škály herních stylů. Agresivním duším bude ten podivný, leč poutavý mix bojů z pohledu třetí a první osoby od Eidos Montreal připadat značně vylepšený, ačkoliv tváří v tvář konzervativním střílečkám je stále poněkud neskladný. Jensen se kolem krytů pohybuje mnohem mrštněji, dokáže automaticky doběhnout do cílového bodu jako agenti z Tom Clancy's The Division a nyní si může vylepšovat statistiky zbraní pomocí nasbíraného šrotu (nad rámec klasických mířidel, tlumičů a tak podobně). Naproti tomu plíživější dobrodruzi si užijí schopnost odstranit protivníka zpoza rohu, aniž by vystoupili do zorného pole nepřítele či po sobě zanechali mrtvolu na otevřeném prostranství.

Nutno připustit, že mnohé ze stavebních kamenů scénáře byly recyklovány z Human Revolution. Všechny budovy, do kterých vejdete, jsou prošpikovány větracími šachtami. Nehráčské postavy mají ve zvyku klábosit o věcech, co lze najít v jejich kapesních diářích. A každý druhý e-mail obsahuje heslo nebo číselný kód. Ale Mankind Divided tyto nápady používá mnohem sebejistěji až výstředněji. Výše zmíněné přetaktované augmentace tomu všemu přidávají šmrnc. Nad tímto aspektem hry se vznáší obrovský přízrak hry Dishonored od Arkane: nový Icarus Dash je vlastně kyberpunkový Mžik, který vám umožní skákat mezi balkóny ve druhém patře a dopadat na nešťastné ranaře pod vámi, zatímco likvidátor PEPS schopný vyčistit celou chodbu zase připomíná Corvův Poryv větru. Pakliže si však vývojáři z Eidos Montreal pár triků od Arkane vypůjčili, udělali to stylově a tyto nápady znovu ožívají coby součást výbavy převzaté z Human Revolution.

Největší vada na kráse spočívá v tom, že jste pořád závislí na spotřebních předmětech, které pohánějí vaše augmentace, ačkoliv v Mankind Divided je k vám systém mnohem shovívavější. Ukazatel Jensenovy energie se doplňuje sám, ale pokud použijete aktivní augmentaci, vyčerpáte ho natrvalo, dokud si čtvereček nedoplníte pomocí předmětu. Bylo by lepší, kdyby vývojáři konečně potřebu takových předmětů opustili nadobro, protože jejich hledání působí jako únavná práce a navíc zabírají cenné místo v inventáři. Ale rozhodně je to zlepšení.

To samé se týká té nutné hrstky soubojů s bossy v Mankind Divided, které představují slušný pokrok oproti té outsourcované hrůze z Human Revolution, ale i tak mají ještě velký kus cesty před sebou. Bossy můžete vyřídit několika způsoby - můžete umístit miny na zúžená místa, zasypávat okolí granátometem anebo třeba „podvádět" pomocí příběhového předmětu - ale ani jeden z těchto střetů vám neutkví v paměti.

Mankind Divided je chytrý, pohledný a naditý přídavek do žánru akčních stealth her, pořádný kus kyber-noirového dobrodružství, jehož elegance a flexibilita prosvítají skrz mechanické nedostatky a místy zbrklý scénář. A pak jsou tu ty okamžiky, kdy hrozí, že by hra mohla být něčím víc - okamžiky, kdy se vydá (byť jen na kousek) ze svého okázale vyzbrojeného pohodlí a podaří se jí říct něco zajímavého a provokativního o tom, jak funguje společnost.

Můj nejoblíbenější okamžik nepřišel během zuřivé přestřelky ani během „konverze" bezpečnostních robotů na mou stranu, nýbrž během jednoho z mých častých výletů do pražské podzemky. Segregace tady hraje velkou roli, neboť augové musejí vycházet pravým turniketem a postavit se na konec nástupiště. V praxi je toto opatření bezzubé, protože když budete tyto cedule ignorovat, vysloužíte si maximálně tak kousavou poznámku od nějakého „naturála", ale nejhorší na tom je, že spoluvinu na tom má i rozhraní hry, protože vás bude vždy vybízet, abyste ze soupravy vycházeli na konci nástupiště. Jako zkušenému hráči zvyklému rozhraní bezvýhradně poslouchat, mi chvíli trvalo, než mi došlo, že rozhraní mou postavu vlastně diskriminuje. Kdyby takových věcí bylo víc, mohlo by být Mankind Divided přelomovou hrou. Takhle ale jen pokračuje v revoluci.

Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.