RECENZE Death Stranding CZ
Co je vlastně tohle za nový herní žánr?
Death Stranding je nejnovějším počinem legendárního Hidea Kojimy, který se po odchodu z Konami snaží trumfnout úspěch své ságy Metal Gear Solid. Už po prvotním představení se vědělo, že tahle novinka bude pekelně záhadná a místo očekávaných vysvětlení postupně jen přibývaly další otazníky. Snad poprvé se mi také stalo, abych se před recenzováním musel zavázat, že ve svém článku neprozradím, co se bude ve hře dít po třetí epizodě a vlastně i publikované obrázky mohou být jen z prologu. Zároveň Hideo Kojima veřejně nabádal, aby každý, kdo si chce Death Stranding zahrát, nekoukal na žádné gameplay videa, protože by si tím poškodil svůj prožitek ze hry.
A jaký že to má smysl? Kojima si vysnil, že jako hráči vstoupíte do světa Death Stranding v naprosté nevědomosti a v tomhle rozpoložení vás záměrně nechává tápat první desítky minut ve hře. Koukáte na svět kolem sebe, tušíte, že je tady něco sakra špatně, ale zatím nevíte co. Místo, kde se ocitáte, vypadá jako po vymření a bez známek jakékoli infrastruktury a když začne pršet, zjistíte, že čas plyne nějak jinak. Vaším úkolem je přitom plahočit se bednami nákladu na zádech, najít schůdnou cestu k nejbližší civilizaci a do toho ještě vykonávat malou potřebu. Je to přesně ta chvíle, kdy se sami sebe ptáte, co je vlastně tohle za nový herní žánr? Že by simulátor turistiky a močení v horách? Ale vlastně tu jsou ty bedny, takže zpět, je to akční hra na kurýra a přenášíte věci z místa A do místa B. Vaše postava navíc nebude jen tak někdo, protože každý, komu něco doručíte, vám ihned začne pochlebovat, že touhle prací znovu vybudováváte a sjednocujete Ameriku.
Tohle je ale stále jen pomyslná špička ledovce. Postupně je vám vysvětlováno (možná spíše dávkováno kapátkem), že tady existuje něco jako „Břeh" skrze nějž se mrtví snaží proniknout zpátky do světa živých a další podivnosti. Asi nejšílenější zjištění pak je, že kdokoli v tomto světě zemře a není do čtyřiceti hodin spálen, exploduje takovým způsobem, že po něm zůstane kráter jak po nárazu Tunguzského meteoritu na Sibiři. Jedna zapomenutá mrtvola tak klidně vymaže z mapy celé město. Aby toho nebylo málo, na své výpravy záhy vyfasujete na hruď schránku s PP (dětský plod odebraný polomrtvé matce), se kterým se na svých cestách propojujete a odhalujete tak nepřátele z druhé strany „Břehu" pronikající do současného světa (nesou označení VV). Tyto stvůry na vás neustále útočí a v prvních hodinách hry proti nim nemáte absolutně žádné prostředky. Musíte jen potichu uhýbat, nebo hledat cesty, kde prostě nejsou.
Počáteční totální zmatení začnou polehoučku napravovat ingame animace, kde k vám promlouvají hlavní NPC postavy, za kterými začnete rozpoznávat známé osobnosti. Nutno podotknout, že i vaše postava (Sam Porter Bridges) nese obličej a motion capturing herce Normana Reeduse. V dalších postavách pak můžete rozpoznat hvězdy, jako jsou například Guillermo del Toro, Tommie Earl Jenkins, Léa Seydoux, Emily O'Brien, Troy Baker nebo Mads Mikkelsen!
Úvodní kapitoly zde opravdu slouží jako prolog, který vás vpraví do zákonitostí tohoto světa a hlavně vás zasvětí do práce kurýra, který je rovněž obdařen zvláštní anomálií zvanou DOOMs. Trochu mě zarazilo, že obvykle vstupujete do podobných her jako naprostí nýmandi a až postupně se z vás stává mazák. Tady ale ne. Prakticky od začátku do vás všichni hustí, jaká jste živoucí legenda, která zvládá vše, v čem ostatní pohořeli. A asi i proto úkol zachránit svět nebo to, co z něj zbylo, přichází hned, jak se trochu rozkoukáte. Kromě doručování nákladů totiž vyfasujete poslání propojit jednotlivé regiony do tzv. Chirální sítě, která umožní sdílet potřebná data a technologie. Vaše putování začíná na východě Spojených států a míříte až na západní pobřeží, kde je navíc vězněna vaše sestra Amelie (Emily O'Brien), která pro budoucnost země sehrává stěžejní roli.
První uskutečněné kurýrní zakázky vás naučí základním mechanikám hry, nicméně i když je učební křivka nastavená vcelku rozumně, dá vám zabrat. Abyste pochopili, Death Stranding disponuje poměrně složitým ovládáním, které musí přejít do krve tréninkem. Například i tak primitivní funkce jako je močení, se musí aktivovat z kruhového menu, pak páčkou L2 provedete „přípravu" a teprve stiskem páčky R2 provedete samotnou akci vyprázdnění. Sranda je, že na poprvé vám hra ještě ukáže nápovědu jak volby postupně poskládat, ale pak už byste si to měli pamatovat. Tohle je ale ještě brnkačka, teď si představte situaci, že zdrháte před VV a vašemu PP stoupne hladina rozrušení na vyšší hodnotu než je zdrávo a začne vám plakat.
Jelikož se jedná o miminko, které potřebujete k vlastnímu přežití, musíte jednat a nějak ho ukonejšit. To se provede stisknutím kombinace dvou tlačítek na Dualshocku + potvrzením třetího tlačítka, tím ale dojde jen k uchopení schránky s PP a její odpojení od držáku na vašem obleku. Poté ještě musíte svým Dualshokem ve vzduchu kolébat, čímž vysíláte do hry signál přes gyroskop, že opravdu konejšíte. Asi nemusím zdůrazňovat, že vzpomenout si v herním stresu na přesný postup takové akce je někdy docela o nervy.
Ovládání procvičí i váš smysl pro rovnováhu a hbité reflexy. Pokud Samovi naložíte moc těžký náklad (rozložení krabic mezi zády a speciálními oblekovými nosiči můžete manuálně přeskládat nebo si požádáte o automatickou optimalizaci) změní se dost drsně motorické schopnosti vaší postavy. Najednou je problém jít z kopce nebo i přes sebemenší překážky. Sam padá ze strany na stranu a vy musíte neustále páčkami L2 a R2 vyrovnávat jeho motoriku. Pokud zareagujete pozdě, nebo si spletete strany, tak se Sam rozplácne o zem a dojde k poškození nebo ztrátě nákladu. Díky tomuto aspektu budete neustále řešit dilema, jestli si toho naložit hodně nebo málo. Menší náklad je mnohem snadnější donést ale zase je za něj menší odměna. Absolutní maturitou je transport mrtvoly na vlastních zádech. Pytel s lidským tělem se totiž chová úplně jinak než běžné kontejnery a ztráta rovnováhy hrozí skoro na každém kroku a navíc je to mnohem více nevypočitatelné.
Samotné chození po mapě na první pohled vypadá dost nudně, ale v praxi si vyzkoušíte, že to je poměrně zábavné. Ze zadání víte, kde leží cílová destinace, ale jak se tam dostanete, je v zásadě jen na vás. Cesty zde žádné neexistují, vyjma těch, které si sami prošlapete. Musíte tak vymyslet jak se živí dostat do místa, kde očekávají vámi nesenou zásilku nebo připojení k Chirální síti. Jak jsem popisoval, setkání s VV na začátku hry není žádný med a většinou platí, že nejkratší trasa s sebou nese nevíce rizika. Lze zvolit ale i bezpečnější a časově náročnější taktiku, kdy vymyslíte vlastní trasu přes skoro neprostupný terén, kde se VV vyskytují jen zřídka. Ve zdolávání překážek vám pomáhají lezecké kotvy s lany nebo výsuvné žebříky. Veškeré tyto pomůcky si ale musíte nechat vyrobit a ještě si je musíte nést mezi vlastním nákladem. Před cestou je proto nutné se rozhodnout, kolik výbavy na úkor běžného nákladu vlastně poberete.
Hra je promakaná i v oblasti interakce s ostatními online hráči. Vy se nikdy s nikým přímo nepotkáte, ale neustále hrajete se skupinou přidělených živých hráčů a navzájem si necháváte značky s upozorněními před nebezpečím, nebo kudy je nejlepší se vydat k cíli. Nesdílíte mezi sebou přitom jen informace ale i fyzické předměty. Když postavím u skály žebřík nebo připravím lano a nechám ho na místě, mohou takto narafičenou pomůcku použít ostatní hráči ve své hře.
Hideo Kojima tuto kooperaci nazval jako „přemostění" a jde v tom ještě dál. Když třeba během boje s VV ztratím část nákladu nebo se prostě jen rozhodnu, že s příliš těžkým nákladem už dál nedojdu, mohou mé kontejnery ve hře najít ostatní hráči a doručit je za mě. Funguje to i naopak, takže skoro neustále nacházíte něčí ztracené náklady. Nemusíte se přitom se vším, co najdete, tahat sami až na skutečné místo určení. Stačí nalezené kontejnery umístit do „poštovních schránek" kde počkají, až je někdo cíleně půjde naložit a tento náklad doručí do správné destinace. Za vše je samozřejmě odměna v podobě lajků, které zvyšují vaší celkovou úroveň postavy. Odměnu mimo jiné dostanete i za to, že ztracený náklad umístíte do schránek nebo dotáhnete do nejbližší stanice. Nevadí, že to není cílové místo, jen se musíte spokojit s výrazně nižším počtem lajků.
Death Stranding disponuje i propracovaným výrobním systémem. Kromě již zmíněných poštovních schránek je možné budovat mosty usnadňující sobě i dalším hráčům pohyb po mapě přes vodní toky nebo strážní věže či generátory. Strážní věže slouží ke snadnějšímu lokalizování cílů a generátory oceníte ve chvíli, kdy si například opatříte elektrickou motorku pro snadnější přesuny (motorka má i své úložné prostory, na které se dá umístit další náklad nebo vybavení). Že putování po zdejší krajině není žádnou jednoduchou procházkou, jste už asi pochopili a čím více se budete prodírat z východu na západ, bude přituhovat i na straně nepřátel. Je třeba si ovšem uvědomit, že Death Stranding není primárně bojovou hrou, takže násilí je až krajním řešením nebo obranným tahem. Já jsem se této zásady vždy držel, a dokud to šlo, dával jsem přednost nenásilnému stealth přístupu, který je i šetrnější vůči nákladu, který nesete. Na druhou stranu nepřátelům se vždy vyhnout nejde a pak se jim musíte postavit. Výhodou je, když si své protivníky trochu nastudujete, abyste věděli, s kým máte tu čest.
Popsat například fungování VV je dost těžké bez toho, abyste to sami zažili. Mají totiž několik forem, které se zobrazují postupně. Když jim vstoupíte do cesty, máte možnost díky PP a speciálnímu skeneru odhalit jejich základní úroveň, coby levitující přízraky podobné duchům. Pokud se vám nepodaří je odlákat a zaměří se na vás, přivolají své hmotnější kolegy, kteří zemi pod vašima nohama promění na černou tekutinu a sápají se na vás černá lidská těla ve snaze vás uchvátit. Když se nevymaníte ani z tohodle, čeká vás třetí stádium a tou je obrovská příšera s chapadly. Té buď nějakým zázrakem utečete, nebo jí přemůžete třeba hematickými granáty (nálože naplněné krví Sama - obsahuje látky poškozující VV, ale musíte hlídat, abyste sami sebe příliš nevycucli a neskončili s anémií). Samozřejmě může dojít i k usmrcení vaší postavy, při které dojde k tzv. odhmotnění a opět se vytvoří obří kráter v místě, kde jste přišli o život. Jelikož Sam disponuje schopností vrátit se mezi živé, vrátí se z „Břehu" zpátky do hry, ale kráter jako důkaz jeho odhmotnění už ve hře zůstane napořád. Prostě připomínka vašeho selhání.
Nepřátele se v Death Stranding rekrutují i z řad lidí. Vcelku neškodní jsou „Mezci", což jsou kurýři, kterým trochu hráblo a ve žlutých mundurech škodí poslíčkům, jako jste vy a stěžují jim práci krádežemi nákladů. Některé úkoly přitom přímo počítají s tím, že se musíte vypravit do jejich táborů a odnést něco, co mělo být doručeno někomu potřebnému. Naštěstí se dají vcelku lehce obelstít stealth přístupem a v případě potřeby buď omráčit a svázat lanem (pouze při kradmém přiblížení zezadu) nebo je úderem pěsti zmlátit do bezvědomí. A abych nezapomněl, ještě tu jsou protivníci zvaní Homo Demens, což jsou ozbrojení teroristé, kteří mimo jiné zadržují Samovu sestru a tvoří opozici proti znovuvybudování a sjednocení Ameriky.
Nyní se dostáváme k asi nejdůležitějšímu bodu a to hratelnosti, která má s odehraným časem stoupající úroveň. Pokud to budu hodnotit podle sebe, tak samotný začátek hry není žádné velké terno. Jak jsem v úvodu popisoval, hráč záměrně nemá v úvodu dostatek informací a všeho je strašně divné a zmatené. Nebyl tady žádný wow efekt, který by mě přikoval k obrazovce. Jedna podivnost střídala druhou, dost aspektů mi vůbec nedávala smysl. Trvalo tedy několik hodin, než jsem tomu přišel na chuť a dostal alespoň nějaké odpovědi na své otázky. Když začaly věci dávat alespoň základní smysl, situace se výrazně zlepšila.
Zmapoval jsem detailně nejbližší venkovní okolí, pochopil spolupráci s ostatními hráči, a když už to vypadalo, že repetivnost zakázek sníží můj zájem o to hrát dál, přišla možnost posunout se zas do nových oblastí k dalším výzvám a nepřátelům. Tím situace zase nabrala pozitivní trend, který ještě podtrhla hrozně důležitá dějová linka. I ta funguje jako významný motivační prvek a tlačí vás vpřed. Teď už se nedivím, že s tím Hideo Kojima dělá takové drahoty. Nicméně má pravdu, pokud si Death Stranding chcete užít, nesnažte se odhalit dopředu spoilery a nekoukejte na gameplay videa, pokud vyloženě nehledáte řešení určitého problému při průchodu hrou. Široké spektrum nastavení obtížnosti jinak dává možnost hru dohrát jak naprosto nezkušeným hráčům tak i lidem hledající pořádnou výzvu.
Temná atmosféra je další devizou Death Stranding, kdy beznaděj střídají záblesky naděje. Je to vlastně velmi vážná hra, ale upřímně raději mám ten vtipný nadhled a černý humor známý z postapokalyptických her typu Fallout. Napětí je ale slušné a také má vzestupnou tendenci. Přesněji řečeno čím více se zničeným světem prokousáváte a dál odhalujte tajemství a záhady, tím je to poutavější. Celek podtrhává stylová hudba a výborná grafika, která vyniká hlavně na Playstation Pro se zapnutým HDR.
Naprosto zásadní pro domácí hráče je český překlad kompletní hry, za kterou patří obrovský dík Sony. Rozsah lokalizace je obrovský, rozhodně se nejedná jen o titulky při ingame animacích. Každičké menu je zde prošpikováno spoustou užitečného textu a to nemluvím o čtení archivů, doručených zpráv nebo venkovních cedulí a popisků.
Death Stranding je vskutku unikátní hrou. Není pro každého a svou herní náplní nemusí sednout zdaleka takovému počtu hráčů jako u jiných AAA her. Pokud vám ale explorační styl hraní není úplně proti srsti a dáte šanci silnému příběhu, rozhodně nebudete zklamáni. Hlavně nečekejte zběsilou akci nebo akční střílečku, to jste na špatné adrese a běžte raději o dům dál.
Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super Gamer 2019.