RECENZE Dark Souls 3

Pokud jste v posledních letech ochutnali některou z her From Software, pak dobře víte, že tomu pocitu se nic jiného nevyrovná. Jistě, za tu dobu vznikla spousta napodobenin, často až neuvěřitelně „vykrádajících" mechaniky či estetiku originálu. Ale nikdo neumí vyčarovat rozlehlý svět plný melancholicky temné fantasy, groteskně fascinujících monster a křišťálově čisté hratelnosti s takovou bravurou, jako Hidetaka Miyazaki. Stačí první vteřiny dusivě depresivního intra a první kroky nelítostným údolím smrti, aby se vám zježily vlasy na zátylku, naskočila husí kůže a probudila se ve vás duše kovaného hráče, plně zaujatého, soustředěného a odhodlaného vydobýt si každý krok napříč touhle zdrcující zkouškou pozornosti a dovednosti.

Jelikož spousta nezasvěcených stále podléhá dojmu, že „kouzlo" těchto her vychází jenom z jejich vysoké obtížnosti, nedá mi to a musím i v této recenzi připomenout, že tomu tak není. Jistě, nováček může snadno umírat na každém kroku a smrti jsou často bleskové a překvapivé. Nicméně existuje celá řada her, které jsou ve skutečnosti mnohem těžší (některé hardcore plošinovky ale třeba i oblíbené střílečky, nastavené na nejvyšší obtížnost). Obtížnost v Soulborne hrách nevzniká sílou nebo počtem nepřátel, ale důsledností a komplexností herního světa. Pokud budete postupovat dostatečně opatrně, všímat si různých náznaků v prostředí, držet štít v pohotovosti a vyhýbat se temným koutům, velmi pravděpodobně projdete velkou část hry beze smrti. I legendární bossové se často dají pozorovat „z opačného koutu místnosti", než prokouknete jejich schopnosti a odvážíte se vyrazit na zteč. Celé je to prostě o správném přístupu - v tomto případě opatrném a vnímavém.

Zároveň je pravda, že DS3 servíruje a stupňuje své nároky na hráče mnohem pozvolněji a rovnoměrněji, než předchozí hry. Neznamená to, že by hra na začátku byla příliš snadná (doslova pár kroků od startu čeká bonusový miniboss a ještě pořád platí, že nejobyčejnější nepřítel vás jednou za čas překvapí zdrcujícím speciálním útokem). Ale nejsou zde žádné náhlé skoky v obtížnosti, které by vás donutily se zastavit nebo vrátit a pracovat na zvýšení statistik nebo vylepšení arzenálu. Dokonce i bossové, jakkoliv jsou epičtí a pestří (oproti DS2 je zde méně humanoidních nepřítel a více všelijakých zvířecích monster), se dají relativně snadno porovnat, pokud jde o obtížnost. Samozřejmě tam je vzestupná tendence, pokud jde o stále vyšší sílu a agresivnější útoky, nicméně nenajdete zde nějakou vyčnívající šílenost typu Ornstein a Smough. To ale neznamená, že vás bossové nebudou překvapovat a decimovat, obzvláště v druhé fázi každého souboje, kdy už jsou zranění a rozlícení. Podobně jako ve zbytku hry, i mezi bossy najdete několik naprosto geniálních, zbrusu nových nápadů.

Každá lokace má navíc své téma, které se odráží nejen v prostředí, ale také v nepřátelích a taktikách. Kromě návratu celé řady klasik (lidožravé truhly, baziliškové a desítky dalších oblíbenců) je zde celý zástup nových protivníků s nečekaným chováním. A samozřejmě plno pastí, od zamaskované jámy v cestě přes nášlapné kuše ve zdích až po nevinnou díru ve stropě, ze které se vám „za krk" vysype deset monster, jakmile pod ní projdete. Pointa ale je, že se téma každé lokace dá vysledovat, výzbroj i taktika přizpůsobit a každá past jde při pozorném prohlížení spatřit dopředu (vzpomeňte si na to, až se nadšeně rozběhnete za krystalovým ještěrem a něco nemilého vás překvapí, těchto momentů je ve hře nepočítaně). Ve výsledku je hra sice pestrá a nikdy vám neodpustí nedostatek opatrnosti, ale jako celek mi připadala o něco snadnější a přístupnější, než minulé díly série - aniž by přitom ztratila cokoliv ze svého smrtícího kouzla.

Za zmínku rozhodně stojí technická stránka věci. DS3 běží na stejné technologii jako Bloodborne. Obzvláště pro konzolisty tak půjde o první Souls hru, která vypadá takhle dobře. Horizonty rozlehlé a čarokrásné krajiny jsou úchvatnější, zástupy nepřátel početnější a odlesky na zbroji nebo divoké světelné efekty kouzel realističtější. Zvláštní pozornosti se dostalo kožešině některých protivníků nebo pulzujícímu slizu či chapadlům některých monster. Pokud se boss ohání zapáleným mečem v jedné ruce a zmraženým mečem (ze kterého se drolí led a sněží) v druhé ruce, je to opravdu mimořádná podívaná. Tma je často opravdu tak temná, že musíte místo štítu vzít do ruky louči. Také všechna prostředí jsou citelně rozsáhlejší, ale zároveň detailnější a pestřejší. Takhle půvabnou Souls hru jste zkrátka ještě nehráli. Sice to není Cry Engine ani Snowdrop Engine, ale každičký kousek zde byl tak pečlivě vymyšlen a realizován s takovou dávkou fantazie a péče o detail, že vás dokonale okouzlí. Bohužel konzole platí za tu nádheru 30 fps (oproti 60 na PC) a když jde do tuhého (kupodivu ani ne při velkých soubojích, ale spíš při přechodech mezi některými oblastmi), tak klesnou i níže (Xbox víc a hůř, než PlayStation).

Autoři nezapřou svoje narůstající zkušenosti nejen uhlazenější křivkou obtížnosti a vyšperkovaným audiovizuálním zpracováním, ale také vyladěností mechanik i lépe prezentovaným příběhem. Základní pravidla zůstala v platnosti - vybavení i schopnosti své postavy nakupujete za duše zabitých nepřátel. Pokud zemřete, nasbírané nevyužité duše zůstanou ležet u vaší mrtvoly a máte jednu příležitost je získat znovu. V boji si hlídáte životy a výdrž, ale také nově soustředěnost, což je v praxi mana (výdrž rozhoduje, kolik zvládnete uštědřit nebo odrazit úderů, soustředěnost určuje, kolik použijete kouzel nebo speciálních útoků se zbraněmi). Statistiky jsou o něco přehlednější než v DS2 (celá slova místo zkratek). Speciální údery a dovednosti se zbraněmi (i štíty) jsou jednou z hlavních novinek a i když nejsou nutné pro projití hry, dodávají soubojům šťávu a navíc mohou být stejně užitečné, jako působivé. Souboje jsou často rychlejší a hektičtější, než jsme ze Souls her zvyklí (připomínají místy Bloodborne). A náhodné invaze ostatních živých hráčů (v offline režimu simulované NPC postavami) do hry stále vnášejí prvek totální nevypočitatelnosti.

Vaše postava může opět začít s před-chystaným povoláním a vybavením, ale postupně se specializovat na cokoliv budete chtít. Někomu se nejlépe hraje s mrštnou postavou, vybavenou lehkými zbraněmi i zbrojí, schopnou bleskové kanonády útoků i úskoků. Jiný zase preferuje těžkou výzbroj, kde je každý pohyb i úder pomalý, ale zásadní. Obě skupiny samozřejmě využijí i štít, ať už lehký nebo těžký. Nechybí ani magie, od pyromancie přes klasická kouzla a zázraky až po hexy. Hrát s jiným vybavením a schopnostmi je tak zábavné, že málokomu bude stačit jediný průchod hrou (navíc jsou zde minimálně tři různé konce). Opravdu zkušení hráči by mohli první průchod dát tak za 30 hodin, ale pro většinu to bude alespoň 50. Nováčci se těžko dostanou pod 100. Prostředí je z velké části logicky pospojované, jako v DS1, ale zároveň se můžete mezi jednotlivými tábory/ohni teleportovat, jako v DS2. A po vzoru Demon´s Souls či Bloodborne je zde oddělená domovská základna, která je tentokrát mnohem zajímavější díky většímu provozu přicházejících a odcházejících NPC s různými záměry a agendami.

Pro kovaného fanouška Soulborne her je hodnocení DS3 poměrně ztížené tím, že spoustu věcí už viděl a dělal v minulosti. DS3 navazuje na předchozí díly v sérii mnohem doslovněji a otevřeněji, než jakákoliv hra před ní. Díky tomu zde najdete místa i postavy, které důvěrně znáte - stejně jako zbraně a kouzla, které jste už používali. Na jednu stranu je skvělé se vrátit ke svým oblíbeným věcem, ale na druhou stranu bych možná raději uvítal něco zbrusu nového - Bloodborne byla díky novému světu mnohem mysterióznější i děsivější a díky novým mechanikám i herně zajímavější. DS3 je v pořadí již čtvrtá Souls hra a některé věci se na můj vkus opakují už příliš (přestože jsou stále stejně dokonalé). Přesto je ale ve hře dostatek nového na všech frontách, aby i zkušený veterán dostal ono příjemné mrazení v zádech, když se zvednutým štítem vchází za roh do temného zákoutí, plného podezřelých zvuků nebo provokativního ticha. Máloco je tak děsivé, jako když v temném koutě místnosti rozeznáte podivnou stvůru, zírající na vás, ale stojící nehybně na místě. Projdete kolem ní a pořád si vás nevšímá. Ujdete několik kroků, otočíte se... a stojí přímo za vámi. Chcete vykřiknout úlekem nebo něco udělat, ale už je pozdě. YOU DIED. Jak jsem psal na začátku: žádná jiná hra vám nedá nic podobného. Byla by chyba si to nechat utéct.