RECENZE Company of Heroes 2
Revoluci tu nezažijete, ale dobrou zábavu určitě.
Druhý díl jedné z nejúspěšnějších válečných RTS je konečně zde ve své finální podobě. Ani se mi nechce věřit, že je to už 7 let, co jsem hrál Company of Heroes a stále mi to připadá jako by to bylo teprve nedávno. Je to krásný příklad toho, že skutečně kvalitní hry prostě nestárnou. Přesto jsem se na nové pokračování hodně těšil.
Po bojích na západní frontě, na které si člověk postupně vyzkoušel hru jak za Američany, Brity a také Němce, stále chyběli do party Rusové a nezbytná východní fronta. Jelikož pak už žádný další datadisk nevyšel, bylo více méně jasné, že tenhle bonbónek si pánové z Relicu nechávají na regulérní druhý díl.
To se ostatně potvrdilo ihned po oficiálním ohlášení Company of Heroes 2 (CoH2) a mnoho detailních informací jste i vy sami mohli nasát z našich dojmů ze singleplayeru či multiplayerové bety nebo našeho nedávného videopreview. Company of Heroes 2 je tedy celé zasazené do východní fronty a postihuje dobu od vpádu německých vojsk do Ruska v létě 1941 až do obsazení Berlína v roce 1945.
Ač je původní hra dodnes velmi populární hlavně kvůli svému multiplayeru, nesmíme zapomenout, že v době vydání byl ceněn především její singleplayer, který byl naprosto luxusní. Sám jsem si říkal, jestli v Relicu nesklouznou k tomu, že hra pro jednoho hráče už nebude tak vymazlená jako tomu bývalo dříve.
Scénář jak z filmu
Po dohrání kampaně vám ale už nyní mohu s klidem prozradit, že vývojáři přistoupili k singleplayeru snad s ještě větší vervou než u jedničky. Podařilo se jim vylíčit vyprávění o velké vlastenecké válce, kde Rusové bojují nejen proti německému nepříteli, ale také sami se sebou. Příběh se nijak nebrání surovostem, které ruský národ páchal sám na sobě, a proto není divu, že jste svědky organizovaného střílení vlastních vojáků příslušníky NKVD a že hodnota lidského života vojáků v sovětské armádě neznamenala vlastně vůbec nic.
Tisíce nesmyslných obětí v důsledku strategie „nás mnogo" mluví ostatně za vše a to včetně mučení a likvidace vlastních válečných hrdinů. Gratuluji vývojářům, že se nebáli tohle všechno do příběhu dát, snad jedinou kaňkou na té kráse je jen trochu naivní závěr, ale ten si pochopitelně vychutnejte sami.
Když jsem před lety hrál příběhovou kampaň prvního CoH, nedokázal jsem se ubránit pocitu, že děj místy čerpá ze seriálu Bratrstvo neohrožených. Po rozehrání CoH2 se mi pro změnu vybavil jiný filmový velikán, a to Nepřítel před branami. Intro první herní mise totiž uchvacuje pohledem na hořící Stalingrad a scény odehrávající se v něm jsou hodně podobné těm z filmové předlohy.
Nechybí tak příjezd v lodích přes Volhu nebo napodobenina památné scény, ve které jen někteří odvedenci nafasovali před útokem vlastní pušku a ostatní si museli počkat, až některý z kolegů padne a zbraň tak uvolní dalším. Do útoku ale museli běžet všichni, ať se zbraní či bez ní.
Vybroušená singleplayerová kampaň
Kampaň je od svého samého začátku retrospektivním vyprávěním hlavního ruského hrdiny, který po válce sedí zavřený v gulagu a se svým bývalým velitelem vzpomíná na nejdůležitější okamžiky svého působení na frontě. Herní mise, kterých je zde celkem 14, až na malou výjimku v úvodu respektují časovou osu a dění se tak odvíjí postupně.
Design misí disponuje slušnou variabilitou. Je to dáno delším záběrem příběhu, který popisuje válku odehrávající se několik let. To je velká změna oproti kampani z původního CoH. Díky tomu je hratelnost různorodá a styl hry se mění s ohledem na vývoj východní fronty. Například mise z podzimu 1941 a zimy 1941/42 jsou především o tom se ubránit.
Nejde o to nepřítele na hlavu porazit, ale zachránit co se dá. Hlavními cíly se tak stávají opěrné body, které se snažíte i za přispění ženistů (plamenomety, nášlapné miny) udržet před obsazením nepřítelem a následně organizovaně ustoupit do dalších obranných pozic. Občas je nutné vyhodit do vzduchu i nějakou tu techniku, která nesmí padnout do rukou nepřítele.
Nadcházející zima a s ní spojené mise hraje do karet domácím. Zimní prostředí funguje ve hře trochu odlišně. Nejedná se tedy jen o kosmetické vylepšení. Jednak se musí dbát na to, aby vojáci neumrzli a zamrzlá jezera a řeky vytvářejí nové cesty pro průjezd vozidel a pěchoty. Zároveň se ale dokážou ve vteřině proměnit ve smrtící pasti. Pokud si tohle hráč uvědomí a začne toho využívat, je z toho výborná zábava.
Třeba ve scénáři, kde je úkolem udržet břeh zamrzlé řeky, nejdříve s hrůzou zjistíte, že bránit mosty zdaleka nestačí, protože nepřítel vám přes vodu přejede skoro kdekoli, ale když si vyhrajete s rozmístěním min a šikovně zamíříte dělostřeleckou palbu, je z toho parádní záležitost. Mráz v této části hry více méně vyrovnává německou přesilu a Rusové konečně dávají sbohem čistě defenzivní taktice a pouští se do protiútoku v podobě partyzánských výpadů ve stealth úkolech.
Další děj se přesouvá do Stalingradu, kde opět nastupuje jiný herní styl. Konečně se totiž sovětská armáda trochu zmohla a jde se do odvážnějšího protiútoku. To samé platí i pro boje v okolí Leningradu, kde ale opět přichází ke slovu i taktický boj v netradiční stealth misi, kde nejprve musíte s hrstkou vojáků znehybnit německý tank Tiger a pak ho ještě pod zuřivou palbou nepřítele dopravit do vlastního zázemí.
Docela mě ale zamrzelo, že se autoři v kampani vyhnuli největší tankové bitvě u Kurska. Operace Citadela je zde jen letmo zmíněna v textu, přitom mohla být jedním z vrcholů příběhové kampaně. Nic to ale nemění na tom, že poslední roky války se v CoH2 nesou ve znamení ruského parního válce. Atmosféra správně graduje a boje nabývají na stále větší intenzitě.
Nepřátel je pořád dost, hráč dostává k dispozici stále lepší techniku a dostupné jsou i vyšší populační limity pro tvoření větších bojových skupin. Následující mise jsou tedy o drtivé ofenzívě, která postupuje přes běloruskou Oršu, polský Lublin (snaha o osvobození tábora Majdanek), Halbe a končí v samotném německém Berlíně. Obtížnost hry ale nijak neupadá, právě naopak. Němci houževnatě brání své opěrné body a hráč musí řešit, jak se přes ně dostat a nevykrvácet na nich.
I přes menší výhrady jsem si singleplayerovou kampaň jak se patří užil. A to říkám jako někdo, kdo „Ivany" zrovna moc nemusí. Věřte, že jsem strašně moc stál také o německé tažení, ale jak jsem předpokládal, to zde skutečně není. Na druhou stranu myslím, že se ho dočkáme později v rámci nějakého placeného rozšíření (Můj osobní tip, nemám to nijak podložené).
Kampaní hra jednoho hráče nekončí
Relic se při vymýšlení herní náplně ale vytáhnul ještě víc. Zatímco u jiných her bychom tímto mohli uzavřít kapitolu singleplayeru, v CoH2 je kromě kampaně k dispozici i režim tzv. Bojiště. Ve své podstatě jde o soubor samostatných misí, jenže to by to nesměl být Relic, aby nám to nenaservíroval nějakým extra způsobem.
Představte si tedy mapu Evropy, na které se podle daného letopočtu zobrazují dostupné scénáře, rozdělené buďto jako kooperativní (můžete si na pomoc pozvat svého kamaráda, nebo zapnout AI), klasické bitvy proti počítači, nebo si lze vybrat jednu ze sólových výzev. Právě ony výzvy jsou poměrně nápadité.
Vzpomínám si třeba na scénář, ve kterém jsem měl jen pár jednotek a časový limit. Cílem bylo jediné: i přes hojně se vyskytující německé nepřátele jsem musel zničit určitý počet nepřátelských budov rozházených po celé mapě. Za každou zničenou budovu jsem dostával časový bonus, který mě udržoval ve hře. V jiné misi bylo pro změnu nutné naopak vybudovat co nejrychleji obranné pozice, na které poté útočily vlny nepřátel. Účelem bylo samozřejmě přežít bez možnosti vyrábět si nové jednotky.
Rozmanitostí a hlavně množstvím dodatečných singleplayerových misí jsem byl mile překvapen. Skutečně tleskám tomu, kdo tohle celé vymyslel, protože je to opravdu výborná záležitost. Důležitá je i informace, že v režimu Bojiště jsou scénáře za obě bojující strany. Přišlo-li vám líto, že v kampani za Němce nešlo hrát, tady si to bohatě vynahradíte.
Zajímavé je i to, že až v tomto herním módu a samozřejmě také v multiplayeru ještě více poodhalíte všechny herní vychytávky, které se v kampani buďto nedaly naplno využít nebo se tam vyskytovaly jen poskromnu. Například sněhové vichřice jsou v samostatných misích mnohem častějším jevem a ovlivňují průběh bitek. Během vánic se totiž radikálně snižuje viditelnost a hlavně jednotky, pokud nejsou někde schované, nebo rozmístěné u ohňů, o poznání rychleji umrznou.
Customizace a odlišnosti armád
Hodně důležitým prvkem je skladba armád. Před zahájením misí z Bojiště či multiplayeru si ve speciálním menu můžete vytvořit a uložit profily svých armád s různými veliteli, kteří se odlišují podle nabídky bojových bonusů. Do každého profilu si můžete zvolit trojici velitelů, přičemž v rozehrané hře si posléze vyberete už jenom jednoho, s nímž mapu už musíte dohrát.
Pokud chcete například více palebné podpory, vyberete si příslušnou doktrínu, která vám zajistí například dodání minometných vozidel nebo poskytne možnost přivolat si dělostřeleckou podporu. Velitele tedy chápejte jako soubor taktických výhod, které si vybíráte dle stylu své hry.
Výběr velitelů je poměrně široký, ale na ty lepší si budete muset počkat, až si svůj herní profil vypipláte na vyšší úroveň. Výhody si zkrátka musíte zasloužit anebo si další upgrady můžete dokoupit na Steamu, ovšem už ne za nasbírané zkušenosti, ale za skutečné peníze. Obdobným způsobem si ještě můžete vybírat různé skiny pro jednotky a přidávat tzv. hlášení, která přináší drobná vylepšení vaším jednotkám (např. přesnější střelba, prodloužený hod granátem, rychlejší výroba atd.).
Herní styly se rovněž za obě armády odlišují. Sice jsem to už rozebíral v dojmech z multiplayeru, ale v rychlosti ještě jednou zopakuji. Ruská armáda má jednodušší strukturu a sází na přečíslení protivníka. Němci mají lepší jednotky, ale cesta k nim je složitější (musí se odemykat úrovně pro jejich povolávání) a snadno se stane, že vás zválcuje vlna těch nejobyčejnějších odvedenců, než se stihnete dopracovat k něčemu lepšímu.
Když to ale dokážete, karta se snadno obrátí. Třeba německý Brummbar umí zdecimovat celé zástupy nepřátelských jednotek (vyjma těch dobře pancéřovaných) a sám utrpět jen minimální škody. I taková vozítka, jako je SU-76, si dává vyloženě k snídani.
Vylaďování rovnováhy obou stran asi ještě nějaký čas zabere, ale takhle to chodí u většiny her s multiplayerem. Vždy platí, že klíčem k úspěchu je vhodná kombinace jednotek tak, aby se navzájem doplňovaly a podporovaly. Minometčíci a kulometčíci jsou nezbytnou podporou, ale pokud byste měli jen je, jsou zase příliš zranitelní, nebo neohrabaní. Je prostě důležité umět odpovědět na cokoli, s čím může vyrukovat nepřítel.
Když jsem srovnával herní nabídku multiplayeru finální verze hry a multiplayerové bety, moc změn jsem nezaregistroval. Čekal jsem, že se zde objeví nějaké nové herní módy, ale zůstalo jen u klasických dvou voleb. Buď lze hrát na body, nebo na totální anihilaci - nic víc, nic míň. Ani herní systém klasického skirmishe a multiplayeru se nijak nezměnil.
Stále je potřeba zabírat lokace kvůli přísunu surovin (lidské zdroje, střelivo, palivo) a držet strategické body pro udržení vítězného skóre. Určitým vylepšením je již dříve zmiňovaná skutečnost, že územní body jednotky zabírají už jen svou pouhou přítomností v perimetru kolem příslušné značky, takže vojáci nemusí kvůli tomu přestat střílet.
Evoluční grafika
Vizuální podoba CoH2 na první pohled podstatných změn nedoznala. Samozřejmě je zde komplet nové prostředí Ruska, ale už od první chvíle cítíte, že z herního engine dýchá starý dobrý CoH. Větší novinkou je sněhová pokrývka a led. Čerstvý sníh zde není jen barevná textura, ale skutečný element, který zpomaluje a vyčerpává postupující jednotky a navíc v něm zůstávají viditelné stopy.
Zničitelnost prostředí je obrovská. O ničivých účincích střelby na zamrzlé plochy jsem se již zmiňoval. Samozřejmostí je i možnost srovnat se zemí v podstatě jakékoli stavení. Je to šikovné třeba i jen pro lepší viditelnost jednotek, které přes překážky skutečně nevidí.
Herní prostředí je, díky přítomnosti zimního i letního období, více variabilnější než tomu bylo v prvním díle, takže se to tak rychle neokouká. Nový engine je samozřejmě náročnější (přeci jen je zde mnohem více detailů, nasvícení a fyziky), ale i se svým letitým strojem Q6600 a grafikou GTX 560 Ti jsem mohl bez větších potíží hrát v rozlišení 1680x1050 na celkové vyšší detaily. Doporučuji neměnit úhel kamery. Jakmile jsem si nastavil ostřejší úhel pohledu se zemí, FPS prudce padalo dolů. S defaultní kamerou ale vše v pohodě.
Company of Heroes 2 vyšla 25.6. na PC s českým manuálem a titulky. Na Xzone ke hře do vyprodání zásob dostanete navíc originální tričko se srpem a kladivem.
koupit na Xzone
Ačkoli to v jednu chvíli bylo s českou lokalizací velmi nejisté, CoH2 nakonec v češtině jsou (nastavit si samozřejmě můžete i angličtinu nebo další dostupné jazyky). Český překlad už ale na rozdíl od původního CoH nebyl v režii Comgadu (dříve CD Projekt), ale v rukách Cenegy. Než se ale začnete chytat za hlavu, můžu vás uklidnit, překlad je výborně zvládnutý a je na stejně vysoké úrovni jako tomu bylo dříve. Přeloženy byly veškeré textové části větně titulků k in-game animacím, a jelikož je hra docela ukecaná i v průběhu kampaňových misí, je čeština rozhodně přínosem.
VERDIKT: Z Company of Heroes 2 mám radost a rozhodně nejsem zklamaný z toho, že druhý díl není na rozdíl od jedničky tak převratný. On někdo fakt chtěl nějakou revoluci? Vždyť tahle hra už v prvním díle byla vybroušená jak diamant, takže snahy o zásadnější změny mohly dopadnout dost neslavně. Já jsem naopak rád, že jádro CoH zůstalo a na něj Relic nabalil novou kampaň z východní fronty a přidáním „Bojiště" se postaral o pěknou zásobárnu herní náplně. Singleplayer tak zde rozhodně neslouží jako vycpávka k multiplayeru a toho si hodně cením.