RECENZE Biomutant
Jako když pejsek s kočičkou vařili svůj pověstný dort.
Definovat jednoduchým způsobem Biomutanta je obtížnější, než se na první pohled může zdát. Je to totiž hra s otevřeným světem, odehrávající se v postapokalyptickém prostředí, jenže místo lidí jsou tu všude jen „roztomilá" chlupatá zvířátka, která mluví nesrozumitelnou hatmatilkou. Charakterem je to akční RPG, ale stylem v podstatě skákačka a bojuje se tady zvláštní kombinací chladných zbraní, střelby a kung-fu s komiksovými prvky. Aby toho nebylo málo, tak si tady volíte temnou nebo světlou stranu a hlavní postava využívá vylepšovacích biomutací, a navíc umí sbírat krámy a craftit nové prvky výbavy nebo arzenálu. Třešničkou na dortu jsou ještě puzzle prvky v podobě lehkých hlavolamů.
Grafika je přitom hodně efektní, a i díky tomu člověk očekává, jak si všechny ty herní prvky navzájem pěkně sednou. I já jsem v to doufal, ale nakonec začaly překvapivě převažovat rozporuplné dojmy. Abychom si rozuměli, Biomutant rozhodně není špatnou hrou, jen trochu dojíždí na to, že vývojáři chtěli mít ve hře úplně všechno. Nakonec to dopadlo jako když pejsek s kočičkou dělali svůj pověstný dort.
Zvláštní pocity mě provázely už od samého začátku. Představujete si postapokalyptický svět, ale když vyjdete ven, jste uprostřed duhovo sluníčkové atmosféry, skoro jako byste se ocitli v evoluci LittleBigPlanet. Připodobnění podtrhoval i zdejší vypravěč, který má podobný hlas, jen je ještě více ukecanější. Jak už jsem zmínil, jazyku zdejších postav nejde rozumět. A tak vám vypravěč svými slovy jakoby překládá dění, abyste byli v obraze a taky mimoděk komentuje věci, které vidíte nebo se kolem vás odehrávají.
Je fajn, že dějová linka je na začátku hry skutečně otevřená. Děj například vytyčuje středobody kolem historie vlastní rodiny, stromu života a rozbrojů mezi kmeny jednotlivých zvířátek, ale je na vás, jestli půjdete cestou dobra či zla. Strom života lze zachránit nebo se postarat o jeho zničení a stejné je tomu i se znepřátelenými frakcemi. Lze být za dobráka a všechny sjednotit nebo protivníky zlikvidovat. Ať už si ale vybere jakoukoli stranu, hratelnost Biomutanta bude víceméně stejná. Mě samotného poháněl v dalším hraní spíše zážitek z akčních soubojů. Vše ostatní jsem po čase začal vnímat spíše jako balast a nezbytné zlo, aby mělo smysl jít do další lokace, kterou bylo potřeba prozkoumat a splnit zadané úkoly.
Zvláště na začátku hry jsem měl velký problém se soustředit. Start by měl ohromit a nenechat člověka vydechnout, jenže v tomhle případě musíte dostat nalejvárnu všech možností fungování postavy, bojového systému a když už myslíte, že to máte za sebou, následuje pasáž s vaší dětskou retrospektivou, kde se dozvíte něco z historie a jakým způsobem vaše postava přišla o maminku. Rozvleklá úvodní část mě tedy moc nenavnadila a byl jsem rád, že už byla za mnou a já se mohl věnovat standardnímu hraní.
Trochu jsem opomenul na poměrně zásadní tvorbu hlavní postavy. Na výběr je z několika druhů savců, které si následně můžete upravit k obrazu svému. Ovšem pozor, vzhled jde ruku v ruce s fyziologickými vlastnostmi, takže nabušený tvoreček nedostane do vínku moc inteligence, a naopak mrštný chytrolín nemá na začátku výdrž víc než úplný chcípáček. Sám jsem se na výběru postavy docela zasekl, protože jsem měl představu, že si vyrobím něco na způsob mývala Rocketa z marvelovské série Strážců galaxie, ale dlouho se mi nedařilo se k tomuto cíli přiblížit.
Zajímavé je i to, že si následně volíte své hlavní zaměření neboli třídu. Já jsem si nakonec vybral variantu „Dead-Eye", která kombinuje dvouruční sečnou zbraň s pistolí, ale opět si lze vybrat z více možností. Protikladem je třeba třída „Commando", která má nůž jen jako doplněk a zaměřuje se na silnou střelnou zbraň pro eliminaci nepřátel z dálky. Svůj výběr jsem si následně moc pochvaloval, protože díky dlouhému meči jsem si mohl mnohem více užít kontaktní boj na blízko s řadou efektů a silným účinkem a do toho ještě rozdávat rány z pistole. Přišlo mi to výrazně zábavnější než si neustále držet odstup, pokud bych měl jen slabou zbraň na blízko a snažil se vše odstřelovat z dálky.
Nechtěným zlem pro mě bylo učení se různých komb a postupných sekvencí speciálních útoků. Ty jsou úžasným kořením všech bitek a také se bez nich neobejdete při soubojích s bossy, kteří mají drtivou sílu a vy je nemáte šanci standardním bušením do jednoho tlačítka udolat. Ovládání ještě komplikuje užití biomutantních schopností.
Když to shrnu, v boji kolem sebe máváte mečem, do toho střílíte a používáte bio schopnosti, a ještě se snažíte skládat jednotlivá komba nebo se léčit. Je to tedy solidní záhul na koordinaci a rychlé prsty. Už po chvíli jsem rezignoval na klávesnici a přešel kompletně na ovládání přes gamepad, který má pro tyto účely mnohem lepší rozložení jednotlivých tlačítek. Střelba je zde nakolik zjednodušená, že o nějakém precizním míření nemůže být ani řeč, takže gamepad je OK i pro mě, který za normálních okolností při střelbě nedá myš z ruky.
Děj hry ani pseudo rozhovory mě nijak zvlášť neohromily. Hlavní příběh vystačí na cca patnáct hodin čistého času, ale pokud by člověk plnil úplně všechny vedlejší úkoly, tak se herní doba může zdvojnásobit. Pominuli nudné nehratelné pasáže, je Biomutant skvělou akční hrou s hodně pěknou podívanou. V mapě je sice zamořená temná oblast, ale jinak je zde obrovská část světa, která jen překypuje životem a nespočtem barev, že se ani nechce věřit, že to je nějaké postapo. Úkoly jsou ze začátku fajn, jde například o hledání určitých předmětů nebo dobývání táborů nepřátelských frakcí, ale po čase převládá pocit, že se úkoly až příliš často opakují.
Alespoň, že akční bitky se tady vůbec neomrzí, a to ani časem. Osobně jsem si nejvíce oblíbil ty s větším počtem nepřátel, kde se nejvíce mohou rozvinout schopnosti různých bojových komb a speciálních efektů včetně teleportů a ohnivých kreací. Není nad to rozdrtit přesilu nepřátel a sesekat je na hromadu. Hodně se mi líbila pasáž, kdy šlo používat bojového robota, připomínající mecha. Doslova mě také ohromila rozmanitost vylepšování postavy, a hlavně rozsáhlost výroby a modifikace výbavy a zbraní. Ta variabilita je vskutku epická, ale zároveň si nedokážu představit využití celého potenciálu. Sám jsem si upravil nebo vyrobil pár kousků, ale že bych měl potřebu furt vylepšovat dál, to zas ne. Beztak se dá spousta pěkných zbraní najít lootováním, takže možná jsem trochu za lenocha, ale tahle část je možná zbytečně moc detailní.
Souboje s minibossy jsou také super a ani nevadí, když se proti vám postaví i se skupinkou slabších nepřátel. O poznání těžší už je to se skutečnými bossy, kteří mi kolikrát dali pěkně zabrat. Připadají mi chytřejší než v jiných hrách, kde stačí odkoukat primitivní mechanismus jejich chování a upravit podle toho svůj postup. I zde je samozřejmě určité schéma chování, ale často, když už jsem si myslel, že je hotovo, jsem byl nemile překvapen nečekaným výpadem, který situaci zkomplikoval. Když se navíc moc loudáte nebo se takticky moc vzdálíte, doplní se příšerce zdraví do maxima a můžete začít souboj zase od začátku.
Pochválit musím hardwarovou optimalizaci. Nevěřil bych, že takhle efektní grafika bude svižně běhat v plynulých 65 fps bez jakýchkoli propadů (použité rozlišení 3440x1400 s grafickou kartou RTX 2070). Chybky, na které jsem narazil byly spíše drobného rázu. Obvykle se jednalo o prolínání předmětů a také, když složíte nějakého bosse, tak se na jeho mrtvolu nedá vyskočit. Místo toho jakoby projdete skrz, což trochu kazí dojem.
Celkově vzato jsem od Biomutanta přeci jen čekal trochu více. I když jsem se lehce navážel do stylizace, za zápor jí vyloženě nepovažuju. V této hře zkrátka hrajete za malé chlupaté tvorečky ve světě se spoustou barviček. Souboje jsou parádní a mají vynikající atmosféru. Největším neduhem pak zůstává přeplácanost herních prvků a nevýrazný děj.
Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super Gamer 2020.