RECENZE Assassins Creed Rogue
Mrazivé americké dobrodružství překvapí změnou kabátu. Je lepší než Unity?
Jedno z dvojčat vedle Unity (naše recenze 7/10) je vlastně tak trochu levoboček asasínské série. Tato hra totiž původně nebyla v plánu. Jenže jak krystalizoval vývoj Unity, tak začalo být Ubisoftu jasné, že ji na starých konzolích vůbec nerozjedou (ono skoro ani na těch nových...). Proto padlo rozhodnutí, že se naváže na Eziovu trilogii posledním a konečným dějstvím americké větve v další samostatné hře, jež vyjde zase jen na staré konzole PS3, X360 a později i na PC. Prostředků a materiálu na "staronový" díl měli tvůrci habaděj. Vzali tak základ z minulého Black Flagu, ten naroubovali na upravené části z třetího dílu a Assassin's Creed: Rogue byl rázem na světě.
Však je také Rogue v časové lince zařazen mezi Black Flag a Assassin's Creed III, když pokrývá desetileté období od roku 1751. Nejenže Rogue vyplňuje příběhovou mezeru mezi zmíněnými tituly, ale dostal do vínku mnoho více či méně skrytých vodítek, kterými se spojuje do uceleného příběhu také modernější Unity, což je patrné zejména v hektickém finále. Kam se ovšem dostanete za solidních asi 15 hodin hlavní kampaně, která patří mezi to nejlepší, co nám v posledních letech série nabízí. Období krvavé Sedmileté války, jež dalece přesáhla hranice Severní Ameriky, nechává rozehrát kolikrát překvapivý děj, jehož hlavní postavou je sympaťák Shay Patrick Cormac.
Těžko říci, kdo má větší charakter, jestli Arno z Unity, nebo jeho kolega Shay z Rogue, ale tento dobrodružný mladíček s drobnou kriminální minulostí a složitým mládím není vůbec černobílý a rozhodně se nedá považovat za typického klaďase. Naopak, skoro stále vyhledává trable (no, ony ho kolikrát navštíví i samy) a vyjít s ním je až na pár jeho přátel docela složité. Tím více se mi Cormac zalíbil a i když celkově bych příběh v Unity řadil výše, charismatičtější je určitě Shay, než aristokratický Arno. Možná zde chybí pořádná femme fatale z Paříže, ale Shay místo ní projde takovou klikatou cestičkou, jakou jsme u Asasínů ještě neviděli!
Shay je vlastně typický mladý asasín, jací byli klidně i Altaïr s Eziem ve svých uličnických letech. Jenže jeho neklidná povaha zamíří z jistých důvodů směrem na druhou stranu barikády - k Templářům! Právě tato proměna, kdy se hrdina postaví proti všem svým dřívějším přátelům, mentorům a pomocníkům, je jednou z nejlepších částí Rogue a rozhodně si ji zažijte sami. Skoro by hře sedlo lépe označení Templar's Creed: Rogue. Lovec se tak sám stává lovenou zvěří a jedním z asasínských cílů prvotního významu! Navíc konečně dlouho a pořádně hrát za druhou stranu není jen příjemně osvěžující, ale skýtá to oproti tradičnějším Asasínům celou řadu výhod!
Rytíři kříže nejsou tolik svázaní tradicemi a obyčeji jako jejich nepřátelé s kápí, takže Shay posléze profituje z mnoha vyspělých udělátek a zbraní. Kupř. nová vzduchová puška roznáší do řad protivníků pěkný chaos a co teprve takový historický pokus o granátomet? Pěkná libůstka, vám povím! Už od úplného začátku máte v kapsách dvě pistole, a hurá, také dvojitý vystřelovák! Vaše první vražda tak může být hnedle rovnou dvojnásobná. Vůbec zabíjení je nyní snad nejlehčí v sérii - a přirozeně podstatně jednodušší, než nabízí Unity. Stráže, většinou z řad vojáků Jeho Veličenstva, nedokážou moc rychle reagovat a krásně je zapíchnete na první jak ze skoku, tak i ze sprintu.
Podobně i souboje hrají (oproti Unity, kde byly kompletně předělané) na starou notu, což se možná nemusí líbit všem. Protivníci útočí zase pěkně po jednom a stačí vám vesměs jedno dobré vykrytí, načež hned z protiútoku nepřítele okamžitě odděláte. Bitky jsou tak spíše bleskové, jednoduché pro každého, ale nenabízejí žádné zadostiučinění ani napětí. Shay totiž snese mnohem více zásahů, než jeho kolega Arno, jenž se poroučí už po dvou-třech úderech. Tam kde Unity speciálně zvyšuje laťku náročnosti, Rogue ji zase pěkně snižuje. Orlí pohled je tak neomezený a poprvé ještě ozvláštněn pomocným kompasem, který nejenže ukazuje cestu k cíli, ale barevně varuje před zásahy. Dále dokonce ukazuje i směr na nepřítele, jenž aktuálně útočí či slídí kolem. Na druhou stranu AI stráží je hodně nevyzpytatelná a asi nejméně povedená část celé hry. Někdy vojáci nevidí ani na metr, ale jindy vás zahlédnou neomylně klidně i na velkou dálku a je jim úplně jedno, že jste schovaní v korunách stromů nebo v obligátních keřích.
Malinké ztížení si tvůrci nechali vypuštěním kradmého režimu, takže Shay se nedokáže přikrčit jako Arno v Unity a musí se buď skrývat v houštinách, nebo šplhat po stromech, jichž je ale nyní v prostředích k tomu upravených už docela dost. Možná to na první pohled nevypadá, ale jasně nejkrásnější lokace zbrusu nového severního Atlantiku je rozsáhlejší, než mořské pobřeží z Black Flagu. Zasněžené a promrzlé ostrůvky vypadají nádherně, jsou plné vedlejších misí a sběratelského povyražení, zvířat pro lov i nepřátelských táborů. Mimo hlavní linku tak znovu strávíte v Rogue klidně desítky hodin. Tvůrci se nebáli vymodelovat Atlantické pobřeží pastelově barevné a mírou objektů na scéně vezme Rogue do kapsy i podobné lokace ze čtvrtého dílu.
Podobně jako v Divočině z trojky, jsem i v mrazivém přímoří putoval zcela nejraději, byť ani obvyklejší část severovýchodní Ameriky není vůbec špatná. Údolí řeky Hudson s živoucím New Yorkem je sice malé déja vu, nicméně pozorný hráč najde mezi velkým městem dříve a nyní dost výrazných rozdílů. Nejedná se prostě jen o znovu zkopírovaný Nový York, protože v Rogue je tato víska o dvě dekády mladší, než ve trojce. Tam byla velká část zasažena ničivým požárem, přičemž v Rogue je tato oblast ještě bez poskvrnky a zcela nově vymodelována. Po kladných ohlasech na propojené střechy má Rogue ve městech nově také doplněné navigační pomůcky v podobě žebříků, lan a lávek pro snadnější pohyb mezi střechami.
Možná si ještě pamatujete na městské gangy, jež si s asasíny navzájem pomáhaly? Kriminálníčci se nyní vrací zpátky do hry, ale už jako nepřátelé, což dává logiku. V Rogue se tak kolikrát bojíte, kdo na vás kde zaútočí a kdo vám kdy skočí na záda. Však to hnedle můžete protivníkům oplácet vraždami z holubníků, které mají, jak vidno, i na druhé straně konfliktu. Pro někoho je jistě zajímavé, že zabít lze bez postihu už skoro kohokoli, dokonce i civilisty a obyvatele. Mezi nimiž často potkáte a konfrontujete celou řádku známých a hlavních postav z předešlých her americké série, což pamětníci jistě vezmou s velkým povděkem.
Kromě práce na pevnině je druhá půle hry opět věnována oblíbenému námořnímu řemeslu. Sice vaši krásnou plachetnici s poetickým jménem Morrigan dostanete za trochu podivných okolností, což je zrovna jedna ze situací, s kterou se příběh zrovna moc nepáře, ale i s ní zažijete pořádnou kupu dobrodružství a bitev. Britové i Asasíni jdou po vás i na moři, takže k duhu přijde nejen postupné vylepšování škuneru, ale také celá řada zbrusu nových zbraní, jako je primitivní kulomet (!), moždíř či hořící olej. Velmi vtipným nápadem je zakomponování ledových ker jako parádní pomůcky v námořních bitvách. Lze do nich střílet, pak se za trčící kusy ledu ukrýt, nebo je naopak před nepřátelskými kocábkami chytře využít jako přírodní zbraně.
Assassin's Creed: Rogue v angličtině pro PS3 a X360 vyšel v normální i sběratelské edici 13. listopadu za 1499 Kč. PC verze vyjde zkraje příštího roku.
koupit na Xzone.
Oproti šavlovačkám jsou mořské bitvy citelně náročnější a bez důkladného vylepšování a vyzbrojování Morrigan nemáte proti přesile prakticky žádnou šanci. Opět narazíte na milé drobnosti jak ve vodě, tak i na pevnině, jež dokážou příjemně překvapit. Jejich objevování je dalším malým esem Rogue, kde jsem např. ocenil, že když skočíte do ledové vody na severu, moc dlouho v ní nevydržíte. Což krásně ilustruje postupně ojíněné a ledující okraje obrazovky. Výhradně singleplayerové dobrodružství v Rogue mi tak skoro po všech stránkách vychází jako povedenější hra oproti Unity, byť i zde na drobné cukání jinak krásné grafiky dojde.
VERDIKT: Hnidopichové mohou Rogue vpálit do ksichtu až přílišnou podobnost s minulými díly (a mají pravdu), až moc plytké souboje či velkou recyklaci míst a činností z trojky a čtyřky (a zase mají pravdu). Myslím, že to ale tolik nevadí, protože každou takovou část tvůrci obohatili zase něčím novým, jež ten hlodající pocit toho samého spolehlivě odfoukne. Byť jde o návrat do stejné řeky, právě díky tomu se Rogue znovu hraje báječně.