Posel Smrti II

Adventurní principy jsou totožné jako v prvním díle. Posel Smrti II se vyhnul jakýmkoliv akčním výstřelkům, které jsou v poslední době moderní (vzpomeňme si třeba na systém kladných a záporných odpovědí v Memento Mori) a nabízí ryze klasickou point&click adventuru se vším, co k ní patří. Jemným posunem dopředu od minula a vlastně od většiny ostatních žánrovek je přímočarost činů hlavní postavy. Když Darren řekne, že potřebuje na nějaké místo, odmítne jakékoliv tlachání s jinými postavami a jde čistě za svým cílem. Tedy žádné představování se s novou postavou, když chce nutně mluvit s nějakou jinou. Postřehl jsem také, že není nějak přehnaně zvídavý a skutečně se postav ptá jen na to, na co byste se jich na jeho místě zeptali také. Hra je tímto přiměřeně upovídaná a svižně utíká kupředu.

Jak je ale chování Darrena přiblíženo skutečným činům člověka, logické hádanky jsou občas hodně fantastické a vyloženě přizpůsobené momentálním nápadům tvůrců. Vstup do jeskyně pomocí šachových figurek? Otevírání truhly zahráním správných not a součtem stejných tónů za sebou?

Podobných poněkud ujetých hádanek je Posel Smrti II plný a jen těžko uvěříte, že by nějaký takový rébus mohl ve skutečnosti existovat. Hojně se také ve hře vyskytují sejfy s číselným zámkem a v případě této hry je téměř jisté, že řešení zámku se dá celkem dost snadno vyvodit z nějaké velmi nápadné indicie v téže místnosti. Například otevírání sejfu s pětimístným abecedním kódem v kobce, kde na stěně visí plakát s krevními skupinami AB, B, A a O, je už téměř výsměch všem hledačům pořádných výzev. Úsměv na tváři mi také nevykouzlil přemrštěný inventář, do kterého kromě kapesního nože nebo šperháku nacpe Darren i dvoumetrové klády, nafukovací člun nebo dlouhý řetěz.

Hra sama o sobě není obtížná a to jsem si na začátku coby správný veterán navolil hru bez nápovědy a dodatečnou pomoc využíval jen zřídkakdy. Ta spočívá v odhalování různých indicií v deníku, ve kterém najdete veškerý postup hrou a také vaše stávající úkoly. Pro méně zkušené hráče, kteří v hádankách budou plavat i přes jejich relativní jednoduchost, je zde možnost hádanku přeskočit a dále postupovat hrou, jako by jí vlastně splnili. Užitečnou věcičkou je také odhalení všech aktivních míst v lokaci, zde schovanou pod mezerník, což je dnes již skoro tradiční lék proti nepříjemnému pixelhuntingu.

Posel Smrti byl a stále je bezednou studnou pořádné atmosféry. Druhý díl je o mnoho méně hororový, ale atmosféra by se z něj taktéž dala ždímat, za což může kromě poutavého děje a tajemných překvapivých momentů i výtečná grafika, která překonává i graficky velice zdařilou jedničku. Potěšilo mě vysoké rozlišení a s tím i detailní kvalita herních pozadí, kterým k živosti dopomáhá měnící se počasí a různé další vymoženosti. Zamlouvaly se mi opravdu všechny herní lokace, ať už jde o podzemní kanalizaci nebo náměstí Biddefordu, či zpustlý zámek Black Mirror. Jedinou vadou na kráse, která filmovou atmosféru příběhu trochu kazí, jsou nevyspělé animace postav či spíše jejich obličejů. Z mimiky se skutečně nedá poznat, zda je hrdina smutný, naštvaný nebo podivující se a přesto autoři rádi poskytnou detail mající vyjádřit jeho emoce. Nic, kvůli čemu by musel Samuel Gordon (podruhé) skákat z okna, ale vzhledem k vysokému standardu zdejší grafiky si dovoluji do Posla Smrti II takto rýpnout.

Příčinou několika odkladů české verze Posla Smrti II byla lokalizace hry z němčiny. Distributor US Action se rozhodl po vzoru prvního dílu poskytnout našim hráčům dabing v mateřském jazyce a jeho výroba, konkrétně spolupráce s časově vytíženým Davidem Prachařem alias Darrenem Michaelsem, zabrala nějaký ten nevyžádaný čas navíc. Musím však uznat, že se angažování známého herce do úlohy hlavní role vyplatilo a Prachař je ve své roli skutečně výborný. Vyskytne se tu i pár chybek technického rázu, ve kterých hrdina mluví příliš potichu nebo moc nahlas, ale to jsou skutečně zanedbatelné lapsy.

Dalších rolí se zhostili ostravští herci jako například Norbert Lichý nebo Tomáš Jirman a odvedená práce je i od nich slušná. Malinké zastesknutí se dostaví až při rozhovoru se sluhou Batesem a šlechtičnou Victorií mající jiné hlasy, než měli v prvním díle. Na charismatického Radka Brzobohatého a Květu Fialovou, dabující minule právě tyto role, se prostě nedá zapomenout.