RECENZE Pillars of Eternity
Moderní Baldurs Gate, ale úplně v novém.
Když se na něco fakt hodně těšíte, jste pak z výsledku většinou trochu zklamaní. Ale občas se najdou výjimky. Já jsem se na Pillars of Eternity těšil v podstatě od jejího ohlášení, a s dalšími obrázky a informacemi moje natěšení rostlo a rostlo. A i přes velká očekávání... jsem teď z finální hry nadšený.
Jako za starých časů
Kluci a holky z Obsidianu se už od rozjetí kickstarterové kampaně vůbec netajili tím, že chtějí vzkřísit odkaz skvělých her na Infinity enginu, především sérií Baldur´s Gate a Icewind Dale. A je fakt, že tuhle klasiku kopírují a vytěžují, kde mohou. Ale schválně nepíšu „vykrádají" - protože je to prostě kopírování přiznané. A nejen přiznané, ale i slibované - vždyť myšlenkou na „moderní BG" získali od fanoušků potřebné peníze. Máme tu tedy klasický rozvětvený fantasy příběh v poměrně otevřeném světě, s taktickými boji i mnoha rozhovory, hádankami a morálními volbami.
Autoři ovšem přicházejí i s novinkami a vlastními nápady, a taky hru staví do vlastního světa fungujících podle nových pravidel. Zapomeňte tedy na Ztracené říše nebo jiná místa populárního stolního RPG Dungeons & Dragons, byť už třeba tvorba hlavního hrdiny mnohé podobnosti herního systému odhaluje. Na výběr je jedenáct povolání: bojovník, kouzelník, druid nebo zloděj nepřekvapí, ale jsou tu i netradičnější týpci, jako třeba chanter (zaříkávač, řekněme takový mix barda a šamana) nebo cipher, mistr ovládání psychiky a duše. Doporučuju si přečíst nápovědy a komentáře, nebo ještě lépe manuál, a poznat tak předem možností zvolené třídy (tak ok, třeba u barbara je to asi jasné i bez velkého čtení).
Každé povolání totiž postupně budete specializovat pomocí speciálních schopností, dovedností či kouzel volených při každém level-upu. Stejně důležité je i rozhazování bodíků do nebojových dovedností. Je jich tu pět: mechanika, plížení, znalosti, přežití a atletika. Před vydáním hry jsem na fórech četl ohlady, že je to dost málo a hra nebude dostatečně komplexní. No... tak to opravdu neplatí. Není potřeba dvacítka skillů z DnD 3. edice, aby hra dobře ošetřila všechny bojové i nebojové situace a interakce.
Čím jsi byl předtím?
Volbou povolání samozřejmě úvod nekončí, ještě pojďme vybrat rasu. Kromě klasického člověka, trpaslíka a elfa tu máme i urostlé Aumaua a naopak mrňavé Orlany. Šestou, lehce bizarní volbou je pak hrdina s kapkou božské krve, což se projevuje nejen zajímavými schopnostmi, ale také podivuhodným vzhledem. To je třeba stříbrná záře kolem hlavy nebo ohnivé vlasy. U každé rasy vás čekají ještě další upřesňující volby, ale také třeba volba backgroundu a historie. Nejsou to rozhodně jen možnosti kosmetické, ale ovlivňují i některé statistiky a později ve hře dokonce nabídnou třeba i speciální volby v dialogu (například aristokratická minulost vám otevře extra odpovědi při rozhovoru s některými šlechtici atd.). A pak tu jsou samozřejmě kosmetické volby vzhledu; je fajn, že portrétů je ve hře několik desítek, takže si svého favorita určitě vyberete.
O tvorbě postavy jsem se rozepsal proto, že jde o opravdu důležitou součást hry. Každopádně doporučuju si na ní dát záležet a volby provést s rozmyslem a úvahou, kam a jak chcete později hrdinu vylepšovat. Já jsem třeba svého elfího zloděje od počátku směřoval ke střelbě z luku s maximální šancí na kritický zásah. Ale zrovna tak jsem se mohl zaměřit třeba spíš na jedy a různé mrzačící techniky, nebo na efektní útoky ze zálohy. Různých aktivních i pasivních talentů a bonusů jsou ve hře desítky a v podstatě je ani nemáte moc šanci při jednom hraní všechny řádně ozkoušet. Přesto, že se vaše parta může rozrůst až na šest členů: ani s nimi všechny možné kombinace povolání a dovedností prostě nevyčerpáte.
Hrdinský hrdina
Už ale dost statistik a herních principů, vzhůru do dobrodružství. Vše začíná docela nevině - jako jeden z členů osadnické si takhle hezky táboříte, pomůžete vůdci výpravy s několika drobnostmi... a pak to přijde. Přepadení, mocné kouzlo, útěk do starobylých ruin nedaleko tábora, podivný rituál. A váš život se kompletně změní. Zápletka v principu trochu připomíná myšlenku posledního Dragon Age, kdy vcelku obyčejný chachar zčista jasna přijde ke speciální schopnosti, díky které může zachránit svět. V DA je to uzavírání portálů do světa démonů, tady je to napojení na spirituální svět a duše živých a mrtvých. Já mám popravdě raději postupné budování důležitosti hlavních hrdinů, než odhalení něčeho fakt speciálního hned v úvodu. Ale to je spíš subjektivní preference, na kvalitě to hře neubírá.
Navíc rozsáhlý herní svět nečelí jen ultimátní hrozbě, ale ve všech vesničkách, městech i divočině narazíte i na spoustu lidí (a jiných bytostí), které sužují mnohem prozaičtější problémy. Hra ovšem příliš často nepřerůstá v kolotoč poslíčkovských (nebo jiných extrémně triviálních) úkolů. Pár drobným zadáním se nevyhnete, nicméně většina zdejších zápletek je poměrně propracovaných, a i plnění relativně „běžného" vedlejšího úkolu může znamenat třeba projít komplexní několikapatrový dungeon.
Kudy dovnitř?
A je fajn, že minimálně jednotlivé části úkolu leckdy nabízejí vícero řešení. A nejen jestli se přidáte na tu či onu stranu, ale i jak se dostanete dál. Tak třeba když je potřeba umravnit pološíleného šlechtice terorizující své podané, musíte se nejprve dostat do jeho hradu. Hlavní branou? Ok, ale hned na nádvoří vás pochopitelně čeká tuhá rubanice. Tak co takhle radši vylézt po popínaných rostlinách na hradby? Nebo prolomit mříž na odpadním kanálu a proplavat do kobek pod hradem... Celou lokaci sice stejně bez boje neprojdete, nehrajeme stealth hru, ale i tak tahle určitá volnost potěší. A připomínám svoji zmínku o tom, že hra je i s pěti nebojovými dovednostmi dost komplexní. Ukažme si to na tomhle příkladu s hradem. Po rostlinách na hradby vylezete jen s dostatečnou atletikou. Mříž zas vylomíte jen se silákem, a ideálně, když bude mít po ruce páčidlo...
Hra prostě v mnoha situacích bere na zřetel všechno možné, aby vyhodnotila, co můžete zkusit a v čem uspějete. V nebojových situacích i mnoha rozhovorech bere v úvahu základní vlastnosti (síla, obratnost, odolnost, všímavost, inteligence, odhodlání), dovednosti, ale i rasu, background nebo speciální vybavení - ať už je to zmiňované páčidlo, nebo třeba provaz s hákem na šplhání... Někdy jde o nalezení alternativní cesty, jindy o odemčení dveří, objevení skryté páky či pokladu, ukecání, oblehání či vystrašení v dialogu... Tohle je fakt paráda.
Vše přitom vypadá a funguje docela logicky. Herní systém považuju za povedenější než třeba v loňském Wasteland 2, kterému mnozí vyčítali až jistou překombinovanost a vysoký počet leckdy podobných skillů (ale který mě stejně bavil :) Je přitom fajn, že propracovanost tady neznamená složitost nebo těžkopádnost: situace prostě probíhají docela uvěřitelně a nemusíte se za každou cenu soustředit na „metagaming", tedy na neustálé počítání statistik.
Kámoši z hospody
Je jasné, že s jednou postavou byste ani omylem nevyzkoušeli všechny herní možnosti. Naštěstí můžete přibrat do party až pět dalších bijců. A autoři vymysleli docela zajímavý kompromis mezi zaměřením jen na hlavního protagonistu a najmutelné připravené postavy (á la singleplayer Baldur´s Gate) a naopak vytvořením kompletní družiny hráčem (ve stylu Icewind Dale). Tady totiž zajímavé parťáky potkáte a naberete, ale pokud vám nějaký typ postavy chybí, můžete jej vytvořit a najmout v hospodě nebo ve svém sídle (ano ano, budete mít vlastní základnu! - ale o tom až příště, snad jsem vás teď aspoň trochu navnadil). Vlastnoručně vytvořené postavy mají samozřejmě výhodu v tom, že si je navolíte úplně do detailu podle svého přání. Ale! Připravená NPC zas mají vlastní charakter, historii i problémy a cíle (herní řečí: pojí se k nim specifické úkoly) a působí tím pádem mnohem živěji a uvěřitelněji.
Parťáky ovšem můžeme měnit a ty momentálně nepotřebné nechávat v táboře, takže je kdykoliv zas můžete nabrat. Rozhodně to prospívá variabilitě. Správná skladba party je samozřejmě klíčem ke zvládnutí bojů i dalších překážek, nicméně každý si asi zvolí vlastní styl; nejspíš se ale neobejdete bez „tanků", tedy nějakých bojovníků s kvalitním brněním do první linie, útočných postav - ať už půjde o střelce či kouzelníky - a nějaké té podpory. To všechno tady je a ostřílení RPGčkáři vědí, co a jak. A začátečníci si mohou nastavit nižší obtížnost (a ideálně i číst tutorial). Pillars of Eternity totiž není úplně snadným titulem, i když za přehnaně těžký bych ho taky neoznačil. Prostě tak akorát - při střední a vyšší obtížnosti musíte hrát s rozmyslem a při bojích taktizovat, na nejnižší nastavení si můžete dovolit chyby i experimenty.
Taktické řežby
Když už jsem nakousl boje. Znalci již zmiňovaných herních vzorů tuší, že půjde o klasické boje v reálném čase s pauzováním mezerníkem. A je to tak. V lehčích bojích někdy nemusíte nic moc vymýšlet, a prostě pošlete své svěřence hurá stylem na nepřítele. Ale ono přituhne. To pak klerik napumpuje tanky magickým brněním a posilovacími kouzly, aby vydržely co nejdéle nápor nepřátel. Ranger pošle do vřavy svého zvířecího pomocníka, kouzelník nepřátele nejdřív paralyzuje a zmate, a pak je začne drtit útočnými kouzly, stejně jako do nich pere váš střelec z luku, kuše nebo třeba bambitky! Jo, bambitky - zdejší svět zná střelný prach, ač se vzhledem k dlouhému nabíjení palných zbraní nepoužívá v nijak zvlášť masovém měřítku.
Rychlost zbraní (ale třeba i kouzel a dalších schopností) je vůbec dost klíčová: nehraje se tady vyloženě na kola, ale každá akce prostě trvá určitou dobu. Svoji roli hrají samozřejmě i schopnosti postavy nebo třeba váha brnění: těžce okovaný rytíř se bude mečem ohánět pomaleji než zloděj v lehkém oděvu. Ale zas víc vydrží, samozřejmě. Správný balanc vybavení družiny je stejně důležitý jako chytrý management dovedností a schopností. Ale zpátky k bojům: s vícečlennou partou a tužšími nepřáteli je to prostě hodně taktická záležitost, kde hranicí mezi úspěchem a neúspěchem může někdy být dobře načasované použití svitku nebo lektvaru. Postavy mohou krvácet, podlehnout otravě nebo různým omámením... je toho fakt hodně. V tomhle teda autoři opět nezklamali: odkaz oldskool RPG s taktickými boji opravdu žije.
Příjemné pro oči
Ono to tak nějak celé nejen velmi dobře funguje, ale i docela příjemně vypadá. Izometrický pohled s možností plynulého zoomování obrazu je vhodný v podstatě v každé situaci, při oddálení máte dostatečný přehled o bojišti, při přiblížení zas vidíte detaily vybavení. Herní svět sice není bůhvíjak interaktivní - akce můžete vyvádět jen s předem danými předměty (dveře, páky, bedny) a občas i nějaké zajímavé místo prozkoumat.
Pillars of Eternity pro PC v angličtině vychází dnes 26. března ve speciální edici s dárky za 899 Kč.
koupit na Xzone nebo digitálně na Muve.
Hra vám přitom staromilsky textovou formou popíše detaily, jako že třeba mrtvola už vypadá docela rozloženě, ale přesto je na ní patrné masivní zranění, nejspíš od velkého zvířete. Zapomeňte ale na to, že byste třeba fireballem při boji rozmydlili vybavení celé místnosti. To však k dobré atmosféře není vyloženě nutné a navíc se i díky relativní jednoduchosti vše dobře hýbe. Engine je určitě plynulejší a méně náročný, než třeba v loňském povedeném RPG Divinity: Original Sin, kde šlo skoro všechno zničit, zapálit či zmrazit. Část dialogů je namluvená, ale tady autoři mohli být pilnější. Většina rozhovorů je jen psaná, což je trochu škoda. Tím spíš, že dialogů je ve hře opravdu hodně.
Herní systém i technické zpracování se vývojářům tedy povedly, to už víme. Ale jak je to s celkovou atmosférou a hratelností? Co třeba crafting nebo výše zmíněná základna? A neomrzí se hra časem? Má Pillars of Eternity vůbec nějaká negativa? A co na to Jan Tleskač? Tak na tohle všechno vám příští týden odpovíme ve druhé části recenze. Tahle hra je totiž tak velká a zajímavá, že jsme se rozhodli se jí věnovat opravdu podrobně. Vydržte a dočkáte se dalších informací i finálního verdiktu. I když už asi tušíte, že bude dost pozitivní...