RECENZE Payday 2

Pamatujete si na úsměvné kauzy „Counter-strike je simulátor zabíjení", „GTA je simulátor zločince" a „Barbie je simulátor hraní si s panenkami"? Kdyby multiplayerová akce Payday 2 vyšla před deseti až patnácti lety, sklidila by podobnou smršť nenávisti od moderátorů z FoxNews, jako výše zmíněné tituly. Tedy až na tu Barbie.

Payday 2 pochopitelně není simulátorem vykrádání bank, klenotnictví nebo vaření pervitinu, i když tohle všechno v něm zažijete. Studio Overkill si vzalo inspiraci v těch nejbláznivějších akcích organizovaného zločinu a napralo do nich kilogramy kokainu. Vykrádačky muzeí, demolice obchodních center nebo převážení pytlů s bílým práškem se v devadesáti devíti procentech zvrhne v bláznivou přestřelku, při níž zemřou stovky policistů.

Už vydáním mapy No Mercy do prvního dílu dokázali autoři, že mají blízko k Left 4 Dead a tento týden vydaná dvojka to jen potvrzuje. Každá z jedenácti zločineckých práciček se odehrává na vcelku malém prostoru. Ačkoliv zadání se různí, prostě běžíte z bodu A do B a mezitím můžete vykrást pár sejfů nebo bankomatů, což znamená zmáčknout tlačítko a chvíli počkat, než se vrták prořeže kovem.

Jsou úrovně s pevně danými cíli a vždy budou probíhat stejně, například výměna ukradených obrazů a následný úprk s pytli plnými peněz. Vykrádačka banky se liší umístěním sejfu, případně dalšími drobnostmi. A nakonec muzeum obrazů je sice zvenku vždy stejná budova, ale uvnitř jsou stěny a místnosti poskládané trochu jinak, obrazy visí na jiných místech a policisté si prorazí cestu do budovy jinou zdí. Občas záleží průběh další mise na výsledku té předchozí.

1 of 15

Caption

Attribution

Dynamika se točí spíše kolem nabíhajících vln policistů. Ačkoliv základní vzor je vždy stejný, tedy na začátku akce po vás střílí revolverem čtyřicátníci s pupkem v pečlivě vyžehlené modré košili a čím déle se v mapě pohybujete, tím nebezpečnější strážci zákona se na vás vrhají. Záleží i na typu mise a zvolené obtížnosti. Čím si ovšem nemůžete být jisti jsou následné útoky bezpečnostních složek. Nikdy nevíte, jestli za rohem zastavila zásahovka s lehce obrněnými muži v jejímž středu stojí dva s policejním štítem nebo na vás vyběhne menší skupinka, která bude obložená neprůstřelnými pláty od hlavy až k patě.

Z Left 4 Dead si Payday 2 bere i občasné speciální jednotky, kteří se mísí v davu s ostatními. Ať už jde o zmíněné týpky se štítem nebo jakési lidské tanky, jejichž brnění vypadá jako potápěčský oblek z počátku dvacátého století. Popis zní směšně, ale úsměv mizí z tváře v momentě, kdy vás monstra obestoupí v rohu nebo vás zaženou do místnosti s jedním východem. Pakliže na speciální jednotky nejste alespoň dva, často podobné schůzky končí hráčovou smrtí. A i ve větším počtu vám dokáží pořádně zavařit.

Ačkoliv zločinci jsou maximálně čtyři, policistů se mohou vyrojit desítky až stovky. Z toho je jasné, že Payday 2 není žádnou realistickou simulací, ale pořádně přehnanou FPS. Přestřelky jsou maximálně intenzivní, téměř pořád se dostáváte pod křížovou palbu a náboje mizí rychlostí úprku na mísu po spořádání kila hrušek s litrem mléka. A přesto je nutné stále myslet na strategii, vzorně spolupracovat, hlídat si prostor za sebou, svazovat a hlídat rukojmí pro jejich budoucí výměnu za zajaté spoluhráče, kontrolovat zásobu munice a střílet na hlavu. Prostě extrémně návyková akce, čehož důkazem je, jak málo jsem vytípal obrázků. Prostě jsem v té mele na své další povinnosti zapomínal. Živí hráči jsou vždy ve stejném týmu, nečekejte žádný versus mód. Skupinu mohou doplnit i boti, ale nečekejte od nich žádné zázraky. Umí vás následovat, střílet po protivnících a maximálně jsou schopni vám dát první pomoc. Ale, že by vzali bágl s penězi? Pche.

Důležitá je i příprava před spuštěním mise. Zakládající hráč může nakoupit pomoc ve formě lékárničky, batohu s náboji nebo třeba odstřelovače na střeše. Mnohem důležitější je ovšem domluva všech zúčastněných, aby si alespoň jeden z nich vzal dodatečnou zásobu munice do batohu. Ačkoliv po mrtvých nějaké náboje zůstanou, nemůžete se na to, zejména v misích, které se protáhnout přes deset minut, spolehnout. Balíček první pomoci se hodí, ale rozhodně nemá takovou váhu. Před misí je rovněž dobré se dohodnout, jakým způsobem se ji pokusíte splnit. Buď potichu nebo sprškou kulek a podle toho zvolit primární a sekundární zbraň.

1 of 7

Caption

Attribution

Nad zběsilou akcí je hutná nástavba ve formě dovedností rozdělených do čtyř kategorií plus nakupování a vylepšování zbraní za úspěšně odnesený lup. Postavy jsou vždy čtyři, ale neznamená to, že byste si museli vybrat jednu ze specializací. Zkušenostní body rozdělujete podle uvážení a je jedno, jestli dáte půlku do záškodnických (Ghost) a druhou do velitelských (Mastermind). Věrný svým zvyklostem jsem maximálně investoval do inženýra (Technician) a svému týmu pomáhal rychlejším navrtáváním sejfů a malou kulometnou věží. Ovšem byl jsem velmi rád, že jsem si mohl odemknout i schopnost vytěžit z úspěšných misí více zkušeností nebo za upravované zbraně platit méně peněz.

Jak rychle se budete zlepšovat a vydělávat záleží na výběru misí. Jestli se chcete bleskově dostat na vysoký level, doporučuji hrát jednodenní úkoly na vyšší obtížnosti - například zmíněné vykrádání banky nebo čtyř obchodů na rušné ulici. Mnohem zábavnější jsou několikadenní mise. V mojí oblíbené Framining Frame musíte vykrást muzeum, následně obrazy prodat překupníkům, které je předají zkorumpovanému senátorovi, abyste nakonec šli vykrást politikovu vilu a nechali mu v sejfu místo peněz trochu koksu.

Tenhle scénář jsem zatím zvládl pouze na nejnižší nastavení a asi až na desátý pokus. Delší úkoly jsou prostě náročnější. Zaprvé se vám je nepodaří vždy dokončit a zadruhé se stává, že člověku, který založil hru dojde v půlce trpělivost, a odhlásí se, čímž z úkolu vykopne i všechny ostatní. Proto se vyplatí složitější akce provádět s přáteli a maximálně využívat hlasovou komunikaci. Naštěstí Payday 2 hraje nevídané množství českých hráčů a na Steam i Facebooku už mají komunity. Mnohokrát jsem se připojil bez jakékoliv snahy do hry, která byla plná Čechů, což můžete ovlivnit nastavením „Close" na mapě s výběrem úkolů.

Jakkoliv je hratelnost skvělá, Payday 2 sráží spoustu otravných designových rozhodnutí a technických chyb. Například idiotský systém výběru misí. Na mapě města se postupně objevují jednotlivé úkoly a vy si musíte jeden z nich vybrat. Ovšem nelze nijak filtrovat obtížnost ani mise. Jestliže chcete konkrétní úkol a konkrétní misi, musíte si prostě počkat, než se na mapě objeví, ať už se chcete připojit nebo hru založit pro kamarády. Poměrně obtížné je pro nováčka se ve všem zorientovat a pochopit zadání úkolů. Sice existuje základní tutorial, ale tam vás maximálně naučí sebrat bágl s penězi, vyvrtat sejf a vystřelit. Potkal jsem člověka na dvacátém pátém levelu, který vůbec nevěděl, jak se v jedné z misí vaří perník. A ať jsou popisky misí jakkoliv stylové, nejsou vůbec konkrétní.

Ačkoliv pár týdnů běžela beta, autoři se příliš nemazali s testováním a opravováním. Poznáte to na spoustě technických problémů (základní recenzované prodejní PC verze) z svědčí o tom vydání i následné okamžité stažení druhého opravného patche. Veškeré aktivní předměty lze používat i přes zdi, do kterých se rádi zasekávají jak hráči, tak policajti. Blbost vašich nepřátel příliš nevadí, protože je vynahrazena počtem. Horší je, že občas prostě zůstanou civět do prostoru nebo je vidíte materializovat se ze vzduchu. Časté jsou síťové výpadky, kdy vás hra prostě vykopne nebo se zasekne skript uvnitř mise a vám nezbývá než se nechat zabít. To potěší hlavně, když už stojíte u auta připraveného k dojezdu z úrovně a nic se neděje.

Naprosto skvělá je dynamicky se měnící hudba, která vám pumpuje adrenalin do žil. Trochu horší je grafika a moc se nepovedly animace. Vizuálně jde ovšem spíše o funkčnost než potěchu oka, protože při přestřelkách se nad chybějícími detaily nemáte čas rozčilovat.