RECENZE Outlast
Žádné zbraně, pouze strach, kamera a vaše rychlé nohy.
A zase ta Amnesia! Tíživá a děsivá perla z roku 2010 bravurně redefinovala žánr videoherního hororu. Kdo si zkusil šmejdit s lucernou v strašidelném hradu, toho už hry typu F.E.A.R., Dead Space nebo Resident Evil jen tak nevyděsí. O to více je překvapivé, že až do letošního září nenabyla Amnesia většího množství přímých vyzyvatelů. Teprve týden před vydáním jejího pokračování s podtitulem A Machine for Pigs, se na trhu objevil Outlast od Red Barrels. Malého studia složeného z bývalých zaměstnanců montrealských poboček EA a Ubisoft.
Namísto gotického hradu se Outlast odehrává v blázinci, petrolejovou lampu nahradila digitální kamera s nočním viděním. Žádné zbraně, pouze strach a vaše rychlé nohy. V rozmezí jednoho zářijového týdne se tak pořádá nečekaný boj o nejděsivější hru roku. V čem spočívají největší přednosti jejího vyzyvatele a proč jsme se klepali hrůzou i v jednu hodinu odpoledne?
Novinářská odysea
Co mě osobně na prvním dílu Amnesia lehce iritovalo, byly její občas až příliš výrazné fantasy prvky. Strach je přeci jen o poznání jadrnější, když je založen na realitou vyztužených základech a proto mi dějové zaměření Outlast přišlo od začátku sympatické. Jste totiž Miles Upshur, investigativní novinář a nemluvný nebojsa. Ten jednoho dne dostane typ, že se v jakémsi starém blázinci v coloradských lesích děje něco smrdutého. Vybaven digitální kamerou tak v noci přijíždí k obrovskému komplexu, aby pěkně potají zjistil, co se za zdmi tzv. Mount Massive Asylum odehrává.
V podstatě až do samotného závěru hry, kdy potkáte dvě důležitější postavy, je Outlast víceméně nedějovou záležitostí. Jen, co totiž vyšplháte do patra a najdete první krvavé cákance, netoužíte s Milesem po ničem jiném, než po uprchnutí z komplexu. To se pochopitelně lépe řekne, než vykoná. Celý ústav je totiž poset zmutovanými blázny a někteří z nich jsou smrtelně nebezpeční. Úkoly v Outlast se tak smrsknou do sympaticky jednoduchého seznamu. Nenech se zabít, najdi cestu ven a zjisti, co se to sakra děje.
Navzdory tomu disponuje Outlast jakousi zápletkou, dokonce poměrně odvážnou. Příběhové povědomí je zde servírováno sběrem daných dokumentů, které dává vzpomenout třeba na Bioshock. Kromě nich sbíráte do své pomyslné brašny i své vlastní poznámky. Ty vznikají v případě, že kamerou nasnímáte nějaký zajímavý výjev a Miles ho automaticky nějakým způsobem okomentuje. Něco pochytíte i z průpovídek neškodných bláznů a z úst několika NPC postav. Hlavní hrdina je ovšem „němý" a na delší dialogy si nechte zajít chuť. Jejich absenci však chápu z hlediska dynamiky jako prospěšnou.
Smrt za krkem
Jak jsme již naznačili, blázinec je plný ohavných, zmutovaných pacientů, jejichž vizáž není nikterak originální. Nutno však podotknout, že většina z nich je relativně neškodných a někteří si zachovávají i zbytky zdravého rozumu. Tento kontrast mezi zlými a hodnými mi v dobrém připomněl atmosféru hororu The Suffering a nejistota, zda „ta silueta v dálce" vás bude chtít zabít nebo vám dobře poradit, je úžasná.
Záporných bláznů je pouze hrstka, přičemž nejvíce mi utkvěl v hlavě chirurg s nahým zjizveným zadkem. Pokud vás nepřátelé spatří, jediným možným řešením je útěk. Ukrývat se do skříní a pod postel a čelit tak strachu bez možnosti zakroutit protivníkovi krkem. Ano, drásá to nervy podobně spolehlivě jako kdysi v Amnesii. Přesto se nejedná o momenty, jež dělají z Outlast jednu z nejděsivějších videoher posledních let.
Kód pro plnou verzi Outlastu jste mohli vyhrát v páteční rychlosoutěži na Twitteru Eurogameru.
Toto označení si totiž hra od Red Barrels zaslouží za senzační lekačky, které mě (ne)příjemně překvapily i během hraní za světla. Nehodlám nic vyzrazovat, i jakékoliv video z hraní je v případě podobné hry tuplovaným spoilerem. Autoři potěšili především tím, že situacemi, při nichž sebou u monitoru řádně škubnete, zbytečně neplýtvají. Zhruba pětkrát mě ze samého leknutí dokonce pokryl ledový pot a musel jsem nastalou situaci řádně vydýchat. A to se u hororových her a filmů obvykle nenechávám tak snadno nachytat.
Outlast ovšem dominuje i dalšími momenty, které dovedou přivodit řádnou porci zimnice. Ani tak nemám na mysli krvavé výjevy nebo různé druhy utržených končetin, jimiž se možná plýtvá až příliš, nýbrž objemnou dávku zdravých hororových nápadů. Třeba když poměrně poklidnou chůzi chabě osvětleným průchodem přeruší jakási baterka v dáli a pískání jejího držitele. Nebo když se snažíte najít cestu ve venkovních lokacích a hlavním zdrojem světla jsou blesky, doprovázející příšerný liják. Jistě, převážně se jedná o scény požité v řadě filmů. Takto dobře a intenzivně je však ve hrách nevídáme často.
Síla v maličkostech
Z dosavadního textu může působit, že Outlast je dějově neoriginální hra s rovněž neoriginálními hororovými motivy. Vlastně toto tvrzení ani nelze popřít, jakkoliv ke hře chovám silné sympatie. Jenomže Red Barrels mají triky ve svých rukávech řadu triků a jsou to právě drobnosti, díky nimž si jejich hra zaslouží tak vysoké hodnocení.
Digitální kamera s nočním viděním je jedním z těch správných rozhodnutí. K profesi novináře se hodí a dodává tak neosvětleným pasážím unikátnější punc, než kdybychom si do nich svítili tradiční příruční lampou. Do kamery je pak nutné sbírat náhradní baterie. Ty jsou díkybohu umístěny na vcelku logických místech (v konferenčních místnostech, nikoliv na záchodcích). Vzhledem však k faktu, že je jich neustále dostatek a vy tak nemáte potřebu kamerou šetřit, mohli autoři sběr baterek úplně vypustit. Přeci jen, jaká digitální kamera nedokáže na jedno nabití natočit něco málo přes hodinu materiálu?
Mimochodem pořád jsem doufal, že z nasnímaných záběrů, podle nichž se mi v inventáři kupily příslušné poznámky, se na konci vytvoří nějaký zábavný found-footage sestřih. Ten by připomněl zásadní pasáže a při případném druhém hraní by hráče motivoval k dobrovolnému točení těch největších obskurností. Bohužel, ničeho takového jsem se nedočkal. Škoda.
Vedle kamery napomáhá intenzitě zážitku i zvolená forma pohybu hlavního hrdiny. Ten je inspirován pohyby z Mirror's Edge a hráč tak při pohledu na zem vidí tělo Milese Upshura. V tomto ohledu musím souhlasit s tvůrci, kteří se před vydáním kasali, že právě tento systém zařídí, abyste se cítili více ponořeni do hrůzy. A skutečně tomu tak je. Tento faktor jsem ocenil především v „utíkacích" pasážích, jež díky němu působí více filmově a velmi věrně. S touto vlastností pak souvisí i sympatická možnost otevírat dveře buďto rychle (kliknutím myši) anebo pomalu (přidržením daného myšítka). To je přesně jedna z těch maličkostí, kterých si při hraní sotva všimnete, a přitom dobře podporují celkový požitek z hororu.
Nečekaná krása tmy
Outlast je lineární hra s řadou skriptů, ačkoliv jsou lokace poměrně otevřené a je možné se do nich v určité míře vracet. V tomto ohledu bych mohl interiéry znovu přirovnat k již jednou zmíněnému Bioshocku a vyjádřit s nimi svoji spokojenost. Hororový důraz je navíc výtečně podtržený senzační technickou stránkou, která od začátku dává zapomenout, že je Outlast nezávislým dílkem malého autorského týmu.
Unreal Engine dovoluje rozehrát fascinující hru světla a stínu a ten všeobjímající kontrast temnoty a krve se mi jen tak neomrzel. Grafiku je třeba adorovat rovněž pro tu řadu drobných detailů. Kupříkladu ty rudé stopy, co za sebou zanecháváte při šlápnutí do krvavých louží, jsou přímo k sežrání.
Outlast pro PC vyšel začátkem září digitální distribucí za 19 eur, později se plánuje konverze pro PS4.
koupit na Steamu.
A co si budeme povídat: není dobrého hororu bez excelentního zvuku. A nazvučení Outlast excelentní je. Jen obšírně bych se pitval v jednotlivých detailech. Od svistu vzduchu po zmatené žvatlání vězňů - vše je na profesionální úrovni a dobrá sluchátka jsou pro maximální zážitek povinností. Za zmínku stojí i skromný, ale o to údernější hudební doprovod. Postrádá pompéznost, avšak dokreslí svými houslovými motivy atmosféru v těch nejvhodnějších okamžicích. Přát si něco více by byla už jen čirá hamižnost.
I ve vašich ohlasech pod příslušnými články o Outlast jsem pochytil, že řada z vás nelibě nese jeho kratší herní dobu. Já osobně jsem skončil po pěti hodinách, a kdybych cíleně vyhledával dokumenty a poctivě je pročítal, možná bych si kampaň o dobrou půlhodinu prodloužil. Vzhledem k tomu, že je Outlast hrou, jejíž principy se opakují a bez možnosti zabíjet protivníky tak jde jen stěží nějakým způsobem gradovat, považuji kratší kampaň spíše za přednost. Časem si totiž na krev a po krku vám jdoucí mutanty zvyknete a při desetihodinové kampani už by jen obšírně budili hrůzu. Pětistovka, za níž na Steamu Outlast v současné době pořídíte, je tak při poměru délka/kvalita zcela adekvátní cenou.
VERDIKT: Ve své podstatě neoriginální, ale zatraceně děsivý horor, který řadou dobrých nápadů pomáhá netradiční videoherní intenzitě. To, co před třemi lety načrtla Amnesia: The Dark Descent, šperkují Red Barrels vynikající grafikou i zvukem a předkládají nám temný projekt na pět hodin, což je pro hru daného ražení tak akorát. Stejně jako loni při hodnocení The Walking Dead nás napadá příznačné označení: skvělá áčková hra, převlečená za malý nezávislý projekt.