Nej hry 2011 podle: Aleše Harazima a Daniela Krásného

Redaktoři Eurogameru se ohlížejí za končícím rokem v sérii článků, ve kterých si položili zdánlivě jednoduchou otázku: "Které hry z 2011 mi utkvěly v hlavě jako nejlepší, prokázaly své kvality i s odstupem času a čím si to zasloužily?" Při výběru se přitom neomezovali pouze hrami, které recenzovali, nebo "jejich" žánry. Subjektivní komentáře od expertů v dané oblasti by pro vás měly být přínosnější než vyhlášení souhrnného žebříčku od celé redakce, který by byl vždy jen kompromisem se všemi zápory s tím obvykle v podobných anketách spojenými (např. ovlivnění tím, kolik lidí hraje který žánr, známostí her atd.).

Nejlepší příběhové hry roku 2011 podle Aleše Harazima

1. - Uncharted 3: Drake's Deception

Asi to po mé desítkové recenzi nebude žádné velké překvapení, ale rád to zopakuji. Uncharted 3 je fenomenální hra. Šikovným lidem v Naugty Dog se podařilo to, co bych po téměř dokonalé dvojce ani v nejmenším nečekal. Dokázali zkombinovat epicky hollywoodský způsob vyprávění se skutečnou hrou, jenž disponuje prvotřídní hratelností. Dokázali přijít na to, jak udělat, aby hráče uhranuli vyprávěním, ale zároveň nezapomněli na to, že hrajeme. A že tu hru bychom neměli jen sledovat, ale také opravdu hrát. V Uncharted 3 funguje všechno. To, jak Nathan Drake reaguje na své prostředí, mě asi nikdy nepřestane ohromovat. To, jak zábavné jsou souboje, mě samotného překvapilo, protože ve dvojce jsem je přetrpěl a vždycky jsem se mnohem víc těšil zase na nějakou hádanku nebo skákací část. A kdo nebyl dojatý při momentu, kdy se malou chvilku drží Nathan a jeho parťák za ruce, má srdce z kamene!

2. - Portal 2

První Portal byl geniální hříčkou, kterou jste dohráli za pár hodin a čas od času se k ní spokojeně vrátili, i když jste víceméně věděli, co dělat a jak postupovat. Valve na ni navázali něčím mnohem velkolepějším, větším, preciznějším. A možná i geniálnějším. Nemluvím teď jenom o té úžasně promakané mechanice nebo o tom, jak vás designéři navigují jak postupovat hrou dále, ale ani v nejmenším vás nevodí za ručičku jako to rádi dělají ostatní hry. Spíš mluvím o tom, že zatímco vymýšlíte, jak se dostat z té místnosti, ze které se prostě dostat nejde (a když na to přijdete, budete se cítit zhruba na úrovni Alberta Einsteina), vypráví Valve nenápadně velký příběh, při kterém se smějete a možná i trošku dojímáte. Ano, smějete se a dojímáte se při hraní, aniž byste potkali jedinou živou osobu. Ještě někdo bude tvrdit, že Valve nejsou nejlepší herní vývojáři na světě? (recenze).

3. - The Elder Scrolls V: Skyrim

Pokud posloucháte pravidelně náš Eurogamer podcast, je o mě docela známo, že preferuji příběhové hry. Asi to vychází z toho, že jsem se léta věnoval psaní recenzí na filmy, ale je to i tím, že jsem nezačínal ani tak Wolfensteinem 3D, jako spíš starými adventurami od Sierry a LucasArts. Chci, aby mě hry vodily za ručičku. Chci, aby říkaly nějaký příběh, který mě zajímá, který je napínavý, má smysl, hlavu i patu a někam vede. Skyrim v podstatě nic z toho nemá. Skyrim je hra, která vás vyplivne do lesíka, řekne vám zhruba směr, kterým se máte vydat a zbytek je na vás. A přesto je Skyrim hra, která mě naprosto uhranula. Také vás pohání poměrně zajímavý a propletený příběh, ale ten si stejně většina lidí nechává až na konec a prochází se po tom propracovaném, živoucím světě. Hele, támhle se dá jít do jeskyně. Copak tam asi bude, hmmmm? (recenze)

4. - Deus Ex: Human Revolution

Konspirace. Filozofování. Přemítání o smyslu života. Sakra, tady si někdo vzal opravdu velké sousto. Tady se toho někdo nebál. Mohl to být trapas epických rozměrů. Mohli jsme se všichni tvůrcům vysmát, ukazovat si na ně prstem, a ještě jim hlasitě nadávat, že pošlapávají památku značky Deus Ex (což už částečně dělala dvojka, ale co už). Jenže nic z toho dělat nemůžeme. Deus Ex: Human Revolution je něco jako zjevení. Všechny ty konspirace, filozofování a přemítání o smyslu života fungují, dávají smysl a člověk se občas nachytá, že se nad mnohými tématy i zamyslí. Skoro, jakoby četl nějakou hodně chytrou knížku. A co dál? Dál je hra, která vám dává naprostou volnost v tom, jak ji chcete hrát - chcete se plížit? Není problém. Chcete naběhnout a všechny vystřílet? Proč ne? Jasně, ty souboje z bossy byly příšerné, ale rádi je odpustíme, když zbytek byl tak fenomenální (recenze).

5. - L.A. Noire

Ta hra se moc neprodávala. Team Bondi zkrachovali. Přesto jsem přesvědčen, že L. A. Noire bude gamesou, na kterou se bude vzpomínat ještě za několik dlouhých let. Představila totiž technologii, kterou sice zatím žádná herní studia nekopírují, ale za dva, za tři roky bude nejspíš standardem. Snímání obličejů herců a jejich zasazení do hry se zdálo jako šílený nápad, ale když to pak vidíte na vlastní oči, nemůžete jim uvěřit. Jakmile dohrajete L. A. Noire, všechny ostatní postavy v dalších hrách budou vypadat prostě škaredě. Všechny. Jenže L. A. Noire není jen o vynikající technologii. Je to také povedená detektivka s propracovanými postavami. Jasně, řešení toho prvního případu budete cítit na sto honů, ale nemyslete si. Ještě vás čeká spousta překvapení (recenze).

6. - Zaklínač 2

Tento rok nevyšla lépe vypadající hra. Ne, ani Uncharted 3 nevypadá lépe než Zaklínač 2, ale znamená to samozřejmě, že pokud ho budete hrát delší dobu, pravděpodobně vám začne hořet počítač. Je to náročná hra, ale pokud investujete do železa, uvidíte záblesk toho, jak asi budou vypadat tituly příští generace. Než jsem si Zaklínače 2 zahrál (a přiznávám, ještě jsem ho nedokončil, ale určitě to brzy napravím), počkal jsem si na vylepšenou verzi. S jednodušším začátkem, srozumitelnějším tutoriálem a kdovíčím ještě navíc. Ale vylepšení Zaklínače 2 není jediným důvodem, proč by ho měl pustit člověk znovu. Co takhle nečekaně vyvedený soubojový systém, který je opravdu zábavný, dynamický a má, jak se tak říká, skvělé flow? Což není u RPG her zase tak obvyklé. Ne, to vás nenaláká zahrát si ho znovu? A co třeba fakt, že Zaklínač 2 je jedinou hrou z roku 2011, kde se OPRAVDU větví příběh? Kde má vaše rozhodnutí opravdu vliv na jiný vývoj událostí? Má uložená pozice před prvním zásadním rozhodnutím čeká na oprášení (recenze).

7. - Dead Space 2

Je mi s podivem, jak je Dead Space 2 přehlížený. V žádných žebříčcích nejlepších her ho nespatříte, moc se o něm nemluví a skoro se úplně zapomnělo, že vlastně tahle hra také vyšla v roce 2011. Tohle atmosférické, intenzivní a graficky nádherné pokračování by ovšem rozhodně přehlíženo být nemělo. Ta hra je tak dokonale odladěná, má skvělé tempo a vlastně tam není prakticky nic, na co by se dalo stěžovat, že vlastně ani moc nechápu, jakože není série Dead Space mnohem větším fenoménem. Zatímco jedničce se pár věcí vytknout dalo, dvojka všechno napravuje - Isaac už není nemluvným, pouze civícím hrdinou, hodně se tu mění prostředí, na různé druhy nepřátel musíte používat různou techniku. Dead Space 2 prostě není jen tupá hororová akce. Musíte přemýšlet, musíte poslouchat, musíte se přizpůsobovat situaci. A má atmosféru, kterou by téhle sérii spousta ostatních her mohla závidět (recenze).

8. - ICO & Shadow of the Colossus Collection

Na jednu stranu to není žádná novinka, na druhou stranu ohromná. Nikdy jsem nevlastnil Playstation 2, takže oba skvosty od Team Ico mi unikly. Vždycky jsem si o nich jen závistivě četl. Vždycky jsem na tyhle hry jen narazil v žebříčcích nejlepších her všech dob a říkal si, zda si je také někdy zahraji, aniž bych po bazarech sháněl Playstation 2. A pak mi Sony přineslo dárek. Obě hry předělali do HD a vydali na jednom Blu-ray disku. Prokousávám se zrovna ICO, načal jsem Shadow of the Colossus a ačkoli jsem se ještě ani u jedné hry nedostal na konec, už teď můžu říct, že všechno, co jsou o těchto dvou skvostech četl, je pravda. Japonci jsou šílení. Skvěle šílení.

9. - Assassin's Creed: Revelations

Přiznávám, jde o další hru, kterou jsem ještě nezvládl dohrát do konce, ale to je tím, že jsem u her, které mě pohltí, prostě kompletista, co musí všechno vysbírat, všechno prošmejdit, všude být a všechno splnit. A že série Assassin's Creed umožňuje toho šmejdění, bádání a plnění na velkou spoustu hodin. Ano, ve své podstatě jde pořád o to samé a to, co Revelations do hry přidává, ani není moc dobré nebo zábavné (prvky real time strategie, bomby), ale to, co fungovalo dřív, funguje stále. Jenom je to všechno s novým příběhem a v novém městě. Člověk by si mohl říct, že z nás Ubisoft neustále ždíme peníze tím, že rok co rok vydává pořád tu stejnou hru, která se jenom odehrává v jiném prostředí. Jenže fanoušci té série, ke kterým se už můžu hrdě hlásit, jsou za to vlastně rádi. Chceme pořád nové a nové díly. Co nejrychleji. A když budou pořád tak dobré, proč by z nás nemohly tahat peníze? (recenze)

10. - Fight Night Champion

Přiznávám se. Samotného mě překvapilo, že jsem Fight Night Champion do svého žebříčku nejoblíbenějších her minulého roku zařadil. Já, který nehraje moc závodní a sportovní hry, má v žebříčku deseti nejoblíbenějších hru simulátor boxu? Navíc hru, kterou i český Eurogamer přešel tichým mlčením a nestála nám ani za recenzi? Je to tak a alespoň tímhle malým odstavcem to snad maličko vynahradíme. Fight Night Champion je hra, která mě zaujala od prvního momentu. Můžete si sice vybrat svého boxera, jít online a mydlit se. Jako box je hra krásně vypadající, má skvělý fyzikální model a úžasně se hraje. Mé překvapení ale přišlo ve chvíli, kdy mi sportovní simulátor nabídl příběh. Příběh plný mafiánů, zmařené kariéry, vězení a snahy dostat se znovu na vrchol. Jasně, Fight Night Champion představuje všechna myslitelná sportovní filmová klišé, která vás napadnou, ale jelikož ovládáte hlavního hrdinu, tak nějak... je vám to fuk. A asi vždycky budu vzpomínat na ten finální souboj. Tedy na to, jak jsem ho asi padesátkrát opakoval. A přesto to byla slast.

Nejlepší adventury roku 2011 podle Daniela Krásného

Obvykle se při takovýchto příležitostech smýkám vybrat z široké masy těch několik nejlepších, avšak letos mi tento nabídnutý prostor přijde docela vhod. Připomenout a zpětně pochválit chci totiž hru, která mě okouzlila svojí přirozeností a originálním skloubením žánrů, jimž to obvykle pospolu příliš nefunguje. Na mysli mám kousek od australského studia Team Bondi, L.A. Noire. I po několika měsících po dohrání mi stále leží v hlavě, jak pošetilé bylo vydávat v dnešní době zjednodušování, linearity a tendence k megalomanii efektů velice nákladnou, na ději založenou adventuru. Krach studia a nutnost dokončit konverzi pro počítače jinou firmou distributora mě rozhodně nijak nepřekvapil. Brandon McNamara je sice vynikající designér a skutečný vizionář, avšak týmy zkrátka vést neumí a jsem upřímně zvědavý, jak mu to půjde po boku filmového režiséra George Millera.

Ale zpátky k mému vyvolenému. L.A. Noire chytil žánr městských akcí za zcela opačný cíp. Není to žádný příběh o podržtaškovi, který se dostal ze dna až na vrchol, zabil starostu a ovládnul celé město. Je to story o obyčejném člověku, žijícím rutinní život v naprosto všedních dnech. Cole Phelps je pracovitý a chybující muž, jehož charakter hráči jen sotva mohou obdivovat jako Adama Jensena či Geralta z Rivie. Je to jen průvodce ve světě atmosféry, povídkových zločinů a jedné velké konspirace a mě je touto obyčejností zkrátka sympatický. Přeci jen překrásně vypadající hra plná chytrých dialogů, skvělých výslechů a atmosféry ala Raymond Chandler, to je pro mě na současném trhu zkrátka kometa a bojím se, že se její výskyt bude opakovat až za pěkně dlouhou dobu, pokud ještě vůbec někdy.

V roce 2011 mě příjemně potěšilo mnoho her. O skvělém Portal 2, nesmírně ponurém Deus Ex: Human Revolution či o zásobě bezvadných RPG poreferovali kolegové, já se zmíním třeba o Alice: Madness Returns. Hra poněkud nešťastně dějově vedená a cenově stále silně přemrštěná. I dlouho po dohrání mi na ní imponuje její staromódní obtížnost, obskurní střídání mezi hororem a plošinovkou a taktéž silně nadprůměrná herní délka, na jakou v dnešní době v obchodě jen tak nenarazíte. Jedná se vlastně o podobný případ jedinečnosti, jaký jsem vyzdvihnul u L. A. Noire, leč tentokrát podpořený známou knižní postavičkou a aurou kolem Americana McGee. I přes můj odvěký odpor ke komiksům coby hlavnímu zdroji filmových i herních fláků jsem se milerád hluboce uklonil i před Rocksteady a jejich Batman: Arkham City. Už jednička byla bezvadná svou nevyhraněností (a svým způsobem jsem si na ni vzpomněl při hraní Alice), ale druhý díl mi teprve potvrdil i mimojiné jak špatná byla kdysi chválená série Spider-Man od Treyarch.

Point and click adventury, můj zamilovaný žánr, mě letos nepěkně míjel. Z Posla Smrti III a The Next Big Thing se vyklubaly velice rozpačité hry, stejně jako z Gray Matter a to bych na Jane Jensenovou vsadil před vydáním nemalá aktiva. Kostičkové Gemini Rue se mi prozatím bohužel vyhnulo a proto uděluji čestný titul méně známé Alpha Polaris, což je mrazivý horor, který mi vážně sednul. Připomněl mi svojí dusnou atmosférou dílo Benoita Sokala, Sinking Island, v levnější, přesto sympatické podobě.

Pokud bych měl vybrat jedno své letošní "guilty-pleasure", čili hru, která mě bavila navzdory jejímu hromadnému odsouzení, rozhodně bych volil Call of Juarez: The Cartel. Béčkový scénář, průhledné postavy, nahota, drogy a militaristické hody mi káply do noty a mám pocit, že na mě fungovaly záměry tvůrců, tedy vytvořit nevážně míněné céčko inspirované Seagalem a jemu podobnými. Příště bych taktéž raději viděl návrat k westernu, ale tahle korupční jednohubka na mě platila překvapivě dobře.

Souhlasíte se soukromou hitparádou redaktorů Eurogameru nebo to vidíte úplně jinak?

Názory Miloše Bohoňka a Pavla Oreškiho jsou zde, pohled Agarwela Idirize a Michala Havryluka zase tady. Příště se o své favority podělí Marek Beniač, Michal Jonáš, Josef Eisner či Michal Bayerl. Vaše nejlepší hry z 2011 můžete volit v čtenářském hlasování zde.