Nejlepší onlinovky 2012 podle... Martina Freye

Avizovaný konec světa nenastal a my tak můžeme s chutí bilancovat, co se za loňský rok povedlo a co naopak ne. Z mého pohledu je to ale poměrně jednoduché, vlastně jsem toho zas až tolik nehrál. Rok od roku totiž zjišťuju, že už mě jen máloco z mainstreamu dokáže překvapit, a proto se uchyluji spíše k osvědčeným značkám, originálním indie záležitostem a starším titulům dostupným přes služby jako je GOG nebo Humble Bundle.

Zároveň také mnohem častěji dávám šanci novým a neznámým vývojářům, kteří mnohdy dokážou velmi příjemně překvapit a jejich hry mě často zaujmou mnohem víc než některé AAA tituly. V masové produkci se totiž poslední dobou na můj vkus až moc často vydávají nehotové tituly nebo prostě jen věci, které nesplní mnohdy až přehnané očekávání. Dají se však najít i výjimky, které potvrzují pravidlo. A právě některé z nich jsem si dovolil zařadit do mé pomyslné TOP 5. Ještě předtím však zmíním pár her, které se do tohoto pořadí z nějakého důvodu nedostaly.

Mimo pořadí

První z nich je stealth akce Dishonored, na níž jsem se jako fanda série Thief celý rok těšil (a také jsem ji překládal). Po důkladném rozehrání se však ukázalo, že i když má tato hra zpočátku velmi pěkně našlápnuto, ke konci už jí hodně dochází dech a repetetivních pasáží stále přibývá. Ale možná i proto, že podobných titulů poslední dobou už moc nevychází, má tahle hra přece jen něco do sebe.

Dalším titulem, který se na stupně vítězů nedostal, je pro mě MMOčko The Secret World. To se sice velmi vkusně a inovativně trefilo do tématiky moderní mystiky a hororu, téměř vzápětí se ale ukázalo, že je jen velmi málo hráčů, kteří jeho propracovaný systém skillů a úzké žánrové zaměření ocení. Minimálně za vyzkoušení ale rozhodně stojí, a zvlášť nyní, když ho Funcom nedávno definitivně osvobodil od měsíčních poplatků - stačí si tak koupit originál za čtyři stovky, a pak už si po světě plném záhad a tajemství můžete běhat do sytosti.

Hrou, na kterou se momentálně těším asi nejvíce, ale k níž jsem se stále ještě nedostal (respektive čekal jsem, až vyjdou všechny epizody), je The Walking Dead - slyším na ni chválu snad ze všech stran, a rozhodně nelituji toho, že jsem si ji během jedné letní akce na Steamu zakoupil. Během dlouhých zimních večerů, kdy bude venku počasí, že psa nevyhnal, tak zasednu na pár dní ke svému monitoru a pořádně si tuhle zdařilou adventuru užiju a vychutnám. A posledním titulem, jež tu ještě zmíním, je nezávislý Bastion, který sice vyšel už v roce 2011, ale já se k němu dostal až zpětně a jsem za to rád - je to totiž hra výjimečná doslova po všech stránkách. Nyní už ale k mému stávajícímu pořadí, pěkně od posledního místa:

5. Mass Effect 3

Ať si kdo chce, co chce, říká, třetí Mass Effect (recenze) je i přes mírně zpackaný konec pořád sakra dobrá hra a své místo v pěti nejvýznamnějších hrách uplynulého roku si rozhodně zaslouží. Některé jeho silné momenty, ať už návštěva napadené Asarijské planety, střelba s Garrusem na střeše budovy v Citadele nebo nejrůznější smrti mých oblíbených postav mi v hlavě zůstaly dodnes. A ona úžasná melodie od Clinta Mansela, která celou hru provází, je nostalgická už sama o sobě. V tomhle ohledu dle mého Bioware chyběl jen větší tah na branku a zrodila by se nová legenda. Poslední DLC Omega se bohužel už moc nepovedlo a nepřineslo moc nového. Po odchodu obou doktorů je tak moje víra v toto kdysi legendární studio už solidně otřesena a nepřesvědčí-li mě jeho vývojáři v chystaném Dragon Age 3, ztratí už nejspíš mou přízeň úplně. Špatných nebo kontroverzních titulů už bylo v poslední době víc, než dost a jedna opravdu podařená hra by jim v budoucnu rozhodně neuškodila.

4. Magic: The Gathering - Duels of the Planewalkers 2013

Magiky mám rád odjakživa, uchvátily mě už počátkem devadesátých let, kdy sem byla dovezena jejich třetí edice. Tahle geniální karetní hra, která do značné míry ovlivnila nejen další vývoj všech hobby her, ale i videoherní průmysl, dnes slaví už téměř 20 let od svého vzniku a za tu dobu se stala doslova legendou. A protože jsem se k těmhle kartičkám vždycky čas od času vracel, možnost zahrát si jejich oficiální a aktuální PC verzi od Wizards of the Coast jsem doslova uvítal. K dispozici je několik různých kampaní, režimů a zůstala i možnost tvorby svých vlastních balíčků a odemykání nových kartiček. Když je venku ošklivo a člověku se nikam nechce, není nic lehčího, než dát duel s ostatními hráči po internetu. Je to totiž stejně chytlavé a návykové jako zmíněná stolní předloha.

3. XCOM: Enemy Unknown

Většina remaků a restartů známých legend končí poslední dobou dost tristně. Namátkou si vzpomeňme třeba na Jagged Alliance: Back in Action, Duke Nukem Forever nebo Golden Axe: Beast Rider. A musím říct, že když jsem se dozvěděl o chystané předělávce mé oblíbené strategie, u níž jsem kdysi trávil hodiny času, byl jsem popravdě trochu v rozpacích. Zvlášť, když mě nepřesvědčily ani prvotní nevýrazné screenshoty. Firaxis se ovšem vydalo zlatou střední cestou a nabídlo novému XCOMU (hratelnost), která vše bohatě vynahradila - osvědčené mechanismy zůstaly zachovány a ostatní byly přizpůsobeny dnešnímu publiku. Zdařilý příběh, který vás motivuje k dalšímu snažení a výborná hudba od Michaela McCanna (dělal například soundtrack k Deus Ex: Human Revolution) pak výsledný zážitek umocňují ještě víc. Skoro už vyhlížím nějaký ten velký datadisk.

2. Guild Wars 2

Jen málo MMOček mě skutečně zaujme natolik, že se k nim i po prvotní vlně nadšení neustále vracím. Novým Guild Wars (recenze) se to daří nejen díky nulovým měsíčním poplatkům, ale i kvůli casual přístupu, který vás nenutí u hry sedět hodiny a týdny (i když vám v tom samozřejmě nikdo nebrání). Spíš právě naopak - hru si pustíte, když máte zrovna náladu a dělat si můžete jen to, co vás zrovna baví - pozabíjíte třeba pár nebezpečných potvor, natěžíte suroviny, vyrobíte užitečné předměty, navštívíte několik pečlivě skrytých míst, pomůžete NPCčkám s jejich problémy, zúčastníte se několika náhodných událostí nebo ve WvWvW pokoříte nepřátelskou pevnost - a za to všechno získáváte potřebné peníze a zkušenosti, volba je vždycky jen na vás. I zdejší obrovský svět a příběh jsem si doslova oblíbil a pravidelné měsíční obsahové updaty navíc zajišťují neustále nové a nové věci. Doporučují čtyři Asury z pěti.

1. Journey

Ke hře Journey (recenze) jsem se na PS3 dostal u kamaráda bez toho, abych o ní cokoliv věděl, a ty dvě tři následující hodiny, které jsem se jí věnoval, mi svou intenzitou doslova vyrazily dech. Něco takového se těžko popisuje, musí se to totiž zažít. Tahle hra začíná poměrně nenápadně, na písečné duně, odkud už v počátku vidíte svůj cíl - obrovskou horu, kam máte dorazit. Nevíte přitom, proč tu jste, jak zdejší svět funguje, ani co jste vlastně zač. Pozvolným plněním nejrůznějších hádanek však získáváte jednotlivé nitky celého vyprávění a vás to stále více a více pohlcuje. Vývojáři tu i beze slov dokázali rozehrát dojemný příběh o vytrvalosti, odhodlání, zklamání a síle přátelství. Skutečné je přitom i vaše pouto se ostatními hráči, kteří s vámi onu cestu sdílejí a s nimiž komunikujte jen pomocí jednoho symbolu a tónu, to však mnohdy překvapivě stačí. Tahle nadpozemská výprava za smyslem lidské existence plná emotivních prožitků a nečekaných překážek je něco, s čím se většina současné produkce nemůže jen tak rovnat - sahá si totiž až do samotných hlubin vašeho nitra. A když už si myslíte, že máte vyhráno, tak vás hra překvapí naposled. Cesta je totiž mnohdy důležitější, než samotný cíl.

Zklamání roku: Diablo 3

Mělo být všechno, jen ne to, co jsme nakonec dostali. Opět a znovu se ukazuje, že přespříliš dlouhý vývoj jednoduše nesvědčí žádné hře. Blizzard nám toho za tu dobu totiž stihl naslibovat tolik, že už to pak jednoduše nemohl dodržet. Ještě horší je však loot systém, který preferuje využívání aukce (ve hře pak už jen stěží padne něco lepšího) a minimum generovaných map, takže to po chvíli docela rychle omrzí. A i ten příběh je nakonec postavený tak, aby byl maximálně cool, ale dohromady už moc smysl nedává. Nechápejte mě špatně, hra to rozhodně není zlá, ale jen málokdo, kromě zarytých fanoušků, se k ní bude opakovaně po dohrání vracet. A ani já nejsem v tomhle případě výjimkou, po tolika odkladech jsem totiž zkrátka čekal něco víc.

Můj nejhranější titul roku: League of Legends

Na úplný závěr jsem si nechal titul, který jsem hrál letos určitě nejčastěji - je jím kompetitivní hra, která se za velmi krátkou existenci stala obrovským fenoménem a zároveň již patří mezi jednu z nejhranějších her na světě vůbec. Tahle MOBA (multiplayer online battle arena) založená na principu DOTA, kde proti sobě 5vs5 bojují dva znepřátelené týmy rozmanitých hrdinů, si občas z mého volného času dokázala urvat až tolik hodin, že to ani není pěkné. Navíc je velmi návyková, zábavná a hlavně je skutečně zdarma, což je ve společnosti mnohých dnešních pay-to-win titulů čestná výjimka. Chcete-li se o jejích kvalitách přesvědčit na vlastní kůži, rozhodně zamiřte sem.

Martin Frey na Eurogameru recenzuje onlinonvky, RPG nebo strategie, jinak se živí jako překladatel her a dříve působil na Tiscali.

Souhlasíte s osobní hitparádou redaktorů nebo to vidíte úplně jinak?

Příště se o svůj žebříček podělí zbývající redaktoři Martin Zavřel a Michal Bayerl. Předtím už své BEST OF 2012 publikovali Aleš Harazim, Agarwel Idiriz, Michal Jonáš s Jiřím Sládkem, Miloš Bohoněk, Marek Beniač, Pavel Oreški. Vaše nejlepší hry z 2011 jste mohli volit v čtenářském hlasování zde, pořadí na 21.-100. místě je již venku.