Nejlepší závody a sporty 2012 podle... Marka Beniače

Far Cry 3? Ne. Dishonored? Díky, ale ne. XCOM? Možná později. Diablo 3? Dejte to pryč. Halo 4? Absolutní nezájem. Hitman: Absolution? Děláte si srandu? Stejně jako vloni, zůstal jsem i letos na svém žánrovém písečku a do subjektivní TOP 5 vybral pouze tituly, které jsem recenzoval (o Forza Horizon už psal Michal Jonáš). Jelikož to dělám ještě „postaru“, opravdu to všechno poctivě hraju ;) a zabiju tím desítky hodin, tím pádem je mám jaksepatří proklepnuté a má-li být řeč o těch „nej“, těžko hledat jinde. Pro většinu závodů a sportů je to zároveň jedna z mála šancí dostat se do čela a vyšvihnout se v žebříčku na místo nejvyšší. Navíc, nehrozí ani dublování kolegů a blahořečení stejných hvězdných značek stále dokola.

5. Need for Speed: Most Wanted

Nemohu si pomoct, ale já s tou hrou nemám problém. Možná to nebyl takový nářez jako Burnout Paradise a z původního Most Wanted leccos chybělo. Nicméně jen v singlu mám odježděno přes 20 hodin, což je pro potřeby recenze víc než nadstandard. Takže mě to asi vážně bavilo, jelikož pokud bych se u hry nudil, k takovým statistikám bych se nedostal. A když na to přijde, ani zdaleka nemám dohráno a spousta toho ještě zbývá. Na druhou stranu, kamenem úrazu byl právě slabší obsah a tradičně ne zcela využitý potenciál otevřeného světa. Speciálně počet závodů (respektive tratí) a herních módů bych si dokázal představit vyšší.

Ale možná za to chlapíci z Criterionu nemohou, možná to seškrtali ti zlí Electronic Arts. Konečně první DLC, které jen tak mimochodem přineslo pětadvacet nových závodů/výzev (hra jich měla v základu „jen“ 61), jakoby lehce naznačovalo. Ono se nakonec ještě opravdu ukáže, že to měl být původně Burnout Paradise 2, který se v polovině vývoje narychlo předělával na Most Wanted. ;) Na každý pád, je to právě pěkně navržené město Fairhaven, honičky s policií, solidní jízdní model a ukázkové technické zpracování (na konzolích, nebo ještě přesněji na Xboxu), za co sbíral nový Most Wanted body. U mě dobrý, s menším nespokojeným zamručením.

4. Ridge Racer Unbounded

Od tvůrců FlatOutu, vyrobeno pro Namco. A tím je vlastně řečeno vše. Tyhle závody stavěly částečně na principech série Ridge Racer, finšťí vývojáři si však neodpustili ani tradiční masivní destrukci a bouračky. Výsledný hybrid tudíž vyloženě neuchvátil příznivce ani jedné značky, přestože nebyl vůbec špatný. Naopak, mnohé z prvků mu mohl závidět i Burnout. Bohužel, Unbounded tak nějak prošuměl a upadl rychle v zapomnění - sám jsem ho vytáhnul až při pohledu do zpětného zrcátka roku 2012.

Líbila se mi kariéra a těšil jsem se výtvory komunity z povedeného editoru tratí. Ale díky ne zrovna odladěné PC verzi (kolik že bylo těch patchů?) se hráči i jejich výtvory spíš míjeli, pořád se jen čekalo a záplatovalo…, až nebylo s kým závodit, všichni dojeli singl a hotovo. Věčná škoda, z Ridge Racer Unbounded se stala pouhá chutná jednohubka a zatímco se FlatOut 2 (a jeho remake) jezdí dodnes, o nespoutaném Ridge Racerovi pomalu ani nevíme, že pár měsíců zpátky profrčel kolem.

3. Sonic and All-Stars Racing Transformed

Hele, já to vážně udělám! Já ho dám do Top 5. Musím, ostatně dostal devítku a těch jsem letos moc nerozdal. Takže Sonic and All-Stars Racing Transformed a umístění na bedně. Ovšem závodící modrý ježura si to zaslouží, jednak jde o velmi čerstvý zážitek a potom, tahle arkádová „automatovka“ oplývá skvělou zábavou i hratelností. A tyhle aspekty řadím na první místo, vše ostatní je podružné. Sonic navíc nezklamal takřka v ničem, nenašel jsem prakticky žádné mouchy. Zkrátka dobrá práce a stylový odkaz starých dobrých coin op SEGA kabinetů.

Doufám, že se nikdo nebude ofrňovat, v duchu „proboha, ježek závodí s liškou, a házejí po sobě tornáda, no to je tedy zábava“. Protože ona to zábava je a veliká, když se pod vší tou roztomilostí a kreslenou grafikou skrývá skvěle vybalancovaná a obsahově nabitá hra. Která není ani náhodou tak infantilní a jednoduchá, jak by se na první pohled zdálo. A která v multiplayeru všechno už jen násobí, že se i klasiky typu Mario Kart nebo Wacky Wheels najednou obávají o své vavříny a naleštěné poháry.

2. WRC 3

Stříbrný věnec si odváží italské rallye závodění. Pro partu z Milestone mám slabost prakticky od jejich prvotiny, akčně zběsilého Screamera. Ale umějí i simulátory (série SBK) a neztratili se ani v těžkém terénu. Tihle blázni z Milána jsou jednoduše moje krevní skupina a jakkoliv jejich hry rozpočtem ani zpracováním většinou neohromí, za což to od mainstream publika vždycky schytají, pravou podstatu zvládají zachytit skvěle. Proto si s WRC lebedím už od prvního dílu, přičemž ten aktuální třetí konečně přinesl i nablýskanější grafiku a schopnější engine. Masy by už měly být spokojené, nebo ne?

Já u trojky oceňuji hlavně parádní rychlostní zkoušky, ke kterým jsme se nakonec dobrali. Jsou technické, jaksepatří úzké a náročné, plné ostrých zatáček i horizontů. Nic lepšího snad žádná jiná rallye hra nenabídla. No a zbytek byl v pohodě už dřív, jízdní model i pocit že jedu rallye (dlouhé erzety, servisní zóna…) s přehledem zastínil Colina i DiRT. Mistr Burns je trochu jiná liga. Zmínku zaslouží též výtečný multiplayer, právě ten je totiž důvodem proč řadím WRC 3 tak vysoko. Víc virtuálních kilometrů a hodin za volantem jsem letos s žádnou jinou hrou neabsolvoval. A zážitek z online závodění je vážně výborný, když se s kolegy neustále přetahujeme o každý metr šotoliny a desetinky v cíli.

1. NHL 13, resp. FIFA 13

Pokud by mi někdo v roce 1993, nad NHL Hockey řekl, že si virtuální hokej od EA Sports s radostí zahraju i za dvacet let a že bude pořád lepší a propracovanější, asi bych mu nevěřil. Znáte to, tím spíš když je to „rok co rok úplně stejný, mění se jen soupisky a EA z nebohých hráčů věčně tahají peníze“. Jenže tohle nemůžou myslet vážně ani ti „odborníci“, kteří na hru sotva mrknou a už mají jasno. Letos byly změny patrné na první pohled, opravdu jsme zažili výrazný skok a největší posun v sérii od NHL 07, od zavedení skill-sticku, příchodu next-gen konzolí a tak dál.

NHL 13 potěšila ze spousty důvodů. Ač by to EA Sports mohli mít těžce na háku, protože se nemusejí nikam hnát, nemají žádnou konkurenci a s minimem času na vývoj (co zvládnete udělat za sotva 12 měsíců?) klidně mohli stavět na loňské - už tak dobré - NHL 12, udělali vlastně pravý opak. Překopali téměř všechno a znovu překonali sami sebe. Logika by velela „nepouštět se do žádnejch větších akcí“ a vyčkat příchodu další generace konzolí. Asi až s nimi bychom čekali nový systém a fyziku bruslení, přepracovaný engine, umělou inteligenci…

Jenže Kanaďany zjevně čekat nebaví, takže nějakým zázrakem vyškrábli z těch zastaralých krabic poslední zbytky výkonu a všechno tohle hráčům dopřáli. Jen tak, protože můžou. A protože chtějí. Tudíž překvápko a možná i lehká ochutnávka věcí příštích, co se na nás chystá v dalších ročnících. NHL 13 opět posunula sérii směrem k dokonalosti a předvedla, že to jde i po 20 letech/pokračováních a v ročních intervalech. To jiné žánry se jen vezou, recyklují a stagnují. A jsou to právě sporty, kde se neustále inovuje a vylepšuje, ačkoli už zdánlivě není co.

Mimochodem, tohle všechno prakticky platí i pro FIFA 13, třebaže v jejím případě to byla spíš evoluce, než revoluce. I ona by klidně mohla být na prvním místě, kdybych tak moc fandil fotbalu. Ale já byl vždycky hlavně hokejista, takže…

Marek Beniač na Eurogameru recenzuje závody a sporty, dříve působil na Tiscali Games.

Souhlasíte s osobní hitparádou redaktorů nebo to vidíte úplně jinak?

Příště se o svůj žebříček podělí zbývající redaktoři Martin Zavřel, Pavel Oreški, Martin Frey nebo Michal Bayerl. Předtím už své BEST OF 2012 publikovali Aleš Harazim, Agarwel Idiriz, Michal Jonáš s Jiřím Sládkem a Miloš Bohoněk. Vaše nejlepší hry z 2011 můžete volit v čtenářském hlasování zde.