Necrovision: Lost Company

V rámci deseti úrovní jsou dvě věnovány dopravním prostředkům. Nejprve nasednete do dvouplošníku. V oblacích se musíte vypořádat nejen s letadly, ale i obrovským drakem. Chvilku jsem si zvykal na ovládání, ale tahle mise byla příjemným zpestřením. To jízda v tanku mě moc nepotěšila. Sice obrněnec vydrží hodně, ale je děsně pomalý. Navíc se proti vám staví vojáčci, občas nějaké střílny, ale jeden dva zásahy stačí k jejich likvidaci. I pár větších monster je pro tank malé sousto. Problém není ani tak v palebné síle, jako spíše v tom, co obrněnec vydrží. Ať na mě stříleli z jakýchkoliv kanónů, nikdy mi nepoškrábali ani pečlivě vyleštěnou hlaveň.

U přehledu monster se poprvé dostávám k recyklaci původní hry. Pár nových monster by se našlo, zejména voják ve skotské sukni se štítem omotaným ostnatým drátem mi dal zabrat. Jenže jinak je novinek jako šafránu a vrhají se na vás stejné zombie a stejné mechanicko-lidské postavy. Alespoň větší potvory jsou nové a originální. Soubojů s nimi si užijete poměrně dost.

V druhém díle je poměrně silně akcentovaná spolupráce s NPC postavami. Téměř neustále máte po svém boku nějakého pomocníka. Zvláště zajímavá je kooperace s nepřátelským vojákem, který je stejně jako vy chycen ve víru událostí. A pouze vzájemná pomoc vám zaručí přežití. Přesto Jonas neustále velebí německou nadřazenost a shazuje schopnosti svého skotského přítele.

Z jedničky je převzatá také spousta map, zejména těch ke konci hry. Neměl bych nic proti tomu, kdyby byly alespoň trochu jinak dekorované nebo nebyly sutí zasypány stejné chodby. Jenže i tajné místnosti jsou na stejných místech a to už je trochu moc. Jak jsem ale zmínil v úvodu, oceňuji, že se mnohem více pohybujete na povrchu – na nádraží, u letiště nebo v okolí přehrady.

Zkopírována byla i velká část grafiky – modely, textury. Mnohem více mě ale mrzí naprosto shodný hudební doprovod. V jedničce jsem ho chválil, ale Lost Company nepřišla s ničím novým. I namluvení postav je slabší. Vrátilo se předčítání zápisů v deníku nebo dopisů na rozloučenou, ale výkony dabujících už nejsou tak úchvatné. Jen Jonas Zimmerman zní stále stejně ďábelsky.

Řekl bych, že se zlepšila optimalizace. Počet snímků za vteřinu už se tolikrát nepropadá pod únosnou mez. Autoři zapracovali i na obtížnosti. Už není proměnlivá jako dříve, ale drží si stále stejnou mez. I když na můj vkus byla až příliš jednoduchá. Hrál jsem na druhou nejtěžší a přesto jsem měl neustále dostatek nábojů a přišlo mi, že nepřátelé až moc lehce umírají.

Stejně tak výzvy, které plníte mezi úrovněmi, jsou hodně jednoduché. V jedničce jsem neměl nárok některé vůbec dokončit, kdežto tentokrát jsem se k jedné vracel maximálně třikrát. Za každou splněnou výzvu se vám automaticky přidá jedna zbraň do výbavy. Sečteno a podtrženo jsem s Lost Company strávil asi šest až sedm hodin čistého času.