Napoleon: Total War

Creative Assembly měli po vydání Empire: Total War o čem přemýšlet. Zatím žádným dílem jejich strategických eposů se jim totiž nepodařilo tak výrazně rozdělit fanouškovskou komunitu na dva tábory. Zatímco jeden z nich nedal na typicky propracovanou hratelnost série dopustit, ten druhý se už neokoukaným pozlátkem 18. století tak snadno opít nenechal.

Napoleon tak nemá ambice být plnohodnotným pokračováním jako spíše samostatně spustitelným datadiskem – usmiřujícím, letmo rozšiřujícím původní koncept a samozřejmě napravujícím tu myriádu drobných přešlapů. Není tedy náhodou, že hra vypadá do značné míry jako přeskinovaný Empire. Globální mapa světa, bitvy se značným důrazem na řadovou pěchotu a děla, námořní bitvy. To vše zůstalo zachováno takřka ve stejné podobě. Jak je v Total Warech zvykem, i Napoleon nabízí bezpočet možností vyžití. Tou stěžejní je nepochybně samotná příběhová kampaň, která je složena z tutoriálu a dále rozkouskována do tří samostatných tažení.

První dvě tato tažení, mapující Bonapartův postup Itálií a Egyptem, trvají dva a dva roky. S původním systémem, kdy jeden tah reprezentoval časový úsek čtvrt roku, bychom si asi moc neužili, proto byla tato hodnota zkrácena na dva týdny. Navzdory tomuto manévru vás bude trápit neúprostné odpočítávání, které dává trochu vzpomenout na hektickou jízdu s Alexandrem v druhém datadisku k Rome: Total War.

Abych se přiznal, počáteční kampaně mě příliš neoslovily. Ostrý tahový limit nutí hráče maximálně se fixovat na splnění daného cíle (obsazení měst X, Y, Z) a na budování fungující říše se vykašlat. Strategické mapy jsou malinké a protože nemáte moc kam uhnout z vytyčeného směru, v podstatě jste nuceni vybrat si ze dvou nebo tří cest k vítězství. Některé z těchto cest jsou navíc překvapivě snadné. Kupříkladu italskou kampaň jsem jednoduše semlel rychlým průlomem do hlavního města Sardínie, načež se Sardínie i s celou gigantickou armádou stala mým protektorátem. Následně stačilo vybudovat armádu, probít se skrz pár rakouských nebožáků k hranicím neutrálních Benátek, domluvit si za slušnou sumičku desetitahový vojenský přístup a přes polovinu mapy si v klidu propochodovat až k cílovému městu. Vyřešeno.

Když si kolega Milan Bergman před měsícem ve svých dojmech stěžoval na absenci výzkumu či námořnictva a hned nato doufal v napravení v plné verzi, ještě netušil, že doufal marně. V Itálii skutečně zkoumat nemůžete a vyplout na vlny už vůbec ne. V Egyptě už alespoň omezeně ano, ale zase je vám upřena možnost diplomacie. První dvě tažení tedy vyznívají spíše jako umělé prodloužení tutoriálu. A snad nemusím ani dodávat, že mi takové chození kolem horké kaše připadá zbytečné, ať už považuji Napoleona za datadisk nebo pokračování série, jejíž herní mechanismy fungují prakticky beze změny už deset let.

Den zachraňuje až kampaň třetí. Na gigantickém evropském bojišti budete dříve nebo později donuceni operovat na více frontách, smlouvat, zkoumat, válčit, budovat a dělat všechny ty další roztomilé věci, na které jste zvyklí z dílů ostatních. Konečně ničím neomezováni, budete se moci pustit do sofistikovanějšího plánování postupu, což vám umožní i volnější časový limit téměř sedmi let.

Pomalu si také začnete všímat změn v herních mechanismech oproti Empire. Zřejmě nejmarkantnějším obohacením hry je realističtější vliv okolí na armádu. Extrémní podmínky (vedro, mráz) si vyberou každý tah svoji daň na životech. Na druhou stranu v přátelsky nakloněných teritoriích se ztráty v mužstvu doplňují automaticky, přičemž rychlost tohoto procesu lze ovlivnit výstavbou vhodných staveb (vojenské sklady, cesty,...). Tento nový způsob doplňování stavů není vůbec špatný – je svižnější a přirozenější. Diplomacie byla rozšířena o pár voleb: porušení spojenectví, obchodní embargo, připojení se k válce. Posádka lodí má nyní během bitvy možnost plavidlo opravovat, což ji na nějaký čas vyřadí z boje.

Všehovšudy jde o drobná, ale sympatická vylepšení. S jedinou výjimkou. Výzkum prošel zcela nepochopitelně drastickou zeštíhlovací kůrou a technologií je odhadem třetina dřívějšího počtu. Tvůrci si mě udobřili alespoň snahou nerecyklovat záznamy v encyklopedii. Sepsali je totiž poctivě znovu a opět v průběhu procesu nešetřili různými historickými zajímavostmi. Už o něco méně to asi potěšilo lokalizační tým CD Projektu, který se nicméně s problémem vypořádal statečně a postaral se o tradičně velmi vysokou kvalitu.

Evropské tažení mě už na rozdíl od předchozích dvou zmetků bavilo skutečně hodně a připoutalo mě k sobě natolik, že jsem se od něj jen s obtížemi odtrhával ve čtyři ráno. Příběhová složka je osvěžujícím zpestřením jinak „suché“ hry. Na principiálně velice nelineární hratelnost ji ovšem autoři nenašroubovali vždy uplně čistě a opakují se tak obdobné chybky jako v Empire.

Coby příklad může posloužit hned první úkol, kdy musíte dobýt Vídeň a donutit tak Rakušany k míru. Mír mi Rakušané samovolně nabídli již během pochodu na Vídeň. S radostí jsem coby mírumilovný tvor návrh přijal, ovšem scénář hry hloupě předpokládá pouze jeden způsob řešení. Opakovaně jsem tedy vyrazil a město dobyl, načež jsem podruhé dosáhl míru, nyní natvrdo předskriptovaného. Hned v dalším tahu mi byla vyhlášena válka. Moc často to naštěstí takto brutálně neskřípe a kampaň působí celkem konzistentním dojmem.