MOJE TOP 5 ROKU: Milan Bergman

MOJE TOP 5 ROKU je série rekapitulujících článků, ve kterých jednotliví kmenoví autoři českého Eurogameru už třetím rokem sestavují ryze osobní žebříček jejich nejoblíbenějších her, které měli možnost v uplynulých dvanácti měsících hrát nebo recenzovat (jiné hry, které nehráli, v osobním TOP 5 nesmí figurovat).

Sestavit výběr nejlepších pěti her, které jsem za uplynulý rok sám hrál, byl pro mě menší oříšek. Jako obvykle jsem se totiž nestihnul věnovat prakticky žádným mainstreamovkám, takže blockbustery u mě moc nehledejte. Pokud mi během roku zbyl nějaký čas, volba padla téměř vždy (až na nějakou tu výjimku) na něco neobvyklého a určeného spíše pro užší hráčskou komunitu. Hodně mě potěšilo, že krom přímých i nepřímých pokračování starších sérií se objevily hry s úplně novými nebo alespoň restartovanými náměty. Ve svém výběru mám ale jen ty opravdu dokončené, řada dalších zatím trčí v Early Accessu. Člověk může jen doufat, že atraktivní projekty jako třeba Space Engineers, Kerbal Space Program, Prison Architect, Next Car Game: Wreckfest a mnoho dalších dojdou své finální podoby co nejdříve v průběhu roku 2015.

5. Victory at Sea

Námořních RTS z druhé světové války je jako šafránu, takže i přes svou relativní jednoduchost a spartánskou grafiku se tahle hra pro řadu lidí (včetně mě) stala menším zjevením. Pod slupkou budgetovky třímá silný herní zážitek, který umožňuje brázdit vody Atlantiku, Pacifiku i Středomoří a hlavně za německou Kriegsmarine nebo japonské císařské námořnictvo přepsat historické dějiny (hrát lze samozřejmě i za obligátní spojence). Kromě otevřených kampaní a možnosti si zcela podle svého poskládat svojí flotilu, jsou ale naprosto nejlepší částí hry samotné námořní bitvy na 3D bojišti. Nejedná se přitom o žádné klikací orgie - souboje jdou pauzovat a vydat v klidu rozkazy všem svým lodím účastnícím se bitvy. Super je, že tahle hra vás naučí přemýšlet o 2-3 „tahy" dopředu jako šachy. Navíc ten pocit po vyhrané bitvě proti přesile nepřátel je prostě nepřekonatelný. Více o hře

4. IL-2 Sturmovik: Battle of Stalingrad

Po hodně zoufalém startu IL-2 Sturmovik: Cliffs of Dover jsem to s touto herní sérii viděl dost černě, zvlášť když to na zásadní nápravu nevypadalo ani několik měsíců po vydání. Letos to ale 1C zkusili znovu v podobě Battle of Stalingrad a požádali o pomoc vývojáře ze 777 studios stojící za jinak výborným simulátorem Rise of Flight. Výsledkem pro mě bylo velmi příjemné překvapení a v pohodě létatelný simulátor. Grafika sice není tak úchvatná jako v Cliffs of Dover (ty kokpity už asi nic nepřekoná), ale zato se to svižně hýbe, kampaně s generovanými misemi jsou tak o dvě třídy lepší než posledně a jejich zdolávání poskytuje pilotům potřebné XP body a odemyká zbraňová vylepšení. Zatímco po Cliffs of Dover jsem se s naprostým klidem vrátil zpátky ke stařičkému IL-2 1946 letos naopak rád zůstanu u Battle of Stalingrad. Více o hře

3. Civilization: Beyond Earth

Nová Civilizace rozhodně necílí na užší skupinu hráčů, protože tohle je ta výjimka, o které jsem psal v úvodu. I přes kritiku některých fandů, že jde pouze o přebarvenou Civilizaci 5, jsem se u této sci-fi variace bavil mnohem více než u předchozích dílů. Přišla mi nápaditější a rád jsem zde objevoval nové světy a seznamoval se s různými podivuhodnostmi jednotlivých planet. Tím pádem mi nejvíce přirostla k srdci skutečnost, že se vývojáři tolik nemuseli svazovat konvencemi, které provázely staré Civilizace mapující naši vlastní historii. Recenze

2. Spintires

Doslova splněný sen každého fandy RC expedic, který se k překvapení mnohých stal na několik dnů i nejprodávanější hrou celého Steamu. Je to určitě nejvíce vyhraněná hra z celého mého výběru a okouzlí skutečně jen off-road pozitivní jedince. Mě osobně tenhle unikátní simulátor prostě nadchl, hlavně ta fyzika, kdy člověk zápasí s výmoly, tunami bahna, vodními překážkami a ukrutnou spotřebou paliva ruských náklaďáků. Už ani nevím, kolikrát jsem musel lovit z bahna vysypané klády z vlečky, které zase nevydržely „opatrnou" jízdu napříč sibiřskými lesy nebo ke kolika „záchranným" operacím jsem vyjížděl ve snaze o hardcore přístup a dostat tímhle způsobem zpátky do garáže rozšvihaný náklaďák, který mi uvíznul kdesi v hloubi herní mapy. Recenze

1. Elite Dangerous

K Elite Dangerous jsem se dostal až koncem roku a hned úvodní hodiny mi daly naprostou jistotu, že tohle bude moje hra roku. Je zbytečné dále čekat, jestli dá někdo dohromady totálně zabugované X Rebirth, protože tenhle žánr má svého nového krále. David Braben nenechal nic náhodě a jeho obcese i pro ty nejmenší detaily jen podtrhuje zdejší skvělou atmosféru. Už jen samotný let skrz gigantický vesmír je zde doslova zážitkem pro všechny smysly. Sám jsem si vyzkoušel, jaké to je hrát i s pořádným joystickem, pedály a TrackIR sadou pro volný rozhled - naprostá paráda. Recenze

Když nad tímhle výběrem znovu přemýšlím, už mě vlastně ani netrápí, že jsem z mainstreamu prakticky nic nestihl odehrát. Mám pocit, že ty nejoriginálnější nápady a náměty se do komerčních trháků stejně dostávají jen obtížně. Mnohem větší šanci na to být něčím příjemně překvapen mám právě ve hrách, které stojí tak nějak na okraji. Jsem přesvědčen o tom, že jejich autoři dělají své hry více srdcem než jen s cílem vydělat co největší balík peněz, jako tomu bývá u řady AAA titulů od největších vydavatelů.

Související články ze série MOJE TOP 5: Aleš Harazim, Marek Beniač (anticeny), Pavel Oreški, Martin Zavřel, Jiří Sládek, Agarwel Idiriz