MOJE TOP 5 ROKU: Martin Zavřel

MOJE TOP 5 ROKU je série rekapitulujících článků, ve kterých jednotliví kmenoví autoři českého Eurogameru už třetím rokem sestavují ryze osobní žebříček jejich nejoblíbenějších her, které měli možnost v uplynulých dvanácti měsících hrát nebo recenzovat (jiné hry, které nehráli, v osobním TOP 5 nesmí figurovat). Martin Zavřel je bývalým šéfredaktorem Doupěte a posledních deset let pracuje jako producent v 2K Czech.

Když se podívám na poličku vedle svého domácího kina, vidím hromádku nerozbalených her, na které jsem se těšil dlouhé měsíce. Jak jsem přemýšlel nad svým TOP 5 roku, uvědomil jsem si, že se mi do té pětice plno věcí nevleze. Tak mi neříkejte, že rok 2014 nebyl pro herní průmysl skvělý. Ano, první polovinu roku bylo místy sucho (jak je u nové generace konzolí obvyklé) a některé z největších letošních titulů přinesly největší zklamání, ale i tak to byl úžasný rok plný skvělých herních zážitků. Nemluvě o tom, že obě nové konzole se již nyní prodávají za cenu pod deset tisíc korun, což je věc v minulých generacích (v takto rané fázi života platformy) naprosto neslýchaná. Vlastně bych řekl, že zažíváme nový "Zlatý věk vedioher".

5. Child of Light

Hned pátá pozice mého letošního žebříčku je silnou připomínkou, že jde o žebříček subjektivní. Child of Light není "velká" hra. Není to ani dokonalá, kultovní nebo veleúspěšná hra. Nicméně její překrásný audiovizuální styl, posmutnělý příběh a tradiční RPG hratelnost se mi prostě trefily přímo do srdce. Navíc se dá hrát ve dvou! Vlastně považuji skutečnost, že se v mém žebříčku neumístila výše, za další důkaz mimořádně kvalitního herního roku. Moje recenze (9/10)

4. Dragon Age. Inquisition

Tahle hra už začala na plno místech sklízet ocenění za nejlepší titul roku 2014, takže snad její kvality není potřeba zas tak vehementně objasňovat nebo dokonce obhajovat. Ano, ústřední zápletka je maximální klišé, ale je na ni naloženo nespočet báječných vrstev politikaření i výbušných vztahů mezi postavami či frakcemi. Ano, některé úkoly jsou stereotypní, ale jiné jsou zase nápadité a velkolepé. Celkově jde o výpravný, pohlcující a masivní zážitek, jaký dokáže naservírovat jen Bioware. Mimochodem - jde také s přehledem o můj nejposlouchanější herní soundtrack roku. Moje recenze (9/10)

3. Alien: Isolation

Pro první dva filmy o vetřelcích mám takovou slabost, že jejich derivátům nedokážu odolat prakticky v jakékoliv podobě či kvalitě. Ještě teď mi naskočí husí kůže, když si vzpomenu, jak jsem poprvé spustil tuhle hru - a jak na pozadí temné vesmírné prázdnoty začala hučet ponurá melodie z původního filmu. O to větší je moje nadšení, že se hra opravdu, opravdu povedla a vyšlápla si na pozici Dead Space coby nejděsivějšího herního sci-fi hororu. Včetně několika perfektně utajených překvapení, pokud jde o nepřátele, lokace a zvraty. Moc bych si přál, aby případné pokračování bylo se stejnou pečlivostí zpracované v duchu druhého filmu. Moje recenze (9/10)

2. Dark Souls 2

O Dark Souls jsem toho pro Eurogamer napsal (a napovídal v podcastech) tolik, že snad nemusím dlouze rozepisovat, proč boduje takhle vysoko na mém seznamu. Pro mě osobně nabídl druhý díl lepší příběh (= téma a postavy mi více sedly), mnohem pestřejší prostředí, větší rozsah, perfektní vylepšení mnoha mechanik a některé z nejintenzívnějších herních výzev v mém životě (obzvláště při honbě za platinovou trofejí). Navíc - všechna tři DLC byla mimořádně originální a povedená. Pokud jste tenhle nenapodobitelný klenot herního designu a japonské tvořivosti nehráli, udělejte si laskavost a překonejte předsudky (třeba ve slevě na Steamu nebo chystanou reedicí na duben). Tohle vám žádná jiná hra nedá. Můžete do toho navíc jít kooperativně až ve třech hráčích. Praise the Sun! Moje recenze (9/10)

1. Destiny

Největší překvapení pro mě samotného - a nejen za tenhle rok! Po téměř třiceti letech vášnivého hraní a dvaceti letech psaní o hrách se ukázalo, že i takovou relikvii, jako jsem já, může nová hra totálně zaskočit...- a omotat si kolem prstu jako nějakého nesvéprávného nováčka. Nejlepším důkazem toho, jak Destiny klame tělem, je moje vlastní sedmičková recenze. Za vším, co jsem v ní psal, si dodnes stojím - příběh je zoufalý, kampaň je krátká a stereotypní. Jenže když už jsem chystal hru odložit jako dohranou, vyšel první Raid. A věřte mi, že Raidy v téhle hře posouvají celý žánr FPS tak radikálním způsobem, jak se to naposledy povedlo Half-Life 2. Navíc se ukazuje, že každý Raid je jiný, nabitý vlastními nápady a mechanikami (nemluvě o geniální estetice). Podobné zážitky, jako Raidy v Destiny, mi nikdy v životě žádná jiná hra nedodala (a ano, hrál jsem už předtím raidy v jiných MMO hrách). Poslední tři měsíce snad nebyl jediný večer, kdy bych si Destiny alespoň na hodinu nezapnul. Návykové mechaniky, neustálý příval nového obsahu a narůstající komunita skvělých spoluhráčů (včetně stovek česky mluvících, které je snadné díky matchmakingu najít) jsou báječným příslibem pro (nejméně) desetiletou budoucnost téhle překvapující bomby. Doufám, že se s některými z vás na Marsu nebo Venuši potkám! Moje recenze (7/10)

Nedá mi to ovšem alespoň v rychlosti nezmínit některé z dalších báječných her roku 2014, které byste neměli minout. Kromě jiného se třeba ukázalo, že předělávky nedávných titulů do lepšího kabátku mohou opravdu stát za to - Tomb Raider Definitive, GTA 5 či The Last of Us Remastered jsou toho důkazem. Úplně na novou laťku tenhle trend posunula megakolekce Halo: Master Chief. Nejen že obsahuje čtyři z největších her poslední dekády, ale navíc se o filmečky postaralo legendární "trailerové" studio Blur. Skvělé byly také Banner Saga, South Park, Infamous, Reaper of Souls, Ground Zeroes, Wolfenstein, Valiant Heats, Never Alone, Civilization: Beyond Earth, Evil Within, Temple of Osiris nebo Far Cry 4. A už teď to vypadá, že začínající rok bude ještě lepší.

Související články ze série MOJE TOP 5: Jiří Sládek, Agarwel Idiriz, Martin Zavřel za 2013, Martin Zavřel za 2012