MOJE TOP 5 ROKU: Aleš Harazim

MOJE TOP 5 ROKU je série rekapitulujících článků, ve kterých jednotliví kmenoví autoři českého Eurogameru už třetím rokem sestavují ryze osobní žebříček jejich nejoblíbenějších her, které měli možnost v uplynulých dvanácti měsících hrát nebo recenzovat (jiné hry, které nehráli, v osobním TOP 5 nesmí figurovat).

Téměř každý rok si zahraji různé podivnosti a méně známé tituly, o kterých se mluví, které jsou originální, zvláštní a hlavně nejsou jako nic, co hrajeme už spoustu let. Jenom v jemných obměnách a s jinými názvy na obalu. Tentokrát jsem jich ovšem moc nestihl. Vyšla totiž jedna hra, která mě pohltila jako už hodně dlouho žádná dne. Ano, je to ta na prvním místě.

5. The Vanishing of Ethan Carter

Jistě, příběh se postupem času promění do lehce béčkové podivnosti, ale The Vanishing of Ethan Carter mělo atmosféru jako už dlouho žádná hra. Zachmuřelou, mrazivou. V podstatě ta hra nahání nepopsatelný strach jenom tím, že se procházíte po lesíku. A to ani nemluvím o takových momentech, kdy jste nuceni vejít do kobky na hřbitově. Brrr. Recenze

4. Grand Theft Auto 5 (remake)

Není to nová hra, ale next-gen Grand Theft Auto 5 je něco jako ultimátní verze. Když jsem hru dohrál, říkal jsem si, že se k ní vrátím, až Rockstar přidají konečně od začátku slibované Heisty do multiplayeru. To se sice pořád nestalo, ale jelikož se úkoly ve hře dají řešit vždy dvojím způsobem, u dalšího průchodu jsem se bavil stejně tak dobře, jako když jsem GTA 5 hrál poprvé. A ten pohled z vlastních očí je boží. Recenze

3. Alien: Isolation

Musím se přiznat. Alien: Isolation jsem stále nedohrál do konce, přesto stojí za to umístit tuto hru v mém žebříčku. Proč jsem jí nedohrál? Ne snad proto, že by mě začala nudit. Kdepak. Jenom jsem se prostě tak nějak až příliš bál. Když jsem tu vychvaloval The Vanishing of Ethan Carter kvůli atmosféře, Alien: Isolation ji má obdobně vypiplenou, ale jako bonus má i zajímavý příběh a hratelnost. Ovšem co si budeme povídat, víc než cokoli jiného by mě bavilo procházet se po té vesmírné stanici, číst si logy z počítačů a toho Vetřelce plížícího se větracími šachtami úplně vymazat. Jsem sralbotka, no! Recenze

2. The Last of Us Remastered

Po Grand Theft Auto 5 je to další kousek, který se objevil v mém žebříčku už minulý rok, takže je to tak trošku podvod, ale na PS4 předělaná verze jedné z nejlepších her všech dob tu prostě nesmí chybět. Ne že bych při druhém dohrání objevil něco nového, na to jsem už při prvním hraní byl moc pečlivý, ale emocionálně funguje pořád úžasně, i když víte, co čekat. Recenze

1. Destiny

Ach, Destiny. Hra, ve které jsem strávil už kolem dvou set hodin a ani pořádně nedokážu vysvětlit proč. Nedávno jsem byl tři týdny za hranicemi na dovolené. Po návratu jsem si říkal, že Destiny už hrát nebudu. Děsila mě představa všeho toho grindování po třítýdenní pauze, kdy jsou už všichni úplně jinde a mě by čekaly pouze desítky hodin dohánění. Ale pak přišel Xúr, tak jsem se šel podívat, co prodává. O sedm hodin později jsem měl poprvé dohraný nový raid z DLC, nové zbraně, které potřebovaly upgradovat a nové brnění. A jsem v tom zase. Ta hra je nějakým zcela nepopsatelným způsobem úžasná, ale zároveň hrozná "svině". Destiny je něco jako heroin. Zpětně skoro litujete těch proinvestovaných hodin, ale když jste v rauši, tedy zrovna hrajete, cítíte se tak nejlépe, jak jen můžete. Destiny je bezpochyby hra roku, ale stejně ji tak trochu nenávidím. Za to, co mi dělá. Recenze

Související články ze série MOJE TOP 5: Marek Beniač (anticeny), Pavel Oreški, Martin Zavřel, Jiří Sládek, Agarwel Idiriz + Hry roku 2012 podle Aleše Harazima a jeho hry roku 2013 v podcast-speciálu