RECENZE PO DOHRÁNÍ Might and Magic X: Legacy
Nostalgická vzpomínka a dobrá zábava v jednom.
Loňský rok ukázal, že retro stylu se daří, a v žánru RPG to platí zvlášť. A teď je tu další důkaz. Zastánce hi-endové grafiky a technologické špičky tedy asi Might and Magic neosloví, ale mě a určitě i spoustu dalších tohle vzkříšení slavné série po deseti letech zajímá měrou vrchovatou. V rozporu s budováním napětí a prozrazením výsledku až na konci už teď klidně propálím, že ty hlavní atributy - tedy zábavnost a hratelnost - jsou v tomhle lehce retro dungeonu na solidní úrovni.
Klasika se vším všudy
Začínáme jak jinak než klasicky: skládáním čtyřčlenné party dobrodruhů. Čtyři rasy, u každé tři povolání, dohromady tedy 12 možností. To je myslím dost a vybere si každý, i když někdo bude (částečně oprávněně) láteřit nad tím, že si nemůže vybrat třeba mezi elfím, trpasličím a lidským zvědem. Spojení rasy a povolání je prostě pevně dané. Na výběr je v podstatě u každého národa postava hodně bojová (třeba trpasličí obránce), magická (lidský kouzelník) a hybridní (elfí ranger). Přemýšlení nad všemožnými kombinacemi mi nějakou dobu zabralo, nakonec vyrážím v sestavě lidská křižačka (jo, to je divné slovo), elfí mečový tanečník, trpasličí runový kněz a lidská kouzelnice.
Herní děj vás vtáhne do intrik na Agynském poloostrově. V dlouhém fantasy příběhu je spousta klišé, ale i pár zvratů, a i když je v mnoha ohledech klasický (nebo možná právě proto!), dokáže zaujmout. Už při hraní early access bylo jasné, že tahle hra - stejně jako její předchůdci - v podstatě nabízí tři úrovně dobrodružného putování: návštěvu měst, prolézání zatuchlých dungeonů a prozkoumávání venkovního světa. To vše okořeněné tahovými boji, RPG vývojem postav a logickými hádankami.
Připomínám, že jde o „putování po čtverečkách", které mladší hráči nejspíš znají maximálně z Legend of Grimrock (a ti starší naopak skoro ze všech first-person RPG vydaných před 15 a více lety). A proč ne - pro mě je to hezké nostalgické retro, a navíc se naprosto přesně vyznáte v automapě. Mimochodem, škoda, že s ní nejde zoomovat ani posouvat (dělat si zápisky ale ano-pozn.ed.), tohle hoši tedy mohli trochu doladit.
První kroky po městě a prvním dungeonu (s pavouky, samozřejmě) vás hezky vtáhnou do retro náruče klasických krokovacích dungenonů v docela příjemné - ač nikoliv áčkové - grafice. Ve chvíli, kdy poprvé vyběhnete z města, budete možná trochu šokováni. Myšleno nemile šokováni. Prostředí je trochu chudé, do jisté míry schematické, a zároveň místy až přehnaně barevné a kýčovité (to tedy skály a pláně u Sorpigalu nejsou, spíš až některé vzdálenější venkovní lokace, třeba džungle). A časem vám může vadit i hodně nereálné pojetí vzdáleností a poměrů velikostí hor, stromů, budov, měst...
Až se přes tohle přenesete a myšlení tvůrců přijmete, začne vás i pobíhání po otevřeném světe bavit. Prostě musíte tenhle svět brát takový, jaký je. I když to znamená, že pár kroků od města je vstup do ruin ztraceného města, které „nikdo nemůže najít, i když se šušká, že tam někde je..." (čili přesně opačný přístup, než sympaticky realistický pohled na herní svět Dana Vávry, jak o tom nedávno hovořil v souvislosti s Kingdom Come).
Barevný svět
Abych si MMX vychutnal, musel jsem nechat logiku a realističnost odpočívat hluboko na dně svého cestovního baťohu (do kterého se mimochodem jako nic vejde třeba dvacet mečů a deset kuší). Až pak jsem si začal užívat prozkoumávání barevného světa a všechny akce s tím spjaté. Autoři mimo jiné ústy některých NPC postav říkají, že svět je otevřený (rozuměj postup hrou nelineární). Ale ve skutečnosti jsem byl v některých fázích hry dost limitován obtížností bojů na různých místech.
Leckdy se totiž stane, že k návštěvě lákající les kousek za městem je plný drsných nepřátel, a než abyste ho šli prozkoumat jen tak pro radost či pro splnění pár vedlejších úkolů, půjdete raději nejdřív tam, kam velí hlavní příběhová linka. A naopak, někdy vás hlavní příběh zavede do míst, před jejichž vyčištěním byste měli posílit zkušenostmi za splnění několika nepovinných úkolů. Občas prostě budete zkoušet, kde na to máte a kde ne. Ale i to patří ke specifickému kouzlu téhle hry, potažmo celé série.
O hře také čtěte zářijové dojmy z Early Access.
Hlavně většina mladších hráčů zná na vlastní kůži asi spíš strategickou odnož Heroes než RPG sérii Might and Magic. Tak jak bych vám zvláštní atmosféru téhle hry přiblížil? Jo, třeba takhle: dost často jsem si zkrátka připadal, jako že koukám na svět strategické série Heroes. Ovšem ne z pohledu všeovládajícího generála nad mapou, ale očima jednotlivých postav, které se pohybují tímhle světem plným svatyní, stanů s NPC, obelisků, skrytých pokladů a samozřejmě partiček nepřátel.
Tahle až do očí bijící přeplácanost světa s sebou nese příjemný fakt, že skoro na každém druhém kroku narazíte na něco užitečného nebo zajímavého. A taky je toho spousta, co můžete hledat/sbírat. Zvládnete najít a pomodlit se u všech dračích oltářů? Najdete všechny obelisky napovídající cestu k pokladu? Posbíráte všechny ztracené knihy? Je to jen na vás a na vaší chuti prosmýčit každý kout herního univerza.
Po celém světě je kromě zajímavých míst roztroušena také řada protivníků. Intenzita zamoření krajiny nepřáteli je až překvapivě dobře vyvážená (je jich méně než v early access, s lépe vybalancovanou obtížností). Nebudete tedy bojovat úplně na každém kroku, zároveň se ale v nové lokaci nebudete dlouho jen tak v klidu poflakovat. Bojů je opravdu tak akorát. Probíhají na tahy a velmi intuitivně: s každým svým hrdinou provedete ve svém tahu nějakou akci, klasicky majznutí mečem, výstřel z luku, seslání kouzla, použití flakónku... Nejčastěji používané akce si dáte na rychlou lištu (škoda, že není větší), k ostatním se musíte proklikat.
Zpočátku relativně jednoduché šarvátky se časem změní v taktické bitvy, kdy se třeba ještě před bojem zaštítíte a posílíte sedmi osmi „buffovacími" kouzly a pak s rozmyslem používáte speciální útoky (třeba stržení pozornosti nepřítele na nejvíc obrněnou postavu, rozštípnutí soupeřovy zbroje...) a sesíláte různá zaklínadla. Nejen klasická útočná, ale třeba i oslabující, paralyzační atd. Mimochodem, kouzel jsou ve hře desítky, jsou rozdělené do sedmi škol a většinu z nich jsem aspoň párkrát za hru opravdu využil, takž nejsou jen do počtu. Což je fajn. A když už jsme tu magii nakousli, tak ji taky dojezme: kromě bojových zaklínadel jsem notně užíval třeba i kouzlo k identifikaci magických předmětů, k odhalování tajných stěn, k teleportaci... Magie je zkrátka v MMX (no však ji taky má v názvu) vyřešena víc než dobře.
Zavařte si mozek
Zatímco v otevřené krajině vás čeká hlavně objevování a boje, v dungeonech (najdete mezi nimi i čtyřpatrové kousky) dojde i na logické hádanky. A někde hrají dokonce prim. Třeba Věž enigmy zajímavá hlavně pro kouzelníky je úplně bez bojů. Našel jsem v ní „jen" logické výzvy založené třeba na nášlapných plošinkách, a klasické hádanky typu „co je to" - a nemohl jsem trapně vybírat z možností, ale odpověď sám vymyslet a napsat. Což je hezké. V celé hře je hádanek a rébusů požehnaně, a přiznám se bez mučení, na řešení jednoho jsem se podíval na internet (síň vzduchu v Kovárně živlů, stydím se). Škoda jen, že některé rébusy jsou víc o metodě pokus-omyl než o logickém řešení. Takových je naštěstí menšina. Některé hádanky jsou pro postup hrou nutné, jiné jsou pouze překážkou v nějaké nepovinné lokaci - za její vyřešení ovšem obvykle získáte odměnu. Taky se vyplatí používat detekční kouzla na odhalování tajných zdí (po získání správného požehnání budete mít tuhle schopnost aktivní trvale), a při troše pozornosti už vám neunikne žádná skrytá prostora.
Abychom ale dali mozku trochu odpočinout, jsou tu i podzemní části spíše bojové. Třeba ve stokách pod Karthalem tak nanejvýš přehodíte jednu dvě páky, jinak je to řež s různou verbeží. Kovárna živlů, do které se budete několikrát vracet, zas nabízí bitvy i přemýšlení. Taky tu máme speciální „nebezpečné jeskyně", což je v podstatě vždy jedna malá místnost se silným bossem a pokladem. S pokladem, v němž obvykle najdete i některou z relikvií, tedy těch nejmocnějších předmětů ve hře.
Relikvie jsou fakt zajímavé. Když je najdete, nemusí být bůhvíjak silné, ale společně s postavami levelují (i když jen pár úrovní). A tím posilují a získávají speciální atributy. To je docela hezký nápad, ač ne úplně originální a prvotní (viz třeba legendární zbraně v on-line Pánovi prstenů). Přiznávám, že každá nová relikvie mi udělala radost a honba za nimi je vlastně výzvou sama o sobě. Relikvie ve hře poznáte snadno: mají zlatou barvu, specifické jméno a i nějakou tu historii. Ostatní předměty jsou více méně klasické - různé silná brnění, zbraně a šperky, k tomu nějaké ty lektvary a svitky. Nic převratného, ale stačí to.
Z jelimana superhrdinou
Kromě postupného vylepšování vybavení samozřejmě trénujete i své hrdiny. A že série M&M vždycky RPG rozvoji věnovala pořádnou porci pozornosti. I v desátém díle rozhazujete bodíky do vlastností a dovedností, ty navíc čas od času můžete kvalitativně posunout na vyšší stupeň (expert, mistr, velmistr). Takový posun ovšem vyžaduje trenéra - kromě toho, že musíte najít toho správného, to stojí nějaké peníze a některé velmistrovské tréninky jsou podmíněny i splněním speciálního úkolu.
Po velmistrovské úrovni v jakémkoliv skillu navíc můžete začít pošilhávat až ve chvíli, kdy svého reka povýšíte na prestižní povolání. A to není jen tak. Nejprve musíte najít někoho, kdo vás takto vycvičí. A pak splnit obvykle relativně komplexní úkol (= většinou projít celý speciální dungeon). Ale tohle jsem si samozřejmě užíval. Vidina povýšení na arcimága nebo paladina je totiž ještě větší motivací než jen běžná odměna při splnění obyčejných vedlejších úkolů. A prostě ty prokleté ruiny nebo magickou věž plnou hádanek chcete pokořit, i když už jsou dvě ráno. A to nemluvím o učení nových kouzel, možnosti postupem času získat speciální elementální požehnání (umožní třeba překonávat vodní plochy, detekovat na dálku nepřátele atd.) nebo o pití magických tekutin, které permanentně zvyšují atributy postavy...
Vývoj postav je zkrátka hodně bohatý a vlastně se skoro pořád máte na co těšit (jo, ještě jeden level a povýším kouzelnici na mistryni ohnivé magie a naučím jí nová kouzla, a za chvíli bude můj trpaslík dost umu na to, aby mohl třímat tuhle legendární sekeru...). Tahle část hry je fakt propracovaná.
Od všeho běhání a bojování si samozřejmě můžete oddechnout ve městech. Ve hře jsou čtyři (tři cca velikosti Sorpigalu známého už z early access a jedno zhruba dvakrát tak velké, navíc s podzemními stokami). Při vstupu do důležité budovy se objeví jen speciální obrazovka s několika portréty zajímavých osob. Ale to je vlastně fajn, je to rychlejší než každým barákem probíhat a hledat komunikativní postavy. Je tu spousta obchodů, hospoda, obydlí NPC postav s questy nebo drby, učitelé bojových i magických disciplín, chrám s léčiteli... Ve městech (ovšem nejen tam) taky obvykle můžete najmout nějakého průvodce. Můžete mít i dva.
Průvodci nezasahují do bojů, ale mohou aktivně i pasivně pomáhat jiným způsobem: učenec zvyšuje vaše zkušenosti získané v boji, hledačka pokladů vylepšuje šance na nalezení magických předmětů, kněžka může jednou denně léčit a oživovat vaše bijce. Je to fajn, i když jim musíte zaplatit (obvykle jednorázově při nabrání a pak průběžně malým procentem z nalezených zlaťáků)... Probíhat každé nově objevené město mě opravdu bavilo. Ovšem mnohé interiéry jsou stejné ve všech městech. A nejen interiéry, ale i postavy v nich: třeba někteří kováři. Jestli tohle není lenost vývojářů, tak už fakt nevím.
Chyby, bugy, přešlapy
Bohužel, není to tak úplně jediný odfláknutý aspekt hry. O nedokonalé mapě jsem už mluvil, to je vcelku detail, ale i opakování mnoha grafických prvků je někdy až otravná. Obrázek postavy se nijak nemění podle toho, co má na sobě/v ruce. Grafika - zvlášť některé exteriéry - prostě místy fakt není moc hezká. Na hratelnosti to sice neubírá, ale stejně...
Technické zpracování je navíc místy (zas hlavně v exteriérech) místy neúnosně náročná na hardware: i když krajina není bůhvíjak detailní, i na slušném stroji se v některých místech povážlivě cuká. Některé dialogy jsou po vyřešení určitých úkolů nesmyslné (v podstatě pořád třeba nabízejí nelogickou možnost získání questového předmětu). Rekapitulace po dokončení příběhu obsahuje nepřesnosti. Hra navíc zatím obsahuje i různé drobné bugy a taky pár větších. Podle diskuzních fór mají majitelé některých konfigurací problémy dokonce i s dokončením některých questů. Ukládání a nahrávání pozic (a vlastně i jejich mazání) je někdy brutálně pomalé... Hra je prostě dost neodladěná.
A bez chyb není ani česká lokalizace. Ač jsou z 99 % přeložené texty (a že jich je hodně!) minimálně po faktické stránce v pořádku, najdou se i chyby s dopadem na hratelnost. Záměna mužského a ženského rodu je takovou překladatelskou klasikou a je to spíš drobnost, ale nepochopení jedné hádanky (která je spíš rébusem založeným na formě textu, nikoliv na obsahu) vede k nemožnosti ji v češtině vyřešit. A dětinskou chybou (zřejmě přehlédnutím / překlepem) je pak záměna číslovky 20 a 12 v popisu cesty k pokladu. Tady je hráč bez pomoci internetu nebo bez přepnutí do anglické verze fakt v pytli. Škoda.
Might and Magic X: Legacy pro PC vyšlo koncem ledna v češtině od Playmana (digitálně i jako krabicovka s bonusy za 699 Kč).
koupit na Xzone.
Přes částečnou kritiku (a nižší nežli výborné hodnocení) musím říct, že mě desátý Might and Magic dost bavil. A že nejde o nijak krátkou záležitost. Přes padesát hodin zábavy jsem si užil, a pokud klasické dungeony ze staré školy máte rádi, je tohle naprosto jasná volba i pro vás. Pro běžné hráče zaměřené hodně na grafické zpracování a rychlou akci tenhle titul ale není, to tedy říkám na rovinu. A pokud autoři chtěli retro RPG přiblížit masám, měli určitě zapracovat na grafice a technikáliích vůbec. Já jsem si ale docela porochnil až do sladkého konce. A věřím, že díky plánovaným DLC i očekávaným amatérským modifikacím z uvolněného editoru se ve světě Might and Magic brzy zase pobavím.
VERDIKT: Měli jste rádi dungeony ze staré školy? Baví vás prozkoumávání temných kobek, řešení hádanek, tahové souboje a bohatý rozvoj postav? Pak je MMX vyloženě pro vás. Subjektivně jsem se u Legacy dobře a dlouho bavil, objektivně musím hodnocení oseknout kvůli technické nedotaženosti a neodladěnosti.