Recenze Medal of Honor: Warfighter

Vojenské akční hry dlouhodobě dominují prodejním žebříčkům a lámou rekordy. Někde jsem četl teorii, že to souvisí se smutným faktem, kolik lidí je zapojeno v armádě nebo ozbrojených složkách a jak velká cílová skupina to tedy je. Těžko tohle objektivně posoudit, ale spíš bych za tím úspěchem hledal schopnost podobných her předkládat relativně uvěřitelné a zároveň extrémní situace, nahrávající jednoduchému adrenalinovému vybití se ze strany hráče. Medal of Honor je ovšem dědicem o něco vznešenější myšlenky, stejně jako film Zachraňte vojína Ryana, jehož nevyužité podkladové materiály byly zúročeny právě při zrodu téhle herní série. Tou myšlenkou je snaha o autentické podání války a skutečných hrdinů naší doby.

Autentičnost

V hlavní roli se tak vracejí američtí Tier 1 operátoři inspirovaní skutečnými veterány, kteří údajně napsali příběh pro tuhle hru během volného času na zahraničních misích. Tyhle muže budeme pozorovat při jejich nekompromisním plánování i plnění misí a přesvědčíme se, že jde o nejtvrdší z nejtvrdších. Snad ve snaze tuhle jejich drsnost vyvážit a zároveň hru ještě více svázat s realitou je tentokrát poměrně velký důraz v renderovaných filmových sekvencích kladen i na jejich rodiny a soukromý život mimo bojiště.

Na někoho tyto pasáže možná budou působit jako zbytečné mýdlové klišé, ale faktem je, že podobné situace a rodinné konflikty, způsobené prací, se dějí každý den. A když nic jiného, naučily mne ve hře rozeznávat jednotlivé drsňáky od sebe či o něco lépe chápat jejich motivaci nebo se zajímat o jejich přežití. Je ale chyba, že filmové sekvence nejdou přeskakovat; nejsou krátké a člověk by se na ně neměl být nucen dívat znovu, pokud nezvládne začátek mise.

1 of 54

Caption

Attribution

Není to ovšem jen příběh a jeho civilní rovina, co činí hru poněkud autentičtější, než jejího největšího konkurenta Call of Duty. Jsou to také samotné mise, které se všudypřítomnými titulky "založeno na skutečných událostech" snaží pravidelně připomínat, že prostředí a situace ve hře nejsou nějaká fantazie režiséra akčních velkofilmů, ale relativně věrohodné kopie skutečných událostí.

Tenhle efekt je samozřejmě místy silnější a jinde zase slabší. Zatímco například sniperská pasáž nebo honička ve vozidlech působí jako dokonalé oživení něčeho z CNN, určité mohutnější pasáže zahrnující adrenalinovou plavbu monzunovou záplavou nebo vystřílení velké lodě plné nepřátel jediným vojákem onen cenný pocit zpravodajské autentičnosti nabourávají. Celkově je ale na designu hry patrná snaha o umírněnější počty nepřátel a uvěřitelnější dávkování akce.

Výprava

Velkou roli při tom vykreslování autentických momentů hraje audiovizuální zpracování. Ačkoliv příběh kromě tří silnějších momentů nijak nepřekvapí, atmosféru opět více než zdařile drží vynikající hudba od Ramina Djawadiho (např. TV seriály Game of Thrones, Prison Break, Walking Dead). Bezesporu nejvýznamnější změnu v tomto dílu série ale představuje přechod na odlišnou technologii. Frostbite 2 engine je momentálně jedním z nejmocnějších hnacích motorů na herní scéně a čelist z jeho výkonu v Battlefield 3 mi padá dodnes. Jistě, velkou roli v tom hrají působivé speciální efekty v čele s těmi světelnými. Frostbite 2 ale znamená zvednutou laťku také u hlubších mechanismů, včetně animací postav.

Oproti předloňské Medal of Honor je to tedy výrazný skok kupředu. Zároveň ale poznáte rukopis malířů a grafiků ze studia Danger Close, který sebou přináší pozitiva i negativa. To dobré je, že si hra uchovala onu poněkud umírněnou barevnou paletu, která lépe připomíná válečné záběry CNN a způsobuje, že poměrně často máte pocit, jako byste sledovali skutečnost a ne její digitální reprezentaci. Daní za to je ovšem poněkud menší hra na efekt, takže se nekonají žádná epicky okouzlující pestrobarevná panoramata, jaká jsme mohli občas vidět v Battlefieldu 3. Zároveň bych řekl, že hra trpí určitými nedodělky po stránce grafické i technické, které naznačují, že přechod na novou technologii v omezeném časovém okně nebyl pro tvůrce nijak jednoduchý.

1 of 7

Caption

Attribution

Pestrost

Ve snaze o větší pestrost a přitažlivost hry jsme se dočkali ještě více cestování po světě, i když lokace mají samozřejmě s ohledem na tématiku a reálné kořeny hry hodně společného. Každopádně ale každá má něco do sebe, ať je to Bosna, Pákistán, Filipíny nebo Somálsko. Hráč se tak potýká se všemi možnými podmínkami, od zmíněné záplavy přes vyprahlé pouštní město až po noční mise, kde bez nočního vidění nedáte ani ránu. Mise většinou nejsou příliš dlouhé a tohle střídání působí jako dobré osvěžení, byť pohromadě s příběhem skákajícím v čase občas způsobí mírnou dezorientaci. V souvislosti s cestováním po světě hra také představuje členy dalších speciálních jednotek z celého světa. Na tenhle aspekt je ale zaměřen především multiplayer.

Z hlediska herní náplně bohužel ona pestrost v šesti hodinách příběhové kampaně není tak markantní. Drtivou většinu času budete běhat pěkně po svých a používat poměrně tradiční zbraně. Vedle spíše kosmetických odboček typu dálkově ovládaný robot se ve hře ale nachází dvě naprosto excelentní mise s vozidly. V obou případech jde o klasické honičky, ale jsou opravdu skvěle zpracované a snesly by srovnání i s nějakou tou (arkádovou) závodní hrou. V jedné z nich navíc tvůrci představí vynikající element, kde musíte střídavě ujíždět a střídavě se schovávat v různých bočních uličkách, kde čekáte, než pronásledovatelé projedou kolem. Využijete přitom samozřejmě také mini-mapu, na které to vypadá skoro jako Pac-Man. Pocit z téhle hry na schovávanou byl skvělý a okamžitě jsem si vzpomněl na úvodní scénu filmu Driver.

Výsledek

Navzdory změně engine si hra uchovala klíčové mechaniky a odlišnosti z minula. Opět tak budete moci využívat vyklánění (leaning) se zpoza krytu, které se bude hodit především na vyšší obtížnosti. Vrací se i možnost sklouznutí se na konci běhu nebo získávání munice od vašich spolubojovníků. Novinkou je vyrážení dveří, zahrnující také zlepšování se související výbavy podle toho, kolik dokážete po průniku za dveře rozdat v omezeném čase headshotů. Trochu mě zarazilo podle mého názoru zbytečné nekonečno munice u sekundární zbraně (většinou pistole), připomínající, že navzdory autentickému tónu hry je to prostě arkádová střílečka.

To dobře ilustruje také fakt, že pokud máte ve hře provést interakci s nějakým zařízením (generátor, pojistky), omezuje se tato interakce na "rozstřílej to". Jsou to tyhle momenty určité primitivnosti, které snižují celkové vyznění hry. Je to škoda, protože rozhodně nejde o žádný laciný titul s malými ambicemi. Po celou dobu hraní jsem se dobře bavil a vím, že hru si po nějaké době zopakuji na vyšší obtížnost. Multiplayer nebylo možné pořádně vyzkoušet ani není předmětem této recenze, ale z mého omezeného času v něm jsem nabral dojem, že kromě chytlavého nápadu s párováním hráčů nenabízí nic převratného (více v dojmech z MP bety).

Medal of Honor: Warfighter pro PC, PS3 a X360 v angličtině vychází v pátek 26. října za 1099-1399 Kč.

rezervovat na Xzone

Na závěr mi to nedá neotřít se o technický stav hry. V den vydání si na mém Xboxu stáhla více než 50 MB velký důležitý patch. Říkám si, jak asi (ne)poběží lidem, kteří se svojí konzolí nejsou online. Na druhou stranu ale musím uznat, že jsem během hraní žádné velké (ve světě často zmiňované) problémy s kolizemi nebo umělou inteligencí vojáků nezaregistroval, ačkoliv se podle všeho s nimi potýkají někteří hráči (neopatchované verze?) na jiných platformách.

P.S. S výroky na konci hry o skutečných hrdinech naší doby zcela souhlasím, jen bych si moc přál, aby se dočkali ještě lepšího ocenění a vyobrazení. A teď už si jdu pustit jejich film "Act of Valor"...