Medal of Honor

Menšími vložkami jsou pak podobně koncipované jízdy na autě, přesuny na čtyřkolkách nebo řízení palebné podpory z paluby letadel. Hra tak účinně obměňuje herní náplň a vyhýbá se stereotypu, který se paradoxně může vyskytnout jen někde v úvodu celé veskrze strhující kampaně, která vám ale zabere jen kolem šesti hodin. Ovládání terénních čtyřkolek sice není nejpovedenější a zatáčení je trochu mechanické, ale plní svůj účel dostatečně. Projedete se rozlehlou, působivou krajinou a takovou snahu dokážu ocenit. Stejně tak zaujmou tři situace, které musíte vyřešit ve zpomaleném režimu a postarat se o několik nepřátel najednou.

Vývojáři se dobře poprali i s bolestí většiny her – umělou inteligencí. Boje působí uvěřitelným dojmem, nápor nepřátel a jejich snaha o obchvat vás dostanou pod tlak, a pokud vás už něco naštve, jsou to spíše spojenci. Snad v žádné jiné hře neoplývají tak očividným uměním vlézt vám pokaždé do rány, jako tady. Pravidelně si vyberou stejný úkryt jako vy, ještě častěji pak schytají pár vašich zásahů. Do jisté míry za to může i nešťastně nastavený HUD displej, který až příliš pozdě signalizuje, že se jedná o vašeho parťáka. V úvodu hry se navíc pohybujete v přestrojení za domorodce a pak jsou takovéto kiksy víc než patrné.

1 of 7

Caption

Attribution

Další problémy v chování AI souvisí se skriptem. Medal of Honor se vyvaroval přílišného svázání skriptem, jako to předvádí konkurenční Call of Duty, ale úplně bez skriptů by filmově působící akce nešla postavit. Čas od času proto narazíte na nelogické situace, kdy nevylezete tam, kde se zcela bez problémů vyšplhají ostatní. Jedny dveře s klidem otevřete, u druhých musíte počkat, až to za vás udělá někdo jiný. Pokud přehlédnete bod, odkud máte řídit palebnou podporu na pozice protivníka, pak se hra dějově zasekne a vy budete v lepším případě tápat, v tom horším budete naivně postupovat vpřed a zahynete. Naštěstí jsou tyto situace zřídkavé a hru zásadně nepoškozují. Automatické ukládací checkpointy jsou hojně rozmístěny, takže se nikdy nevracíte příliš daleko.

Zajímavým způsobem hra řeší doplňování munice. Musíte si o ni požádat spojeneckého vojáka. Pokud máte munice málo, dostanete od něj slušný příděl dalších nábojů, kolikrát si řeknete. V opačném případě vás voják odbude konstatováním, že máte raději střílet. Granáty pak nacházíte v bednách, které najdete obvykle na základnách rebelů.

Po technické stránce hra neoslní, ale to dnes na Xboxu 360 už asi žádná hra. Přesto je provedení výborné. Grafika disponuje ostrými texturami, parádními světelnými efekty, i povedenými explozemi nebo prachovými částicemi. Framerate zakolísá jen výjimečně, například při bitvě s vrtulníky nebo během jízdy na čtyřkolkách, kdy se streamují části rozlehlé krajiny. Co se povedlo méně, jsou obličeje postav, které působí umělohmotným dojmem, jako voskové figuríny. Jsou neživé a nepřirozené, i když hodně záleží na situaci, kterou pozorujete. Stejně tak mrtvým dojmem působí skybox, kde se nepohne ani mráček. A pokud si zvětšíte část oblohy, uvidíte zubatou kompresi textury.

Destrukcí si příliš neužijete, ale na některých místech je radost pozorovat, jak se tříští kryty, za nimiž schytávají zásahy nepřátelští vojáci. Totéž samozřejmě platí i na druhé straně a občas budete donuceni přesunout se do jiného krytu. Obecně fyzika nepatří mezi nejsilnější stránky hry a i takový výbuch granátu způsobí občas hodně podivné situace. Review-verze trpěla několika málo bugy, zejména se občas ztrácel zaměřovač u jednoho z kulometů, nebo mi zůstal viset efekt záblesku přímo uprostřed obrazovky. Není to však nic, co by nešlo do finální verze vychytat. Mimořádně dobře pak hodnotím zvukovou stránku hry, která překvapuje ohlušujícími explozemi nebo zaléháním v uších.