Mafia II

Systém krytí (jakkoliv se mi ještě v demu první minuty moc nezamlouval) je intuitivní a maximálně funkční, nechybí ani možnost obtočit se kolem rohu. Ano, mohla tu být nějaká krycí palba naslepo, dovedu si představit i rychlý přesun od překážky k překážce. Mafia II je ale nastavena takhle a po chvilce hraní už mi nic ze jmenovaného nescházelo. Spousta připomínek se dozajista snese též na automatické doplňování zdraví a dobíjení zbraní, s dovětkem „tohle v jedničce nebylo“. Jenže co naděláme, píše se rok 2010 a hry jsou trochu jinde, jakož i vytvářené pro jiné publikum. Počítat každý náboj v zásobníku není zrovna v módě, stejně jako se plížit pro lékárničku. Překousnout musíme i nesmrtelné parťáky. Inu berte, nebo nechte být.

Já nabídku přijal a akci si maximálně vychutnal, přestože bych tu a tam uvítal chvilku pro oddych a na rozkoukání se. Uznejte, není škoda proběhnout týdny modelovanou scénu za pár minut? A jenom proto, že Joe pořád huláká a policie je vám v patách? Kromě přestřelek a četných pěstních soubojů na férovku, dojde nicméně i na plížení, když asi dva úkoly jsou v čistě kradmém stylu. Vito se v nich jak mávnutím kouzelného proutku rázem chová jako Hitman, snažíc se být potichu a nespatřen. Agenta 47 jsem nevzpomenul náhodou, kromě páčení zámků a nakukování z úkrytu totiž přijde ke slovu i likvidace stráží, včetně odtahování mrtvol do ústraní.

Od páčení mříží přeskočme rychle k páčení zámků zaparkovaných aut. Vito si první vůz obstará v rámci cvičení „ukaž že jsi pochopil, jak se to má se šperháky“ a tenhle způsob nakupování se mu okamžitě zalíbí. Pokud ale není času nazbyt, můžete při krádeži klidně vymlátit okénko loktem a fofrem zmizet. V obou případech následuje rozverná kratičká animace, kterak se nový majitel vozu snaží spojit dráty pod palubní deskou. Tato pasáž přirozeně odpadá na ulici, pakliže vytáhnete šoféra za flígr – a poněkud překvapivě, obyvatelé Empire Bay se ani příliš nebrání. Žádné protesty, žádné extra stěžování, asi už jsou zvyklí.

A co na to policie? Jistou míru benevolence jí nelze upřít, ačkoliv hlídá a pokutuje vysokou rychlost, jízda na červenou nebo v protisměru pánům v uniformě absolutně nevadí. Dokonce se nechají i uplatit. Jak bylo již řečeno, hleděl jsem si především příběhové roviny hry a ve městě nezkoušel žádné psí kusy. Vesměs jsem si proto vystačil jen s převlékáním kabátů a přebarvením auta, mnohem častěji jsem ale poldům prostě ujel. Během přestřelek pak uniformovaní panáčci fungují v podstatě jen jako terče. Ne že by se nesnažili a nedokázali občas hráči zavařit, ovšem z krytu se jich zbavíte celkem snadno.

Přituhne až při honičkách, jelikož za volantem prakticky není obrany a pokud po vás ze služebních aut štěkají samopaly, bývá často ouvej. Střelba z jedoucích aut je ale v Mafii II záležitostí toliko pár misí a zůstává čistě v automatické režii, bez přičinění hráče. Opravdu mi chvílemi chyběla nějaká odpověď, častěji pálit z okýnka by mohl alespoň Joe, když už se Vito musí věnovat řízení. Na druhou stranu, taková jsou pravidla a hra vás tím tlačí do ovládnutí pestrého vozového parku. Pro mistry volantu by přece neměl být problém zmást několika manévry smečku policejních majáků, ztratit se někde v bočních uličkách a pak již v poklidu vyřídit maskování.

Použitý jízdní model je jedním slovem vynikající. Přestože jsem byl při sledování nahrávek z různých prezentací převážně skeptický a klonil se spíše ke křiklounům ve fórech (je to moc arkádový, zrychlení až moc veliký a vůbec to působí konzolově), po vlastnoručním otestování prakticky nemám připomínek. Celou hru jsem přitom odehrál a tedy i odřídil na klávesnici, protože když už recenze PC verze, gamepad musel zůstat ležet stranou. Ovládání mi překvapivě nedělalo žádné problémy, pro lepší pohodlí jsem však řídil obouma rukama – levačka na uskupení W-S-A-D se pro jízdu nejeví zrovna nejcitlivější.

Snad každé auto se ovládá jinak (tabulky s výkonem motoru, maximální rychlostí a váhou tu nejsou pro legraci) a ihned poznáte, do čeho jste to sedli. Není totiž nic horšího, než si pro útěk vybrat nějakou línou mrchu, neřku-li vozidlo s poškozeným motorem. Náklaďáky jsou příšerně líné a otočit je v úzké uličce dá zabrat, naproti tomu rychlé sporťáky je potřeba krotit, ať už vzhledem k rychlostním limitům a policii, či kvůli ne zrovna moderním a účinným brzdovým systémům. Však to sami poznáte, až vůz rozpálíte na mostě, na jehož konci následuje mírné klesání a zatáčka.

Odstředivé (jakož i další fyzikální) síly zkrátka v Mafii II fungují, stejně jako tlumiče a měkké pérování těch starých korábů. Sledovat podvozek v akci při přejíždění nerovností a skocích přes obrubníky je opravdu radost. Chvílemi se dokonce zdá, že se deformují i pneumatiky. A pokud by to snad někomu nestačilo, může si v menu navolit simulační režim. No ano, všechna dosavadní chvála šla na adresu prostého nastavení normal, fajnšmekři si jízdu po Empire Bay mohou ještě o něco ztížit. Sim varianta na můj vkus možná trochu moc klouže a při rozjezdech je možno točit se a gumovat s místními veterány jak s moderní Corvettou. Svoje ale jistě dělá i zvolené ovládání a povrch vozovky, prvních pár epizod ve hře je všude sníh a led.

Celkově mám ale pro auta jen slova chvály, což ostatně platí i pro jejich poškození. Okénka se snadno vysypou, nárazníky v mžiku utrhají a karoserie při kolizích brzy ztrácí lesk. Ač jsem se snažil jezdit decentně, při proplétání městským provozem (mimochodem docela hustým, ono i na chodnících bývá živo) utržíte šrámy velice rychle, v jednom kuse jsem tak cestoval s rozbitými světly, pobouchanými blatníky a se střepy místo skel. Tající sníh na kapotě znáte z dojmů, tak možná přidám jen sražený požární hydrant (zporážet se toho ale dá spousta) a věčně se kutálející poklice. Škoda jen absence výhledu zpoza volantu, projížďka po Empire Bay by s ním byla ještě kouzelnější.