KOMENTÁŘ: V čem byla DRM Xbox One opravdu nejděsivější

Od té doby, co se Microsoft rozhodl zrušit DRM u Xbox One, protože je pravděpodobně dost vyděsila čísla předobjednávek jejich konzole, se objevilo hned několik komentářů stěžujících si, že horda fanoušků pozastavila vývoj. Svými peněženkami řekli, že nechtějí revoluci v tom, jak fungují konzole a tím jsme se vrátili zase o několik let zpátky. V komentářích se píše, že díky nim nespějeme k digitálnímu věku, nemáme vymoženosti digitální evoluce, kterou Microsoft prezentoval u původního návrhu Xbox One a nové konzole jsou v podstatě pořád ty stejné bedny, jako dřív, jenom s trochu lepší grafikou.

To je docela možná pravda a některé aspekty Xbox One byly zajímavé, včetně toho, že když si chtěl člověk zahrát jinou hru, nemusel vůbec vstávat z gauče a vyměňovat disk v mechanice. Jenže nikdo se nepozastavuje nad jádrem problému. Nad tím, v čem vlastně byla politika Microsoftu nejděsivější.

Pokud by Microsoftu prošlo to, co chtěli udělat, na tomto systému byste žádnou z her nevlastnili.

Zaplatil jsem, tudíž tu hru opravdu chci

Vlastnictví v digitálním věku je ošemetná otázka, která se řeší vlastně od momentu, kdy hudba jako první začala přecházet z fyzického média do virtuálního světa. A nakonec to vyřešili - hudbu si kupujete bez DRM. Digitální soubory vlastníte, můžete si s nimi nakládat, jak uznáte za vhodné a jakmile jste zaplatili, jsou vaše.

Čímž se dostáváme k Xbox One. To, co chtěl Microsoft zavést, je zcela vás zbavit vašich her. I kdybyste si koupili krabičku za 1700 Kč, hru uvnitř byste měli od Microsoftu pouze zapůjčenou. Mohla by být krásně navázána na váš účet (jehož existence nebo neexistence by opět zcela záležela na vůli Microsoftu), mohli byste k ní mít kdykoli přístup (pokud by vám tedy zrovna nespadl internet), ale můžete o ní také kdykoli přijít a nemohli byste říct ani prd.

Jasně, můžete namítat, že to by si Microsoft nemohl dovolit připravit vás o hry, které jste si koupili. Ale mohl. Souhlasili jste s podmínkami, máte pouze pronajatou licenci. Klidně by si Microsoft mohl jednoho dne říct, že ho už hry nebaví, všechno vypnout a sbohem. Možná je to paranoidní a ulítlá představa, extrém, ale ta možnost jednoduše existuje.

Microsoft říká, že nic nevypne!

Microsoft se navíc dušoval, že i třeba za deset let, až budou uvádět na trh Xbox Two, rozhodně se nestane, že by vypnuli servery a tím vám znemožnili přístup k hrám ve vaší digitální knihovně. Říkat mohou, co chtějí. V podmínkách stojí něco docela jiného a klidně by mohli podporu her ukončit, jak by se jim zlíbilo a tím vás přinutit pořídit si další konzoli. Ostatně, zástupci Microsofti se bili v prsa a dušovali se, že DRM nelze zrušit lusknutím prstu, protože je okolo toho Xbox One postaven a designován. Je integrální součástí systému.

A pak luskli prstem a DRM je pryč.

Dokonce ani Steam není tak uzurpátorský. Také tam máte hry v digitální podobě, také vlastníte v podstatě jenom licence, ale pořád máte možnost, když budete mít hutný HDD, si všechny hry z vaší knihovny stáhnout, zazálohovat, zapnout u nich offline režim a už vám je nikdy nikdo nevezme. Jsou vaše, protože jste si je zaplatili.

Hry jako umění, pro zachování dalším generacím

Na problém vlastnictví her se dá podívat ještě z jednoho pohledu. Hodně se debatuje o tom, zda hry mohou být nebo nemohou být uměním. Řekněme, že mohou, protože tomu věřím. Umění je něco, co dokáže člověka zasáhnout, emocionálně a niterně, a to hry jednoduše dokážou. A umění je věc, která by se měla uchovávat pro budoucí generace.

Tím nemyslím za deset let nebo za dvacet let. Kvalitní umění musí vydržet věčně, aby jeho krásu mohli ocenit klidně i za sto, dvě stě let. Aby i v daleké budoucnosti, ob dvě generace, mohlo lidi z té doby emocionálně a niterně zasáhnout. Jenže co bude s hrami, pokud veškerá jejich existence přestane být ve fyzickém světě, ale přesunout se pouze jako jedničky a nuly na nějaké servery? Nikdo je nebude vlastnit, nikdo je nebude moci uchovat, protože budou kdesi na digitálním mráčku, který už dávno bude vypnutý, nefunkční a v zapomnění.

Proto jsem rád, že Microsoft tento trend zrušil. Alespoň prozatím. Možná jenom pozdržel, kam celý herní průmysl spěje. Ta budoucnost mě ale děsí. Děsí mě, že si budeme vesele kupovat věci, které nebudou naše. Děsí mě, že sběratelé historie už nebudou mít možnost nic opravdu sbírat. Děsí mě, že za třicet let nepůjde udělat to, že si dneska vyndáte ze sklepa starou Amigu, oprášíte ji a svým dětem pustíte hry, na kterých jste jako malí začínali vy. Aby také měli možnost podívat se, jak se toto médium vyvíjelo, co bylo na hrách zábavné v minulosti a jak se změnily.

Budoucnost je vždycky strašidelná. Ale alespoň prozatím vyhrál zdravý rozum.