Recenze Journey
Výjimečná malá-velká hra o jedné mimořádné cestě pouští.
Hra Journey mě dokázala dojmout k slzám už po první půlhodině - a co bylo ještě překvapivější, od toho okamžiku se mi už nepodařilo oči vysušit. Za celých mých dvacet let aktivního hraní mi žádná z těch tisíců dohraných her nedokázala poskytnout tak silný zážitek, jako právě takhle. Jak na něco takového chcete psát recenzi? Když jste k prasknutí nabití dojmy, na které vám nestačí slovní zásoba a téma vám přijde tak velkolepé, že sami sobě nevěříte v záležitosti jeho dostatečného popsání. Jistě, člověk se vždycky může uchýlit k "recenzentské rutině" a sjet klasickou osnovu "zápletka-hratelnost-grafika-zhodnocení", jenže v tomhle případě bych si neodpustil, kdybych nedal dostatečně důrazně najevo, že tahle hra je... prostě jiná, úplně jiná. No, snad se mi to alespoň částečně tímhle odstavcem povedlo.
Hřbitov v poušti
Hra začíná padající hvězdou, ale tomu asi nebudete napoprvé věnovat velkou pozornost. Místo toho se budete zvědavě rozhlížet kolem sebe. Jste na poušti, milióny zrnek písku se v ostrém poledním slunci třpytí jako diamantový prach a jediná věc široko daleko je několik náhrobků před vámi. Na ty vnímavější hráče dolehne poetika místa a situace, podtržená překrásnou orchestrální hudbou. Ti ostatní se prostě vyšplhají na nejbližší dunu, aby zjistili, kudy dál. V té chvíli kamera stoupne a ukáže vám obrovskou horu v dálce, korunovanou tajemně zářícím sloupem světla. Nu, když nic jiného, máte záchytný bod. A jelikož široko daleko není mezi těmi nekonečnými písečnými planinami vidět nic jiného, vydáte se směrem k oné hoře.
Jak kloužete dolů z duny, kterou jste využili k rozhlédnutí, v rohu obrazovky se na chvíli rozsvítí písemné upozornění o online funkci hry. Vězte, že jiný lidský hráč se ve vašem světě může objevit kdykoliv a kdekoliv. V malém údolíčku mezi dunami je ještě mnohem více těch náhrobků, které jste viděli před chvílí. O kousek dál je kus jakéhosi zdiva, na kterém se třpytí jakýsi pulzující objekt. Brodíte se tedy pískem k němu. A takhle bych mohl pokračovat několik stránek: způsob, jakým před vás hra klade cestu z náznaků a drobků jakési zpočátku neuchopitelné záhady je prostě dokonalý. S každým dalším krokem objevíte něco nového a překvapivého. Ve vašem zájmu nebudu nic dalšího prozrazovat, ale věřte mi, že každé to překvapení je působivé. Navíc do sebe vše dokonale zapadá, ale to doceníte až ke konci vaší cesty.
Intuitivní hratelnost
Podobně jako vám tvůrci pečlivě kladou do cesty stopy a výjevy, navigující vás podvědomě tím správným směrem, budou vás také učit ovládání hry a tomu nejdůležitějšímu: smyslu a způsobu fungování tohoto mystického světa. Ovládání vás krůček po krůčku naučí pomocí jednoduchých obrázků ovladače, promítnutých průsvitně přes obrazovku ve správný okamžik. Na začátku hry si takhle pomocí naklonění gyroskopického ovladače poprvé natočíte kameru do úhlu za zády vaší postavy.
Mimochodem, natáčení kamery gyroskopem nejde vypnout, ačkoliv jde "přebít" pomocí "přímého" ovládání kamery pravou analogovu páčkou - tohle mi při hraní vleže trochu vadilo. Později vám hra poradí, že stisknutím kolečka můžete zpívat. Zpívání probouzí k životu určité artefakty ve vaší blízkosti. Ten tajemný zářící předmět se po vašem doteku promění ve světélkující energii na vašem oblečení, kterou můžete pomocí křížku čerpat pro vzlétnutí do vzduchu: čím více energie máte, tím výše a déle dokážete levitovat. A víc tam toho není, s těmito jednoduchými mechanismy si hra dokonale vystačí, ačkoliv její náplň a styl se v průběhu hraní několikrát radikálně změní.
Designérský génius spočívá (kromě mnoha dalších aspektů téhle hry) právě v tom, jak s relativně skromným ovládáním - které je díky tomu samozřejmě mnohem přístupnější širší skupině hráčů zkušených i svátečních - hra dokáže budovat nové a nové situace. Jejich objevování a přizpůsobování se patří k nejlepším aspektům hry, takže jen velmi opatrně naznačím, že rozhodně nejde o nějakou neškodně meditační hru, ve které není čeho se bát. Naopak, těch prvních 20 minut hraní, co kolovalo internetem, docela klame (naše video z rozehrání plné verze).
Journey se postupně změní v opravdu strastiplnou cestu, ne nepodobnou té Frodově z Pána prstenů. Ve hře je jeden z nejbrutálnějších lekavých momentů, co jsem kdy zažil a nechybí ani poměrně dlouhé pasáže, kde se budete opravdu bát během snahy o projití územím plným děsivých nepřátel nebo bojovat o holý život s naprosto nelítostnými živly.
Poselství
Úžasné je, jak přirozeně všechny tyhle opozity do sebe zapadají a jak přirozeně celá pouť působí. Člověku by se skoro chtělo říct, že je to jako život sám: v jednu chvíli jste na klidném místě, šťastní nebo alespoň spokojení... a v jinou chvíli jste ve tmě, bojujete o holý život a naděje se zdá být v nedohlednu. Ještě mnohem silnější alegorií je odhalení oné záhady, kterou poušť a hora ukrývají. Na začátku bezelstně zkoumáte všechno, co najdete a ničeho se nebojíte. Trochu jako malé dítě. Později už chápete pravidla a přijde vám, že víte, co a jak. Zkoušíte hranice vlastních schopností. Trochu jako během dospívání. Ještě později porozumíte, že vaše chápání světa i souvislostí bylo omezené a dosáhnete určité "životní moudrosti", díky které najednou vidíte věci okolo sebe (i ve své minulosti) úplně jinak. Naučíte se víc si některých věcí vážit, dosáhnete určité pokory.
Pouť v Journey všechny tyhle věci do sebe zapojuje s geniálně jednoduchou a čitelnou logikou, aniž by potřebovala dialogy nebo jakékoliv texty. Stačí jí obrazové malby na stěnách ruin a samotné výjevy nebo situace, se kterými vás postupně konfrontuje. To nejlepší na tom je, že vnímavý hráč si najde spoustu oněch přirovnání, alegorií a významů... zatímco přímočařejší člověk nebude čelit nějaké filozofické podivnosti, nýbrž před sebou bude mít jasně pochopitelnou "akční" adventuru, ve které má před sebou jasný cíl: najít cestu a probojovat se na vrchol oné hory v dálce.
Journey pro PS3 vyjde na PlayStation Store dne 14. března a zatím nemá stanovenou cenu, ale v USA bude stát 15 dolarů.
Vnímavější hráč může strávit mnohem více času odkrýváním maleb v ruinách a dumáním nad jejich významem, zatímco ten přímočarý si dokonale vystačí s tím, co vidí a zažije po cestě. Zkrátka a dobře, zatímco "Flower", předchozí dílko autorů, vyžadovala pořádnou dávku představivosti a přemýšlivosti, Journey funguje čitelně a logicky jako dobrodružný příběh, se všemi těmi skrytými významy a symbolismem jako bonusem.
Umění
Journey je založená na skvělém nápadu, realizovaném s precizností, jakou známe jen od hrstky herních studií na světě. Bylo by ale naprosto mimo nepřiznat jí audiovizuální kvality, díky kterým hra dokáže svoji myšlenku předat hráči v takové síle. Začíná to od brilantního výtvarného designu, včetně překvapivě pestré a působivé barevné palety. Pokračuje to přes špičkové grafické efekty, ať už jde o sypání písku nebo dech beroucí hrátky se světlem.
Překvapivě propracované zvukové efekty dodávají stylizovanému světu na reálném náboji, ať už jde o šumění písku pod vašima nohama nebo dunění laviny. A naprosto zásadní je role, kterou hraje hudba. Nejen nádherně napsaná ústřední melodie, realizovaná orchestrem i ženským vokálem, ale také spousta ambientních skladeb, citlivě dávkovaných a časovaných precizním zvukařem. Budu hodně překvapený, pokud tohle nebude soundtrack roku.
Výjimečný zážitek, který Journey nabízí, je možné projít za dvě hodiny. Osobně jsem za to rád, protože mám v úmyslu tuhle hru lidem promítat jako film, když ke mě přijdou na návštěvu. Pravděpodobně totiž nic tak krásného nikdy neviděli, stejně jako já. A věřím tomu, že to každého stejně snadno strhne už od těch úvodních minut. Mohla být hra delší? Samozřejmě, mohlo tam být mnohem víc těch akčních i navigačních pasáží, ale nerozmělnilo by se v tom trochu to poselství celého příběhu? Neutrpělo by tím to perfektní dávkování překvapivých změn? Nezačaly by ty kouzelné věci působit stereotypně a splývat jedna vedle druhé?
Navíc příběhová osa hry je tak silná, že určitě budete mít chuť si ji projet znovu - a nejlépe to funguje bez přerušování, což se u dvouhodinové herní doby dá relativně snadno dosáhnout. Což mi připomíná to hlavní, co jsem vám chtěl na závěr poradit: na svůj první zážitek z hraní Journey si uzpůsobte okolnosti. Protože bude neopakovatelný. Ideálně si na to najděte klidný večer, kdy budete moct hrát sami, potmě a s jistotou, že vás nikdo nebude dvě hodiny rušit. Ta samota bude užitečná i k tomu, abyste se třeba tolik nestyděli za ty slzy dojetí.
VERDIKT: Digitální poezie pro nejnároč... ehm, vlastně úplně pro kohokoliv. Dokonce i pro lidi, kteří jinak hry vůbec nehrají, nevěří jim a připadají jim vyloženě podezřelé. Už jen vidět průchod touhle neuvěřitelnou nádherou je mimořádná jízda, kterou pravděpodobně ocení vaše přítelkyně, matka i babička. A aktivně se toho zúčastnit, překonat všechen ten písek, vítr a nástrahy, odhalit tajemství prastarých ruin, zaniklé civilizace i magické hory na obzoru... to je prostě zážitek, jaký nemá obdoby. Ohromující grafika, okouzlující hudba, snadno uchopitelná hratelnost aplikovaná v nápaditých kontextech, odhalování, překvapení za překvapením a pochopení ústřední zápletky, když na konci cesty záhada přestane být záhadou a vše do sebe krásně zaklapne. Berte všemi deseti.