Harry Potter a Relikvie smrti - 2. část

Kdo si pamatuje předešlé herní příběhy o Potterovi, nejspíš si je automaticky spojí s third-person adventurami. Tento formát fungoval nejlépe v případě Fénixova řádu. Plně otevřený hrad v Bradavicích včetně pozemků, plno postav, interakce mezi nimi a pěkná grafika k tomu. Takhle to Harrymu na počítačích vážně slušelo, ale protože je sedmý díl přeci jen kapku jiný. Kromě závěrečné bitvy se téměř vůbec neodehrává v Bradavicích. EA se rozhodli vytvořit něco ve stylu Gears of War, jen místo zbraní použili hůlky.

O ději nové hry jen velmi krátce: Harry Potter se svými přáteli pokračuje v hledání a ničení viteálů, věcí, v nichž má temný Lord Voldemort ukrytou svoji duši. První mise je umístěna do podzemí Gringottovic banky, další potom v Prasinkách a poté už na pozemcích Bradavického hradu.

Hra tentokrát není otevřená, nýbrž nabízí velmi lineární prostředí pro jednotlivé mise. Ty jsou charakteristické především množstvím překážek, za nimiž se s hratelnou postavou můžete ukrývat. Ačkoliv jsem již 2. část Relikvie smrti nepřímo pochválil, jednotvárná hratelnost od minule bohužel přetrvala. Kdo se těší na nějaké adventurní prvky, skládání složitých kouzel či něco podobně zábavného, jako bylo míchání lektvarů v šestém díle, bude jednolitou akcí zklamán. Zde se skutečně jen skrýváte za tu vysoké, tu nízké překážky a snažíte se kouzly zasáhnout Smrtijedy, kteří se za ně schovávají také.

1 of 18

Caption

Attribution

Srovnání první a druhé části herní Relikvie smrti

Rozdíl mezi první (zde raději ani nerecenzovanou) a druhou půlkou závěrečného dílu série Harry Potter je prostý. V té druhé je mnoho epických bitev a důležitých dějových zvratů, kdežto v té první ústřední trojka chodila po lese a hádala se, kdo z nich byl větší egoista. První část Relikvie smrti byla střílečkou a to v okamžicích, kdy se v knize či filmu nestřílelo, potažmo nečarovalo. Harry, Ron a Hermiona tak mimoděk postupovali chatrným příběhem a neustále na ně vyskakovali nepřátelé a nesympaticky se obnovovali. V ošklivých prostředích, bez dějové gradace a s nudnými kouzly tak byla laťka před vydáním závěrečného dílu zatraceně nízko. Pokud vás předchůdce minul, nesnažte se jej zpětně hrát. Ministr zdravotnictví před ním totiž varuje.

I díky nízkým očekáváním jsem kvitoval s povděkem několik příjemných osvěžení. Líbila se mi třeba mise za Nevilla, který z vysokého mostu pomáhá kamarádovi Seamusovi v nesnázích. Je to taková příjemná parafráze na oblíbené odstřelovací mise, známé ze stříleček. Sem tam si užijete i akčních meziher, v nichž hrdina utíká čelem k monitoru před nepřítelem a vy musíte kouzly a směrovými šipkami reagovat na podněty okolí. Užijete si i příjemné souboje jeden na jednoho, nejlepší mi přišla bitva mezi paní Weasleyovou a Bellatrix Lestange.

Progresí prošla i kouzla. Zatímco minule měla v podstatě všechna stejný význam, zde se od sebe přeci jen výrazněji odlišují. Základem je Stupefy (v knize Mdloby na tebe), svojí povahou srovnatelná s pistolí. Expulso už je zato lehkým samopalem, Petrificus Totalus odstřelovací puškou, Impedimenta ničí více nepřátel najednou a Confringo vypálí řádně silnou dělovou kouli. K obranným manévrům je možné použít štít, který dovede zlomit především kouzlo Expelliarmus nebo Harryho schopnost přemisťování, jež přijde vhod v závěrečném boji s Voldemortem. Kouzla navíc fungují na bázi nabíjení a nemůžete tedy ta nejsilnější používat bez přestávky. Během hry proto vyzkoušíte doopravdy všechny varianty dostupné magie.

Kouzla jsou sice příjemná, ale docela mě mrzí, že vše ostatní zůstalo velmi sterilní. Líbilo by se mi zničitelnější prostředí, jehož interaktivita zde začíná a končí výbušnými lampami. Prima by bylo i pár RPG prvků navíc, například nějaké poklady zůstávající po padlých nepřátelích, byť by měly mít jen bonusovou povahu. Rovněž je v podstatě jedno, jaké kouzlo na daného Smrtijeda použijete a s trochu štěstí a trpělivosti byste hru dohráli i s jediným základním kouzlem.

Trable s ovládáním přetrvaly i do posledního dílu a několikrát jsem se marně snažil nasměrovat hratelnou postavu rychle za překážku. Nehledě na pár smrtí zaviněných právě ovládáním je ovšem 2. část Relikvie smrti hrou překvapivě docela obtížnou. Několikrát jsem segmenty úrovní musel zkusit napodruhé. Grafika, jak vidíte na přiložených obrázcích, hře rozhodně neubližuje a vypíchnout je třeba vhodně zvolený hudební doprovod, dodávající jednotvárným misím na epičnosti.