Harry Potter a Princ dvojí krve

Nový film – nová hra. Jednoduchá rovnice. Voldemort se v předposledním dílu ságy blíží ke znovunabytí své moci, hrdinové pomalu vyhlíží dospělost a atmosféra je napjatá jako kšandy bratrance Dudleyho po nedělním obědě. Vše nasvědčovalo tomu, že by hra by mohla být plná zběsilé akce, lákavých soubojů s předními Smrtijedy a že bychom se mohli dočkat husté depresivní atmosféry. Je libo malé uklidnění na úvod? Krásný model Bradavického hradu a jeho okolí, po kterém jste se ve Fénixově řádu mohli s Harrym volně pohybovat, zůstal. Ale samotná hratelnost bohužel dopadla hůře.

Minule řešil Harry společně se svými nerozlučnými přáteli Ronem a Hermionou vznik tzv. Brumbálovy armády a očištění Harryho pošpiněného renomé. Nový šestý díl je příběhově důležitý až ke konci (nezakrývejte si oči, spoilery nevezmu ani do ruky) a většina děje je spíš takovou psychologickou sondou do života kouzelníka, který jako jediný může pokořit Pána zla. Řeší se během v ní vztahy mezi jednotlivými hrdiny, lásky a další záležitosti obyčejného života. To pravé hororové dobrodružství se v knize i ve filmu odehraje skoro jako třešnička na dortu.

Tématem hry je tedy zjišťování identity Prince dvojí krve, majitele staré učebnice lektvarů, ke které se Harry náhodou dostane. A taktéž podivné chování profesora Snapea a Harryho nepřítele Draka Malfoye, které dle důvodných domněnek naší trojice jistě nějak napomáhá lordu Voldemortovi. Tyto dvě základní teze příběhu však nejsou natolik lákavými kameny, aby dokázaly postavit zábavný herní pomník. A to je bohužel přední nedostatek.

Princ dvojí krve je stejně jako před dvěma lety Fénixův řád hrou veskrze běhací. Tím mám na mysli, že nejčastějším typem úkolu je přikázání typu „Jdi na hodinu lektvarů“ nebo „Sejdi se s Brumbálem v jeho pracovně“ a tvůrci tak nějak sázejí na to, že z pobíhání po školních pozemcích budete paf. Ano, jistě, pořád je to všechno hezky vymodelované a podařilo se vyladit několik architektonických mušek, avšak už to prostě není tak objevné a zábavné jako minule. Ačkoliv i v tehdy bylo neustálé běhání poněkud otravné, Bradavice byly živějším místem. Což platí i o takových detailech, jako jsou průpovídky kolemjdoucích spolužáků nebo třeba i skupinové souboje více postav najednou, které jsou v Princi dvojí krve zredukovány pouze na boj kouzelníka proti kouzelníkovi.

Výraznou inovací a plánovaným tahákem Prince dvojí krve je časté vaření lektvarů. To je vyřešeno vlastní obrazovkou s kotlem, ingrediencemi a hrou nabídnutým postupem a vy všechno musíte stihnout připravit do časového limitu. Autoři vám postupně vyznačují přísadu, kterou máte vybrat a barvu, do níž se má lektvar zbarvit. Když přidáte třeba příliš výtažků ze šalvěje, zakouříte celou učebnu lektvarů a přibude vám časové manko. Lektvary pak musíte myší ještě zahřívat a míchat. Až na obtížné trefování se pevnými přísadami do kotle je toto vaření fajn mezihra a ke konci dokáže při nepozornosti i potrápit.

Co mi naopak nijak dobré nepřišlo, jsou ony kouzelnické souboje. Ty stejně jako v předchozím díle fungují na bázi duelu (čímž nemyslím nic ve stylu Call of Juarez 2) a prostě se snažíte dostat nepřítele dříve, než on dostane vás. Útočných kouzel je však bohužel velmi málo (Mdloby na tebe, Expelliarmus, Levicorpus, Petrificus Totalus) a jejich kombinace společně s obranným štítem a možností uskočit před soupeřovou magií nejsou žádné terno. Ovládání myší není špatné, ale soupeři jsou slabí jako louhované čaje a ve výsledku je jedno, jestli dáváte lekci drzému studentovi Zmijozelu, který ukradl kamarádce kouzelného tchoříčka, nebo zda proti vám stojí sama Bellatrix Lestrangeová s partou Smrtijedů. Na všechny stačí obyčejné seslání k zemi a následné metání rychlých kouzel, zatímco protivník leží na zádech.

Jak vaření, tak i souboje si můžete libovolně cvičit v průběhu hry v bradavických klubech. V klubu lektvarů máte možnost zrealizovat celou kuchařku rozličných dryáků a v soubojnických klubech jednotlivých kolejí zase vyklepnout všechny lokální šampiony.

Je však místy zarážející, jak málo se toho během hraní na monitoru děje. Princ dvojí krve tedy chvílemi působí jako běhání od videa k videu, prokládané standardními minihrami. Když pomineme ty, zbude nám tu skutečně jen poněkud stereotypní turistika po hradě. Mise, ve které Harry vypije lektvar štěstí a v níž vás na chvíli hra přepne do pohledu z vlastních očí, aniž by vás však výrazněji pustila ke hraní, mi už přišla jako balast. Stejně tak se mi jeví i ovládání nápojem lásky opojeného Rona, se kterým se musíte šouravým krokem dopravit na druhý konec hradu. Kromě něj si ještě během hry na pár minut osedláte Ginny. Bez dvojsmyslů, prosím.

Aktivní obrazy, které vedou do určitých koutů hradu, nejsou žádným zlepšovákem herního tempa, protože není úplně snadné je na neustále měnícím se hlavním schodišti najít. Pro hráče, kteří se na hradě při zadání úkolů nezorientují, je zde autory šikovně nabídnuta pomocná ruka v podobě ducha Nebelvíru, Skoro bezhlavého Nicka. Když potřebujete během hry někam nasměrovat, stisknutím tlačítka si Nicka vyvoláte, on vás dovede do cíle a ještě prohodí pár fajn tématických hlášek. Toto řešení velmi příjemné a rozhodně schůdnější, než rutinní používání Pobertova plánku nebo kouzelných stop z minula.

Orientace ve hře se zlepšila i díky novému typu herní kamery, která je striktně umístěna za záda hrdiny, což je jistě příjemnější než ono pohyblivé snímání lokací z předchozího dílu. Nutno však podotknout, že i tentokrát je s hrdinou celkem kumšt naučit se správně vybírat zatáčky a zvláště při rychlém běhu není zrovna lehké trefit se do úzkých koridorů Bradavic.