GLOSA: Díky za každý neakční zážitek

Když čte občas člověk diskuze u mainstreamových akčních her, neustále tam naráží na jedince řešící, že jde o další stupidní hru o střílení. Všichni pak rádi lamentují, proč tvůrci více neriskují a proč se musí pořád dokola někam běhat, střílet a umírat (když jsme lamy, samozřejmě). Jako by si neuvědomovali, že těch her, kde se vůbec nestřílí, existuje skutečně nepřeberné množství. Jen je třeba trochu hledat.

Rok 2013 přinesl hned řadu takových her. Ať je to geniální Gone Home, které se zařadilo do mnoha TOP žebříčků herních novinářů, nebo Brothers: Tales of Two Sons či The Stanley Parable. Nebo i starší kousky jako Dear Esther či To the Moon. Tohle jsou jen malé příklady epických, příběhových her plných emocí a hlubších myšlenek, kde se ani jednou nevystřelí. V mnoha z nich dokonce ani nic neděláte a jenom se někam procházíte, jako v Dear Esther, která mě dokázala zasáhnout jako máloco s mnohem vyšším rozpočtem.

Možná si to nikdo moc neuvědomuje, ale třeba v devadesátých letech neexistovaly téměř žádné hry, které by odvážně experimentovaly. V té době si nešlo moc představit, že by vzniklo něco jako Dear Esther nebo Gone Home, kde vlastně ani moc vyloženě "nehrajete".

Může za to několik faktorů - jednak dnešní technologie pokročily už do takové úrovně, že mohou autoři vyprávět příběhy jenom pomocí hry světla, stínů, prostě pomocí vizuální stránky. A pak je také už hráč přesycen pořád dokola tím samým a chce něco nového, unikátního a něco, co ho bude stimulovat jinak, než že ho budou bolet prsty z neustálého mačkání tlačítka pro palbu.

Díkybohu za to!