Ghostbusters: The Videogame

Krotitelé duchů byl jeden z prvních amerických filmů, na který jsem šel do kina. I přes ne moc pozitivní ohlasy kritiků jsem hltal i druhý díl a dodnes nemohu autorům odpustit, že jsme se nedočkali třetího filmového zpracování. Za něj se ovšem dá považovat právě vycházející hra, jenž přímo navazuje na oba příběhy ze stříbrného plátna. Navíc na ní spolupracovala spousta lidí, kteří měli co do činění s filmy. Zejména se jedná o čtyři herce titulních rolí, kteří namluvili své postavy a dva z nich ještě napsali scénář.

Podobný přístup, tedy návázání příběhu hry v místě, kde skončil film, zvolil před cirka dvěma lety vydaný Scarface. Na rozdíl od něj se ale mohou Ghostbusters díky kvalitnímu scénáři považovat za plnohodnotné pokračování. Příběh dává smysl, i když je pochopitelné, že obsahuje scény, které by ve filmu jen těžko obstály. Jenže hra není film a kdyby interaktivní zážitek zabral sebeúžasnější dvě hodiny, těžko by se to u hráčů setkalo s pochopením. Takže i přes hluchá místa je zápletka kvalitní a nedivil bych se, kdyby posloužila jako základ filmového třetího dílu.

Velkou měrou k tomu přispívá atmosféra, jenž je téměř identická té filmové. Chvíle napětí jsou neustále prořezávány vtípky všech aktérů a ačkoliv byl zrecyklován snad každý gag, vůbec to nevadí. Naopak, cítíte se jako ryba ve vodě a většina ze známých scén je gradována. Například Venkmana opět oslizne zelený žrout (Slimer), Rayovi je neustále připomínáno, jak vybral velkého bílého panďuláka (Marshmallow man) jako ničitele světa, nebo jak snaživý úředníček Peck vypnul v sídle krotitelů proud a způsobil tím velké nesnáze.

Zápletka začíná krátce po záchraně New York City, kdy se Krotitelé duchů dostali pod přímou ochranu a zároveň dohled radnice. Starosta se snaží vézt na vlně jejich popularity, což se mu daří. Idylka bez paranormálních jevů ale netrvá věčně, takže se v ulicích začnou opět objevovat otravní duchové. A protože krotitelé zrovna bídu neklepou, přibírají nováčka, kterým není nikdo jiný, než hráč, tedy vy. Jeho oficiální funkcí je zkoušet prototypy nových zbraní - tedy nic, co by chtěl dělat některý z původní čtveřice.

Může se zdát, že naroubovat k původním čtyřem postavám pátou není dobrý nápad, ale opak je pravdou. Jste v centru dění, protože kromě krátkých pasáží jste neustále s ostatními, které na vás mluví, úkolují vás a předávají vám zkušenosti. Takže po pár úrovních se cítíte jako další člen legendární skupiny. Jen škoda, že jste neustále oslovováni jako nováček, tedy bezejmenný člen party. Zpočátku to má své opodstatnění, ale postupně na vás Ray, Peter, Egon i Winston stále více spoléhají a jejich neosobní mluva vyznívá nepatřičně. Vypadá to, jako by šlo o bandu tupců, která si, přestože jim v jednom kuse zachraňujete život, nedokáže vzpomenout, jak se jmenujete.

O příběhu bych mohl psát dál a dál, ale nechci vás připravit o žádná překvapení, takže raději zmlknu. Každopádně se podíváte na všechna známá místa – do hotelu Sedgewick, muzea, knihovny a procházet se budete i ulicemi New Yorku. Trochu zamrzí přímočarý design úrovní, který zrovna nevyznívá logicky, ale co čekat od hry, která je vpřed tažena hlavně příběhem.