Ghostbusters: Sanctum of Slime

Krotitelé duchů z roku 1984 se zapsali do podvědomí filmových diváků povedenými efekty, různorodými hlavními hrdiny a svérázným humorem, který si tak trochu utahoval z duchařiny. O pár let později se na plátnech kin objevil druhý díl, který byl bohužel po všech stránkách výrazně horší. S herní adaptací v roce 2009 to dopadlo mnohem lépe a troufám si tvrdit, že Ghostbusters: The Videogame patří mezi vzácné kousky, které svým filmovým předlohám vůbec nedělají ostudu, ba naopak.

Pokračování s přídomkem Sanctum of Slime se od svého povedeného bratříčka v mnoha ohledech liší. Suché konstatování, že se jedná o výrazně horší titul, je v konečném důsledku zřejmé. Všechno ale pěkně popořadě. Za kvalitou předchozí hry, respektive singleplayerové části, stálo studio Terminal Reality. To z nějakého důvodu muselo vyklidit prostor nezávislému studiu Behaviour Santiago, které má na svém kontě celou řadu menších her podle filmové předlohy jako Iron Man, Indiana Jones, Ice Age či WET. Rozhodně nic světoborného.

Sanctum of Slime je izometrická plošinovka, kde se ujmete role jednoho ze čtyř rekrutů, kteří vypomáhají slavným Krotitelům duchů. V tom vidím první problém hry. Zatímco v předchozím titulu jste hráli rekruta bok po boku postavám z filmu, které se svým živým hrdinům podobaly jako vejce vejci, zde se s nimi vůbec nesetkáte. Navíc zcela chybí dabing, o který se v předchozí hře postarali původní herci a který dodával skvělou atmosféru plnou vtípků plynoucích právě z osobnosti každé postavy. Tím trpí nejenom hratelnost jako taková, ale i způsob vyprávění příběhu. Ten se zde smrsknul na pár komiksových (a děsně nudných) slidů s textovými bublinami. Ve hře neuslyšíte ani slovo.

1 of 32

Caption

Attribution

Na první pohled je vidět, že nízký rozpočet snížil výpravnost hry na děsivé minimum. Stačí otevřít oči. Grafika je dle současných měřítek o několik let pozadu, postrádá detaily a vyšší stupeň interaktivity, která tolik zdobila předchozí hru. Stejně zatuchle smrdí i herní principy. Každý level se skládá z několika místností, které se po vstupu uzavřou a dokud nevymydlíte všechno živé, nebo spíš mrtvé ve svém okolí, tak se nedostanete dále. Drobným zpestřením je jízda na korbě auta. Vždy na konci levelu vás čeká nějaký ten boss, jehož likvidace tkví pouze v dostatečně dlouhé palbě z jedné ze tří zbraní a v následném mačkání kombinace šipek tak, jak se vám objevují na obrazovce. Taktiky či hledání slabého místa se při likvidaci bossů nedočkáte. A to je u tohoto typu hry trestuhodné.

Jediným taktickým prvkem, který ale v určitých fázích hry dost frustruje, je fakt, že musíte neustále přepínat zbraně. Nepřátelé jsou totiž rozděleni do tří barevných provedení a právě na základě barvy vybíráte zbraň. Na modré nepřátele zabírá flusač modrých koulí, na žluté zase flusač elektrického napětí a na červené se hodí klasický protonový proud známý z filmu. Když se proti vám nahrne třicítka nepřátel v různém barevném provedení, je potřeba si rozdělit funkce, což je pro umělou inteligencí řízené parťáky nadlidský úkol. Ve hře tak budete často padat k zemi a modlit se, aby vás kamarádi přišli po vzoru Left 4 Dead oživit. A bude se tak dít častěji, než je zdrávo.

Aby souboje byly snesitelnější, vypadávají z nepřátel bonusy v podobě doplnění zdraví, dočasné nesmrtelnosti či vyššího účinku zbraní. Tento systém je ale zcela náhodný. V okamžiku, když by se vám hodil onen štít nesmrtelnosti, kde nic, tu nic. Navíc tato dočasná vylepšení můžete sebrat jen vy a vztahují se jen k vaší postavě. To zase taková výhoda není, vzhledem k tomu, že jako jedinec nemáte šanci přežít. Během hry získáváte body za zabíjení nepřátel a ničení okolního prostředí, které ale oproti první hře moc zničitelné není, což je škoda. Mnohem víc zamrzí nemožnost dalšího vylepšení vlastností zbraní či postavy. Celá hra je tak od začátku až do konce úplně stejná. Prostředí se sice mění, ale později se budete vracet na místa, která už jste jednou navštívili.

Nepříjemným zjištěním je také nemožnost si hru uložit. Sice každou navštívenou pasáž doprovází autosave, nicméně pokud nedohrajete celý level, budete jej muset při dalším spuštění absolvovat od začátku. S klidem na duši se přiznám, že jsem hru nedohrál a skončil v desátém levelu (po třech hodinách) na hřbitově, kde ani po dvaceti pokusech nebylo v mých silách nekončící zástupy duchů zlikvidovat. Tolikrát game over jsem naposledy zažil u automatových arkád. Pokud by snad někdo chtěl hru dohrát se svými přáteli v kooperativním režimu, pak se připravte na to, že jediným způsobem, jak to dokázat, je nastěhovat si je na pár hodin do baráku. Kooperace totiž probíhá jen na jednom počítači a nikoli online, a to je opět více než trestuhodné.