Gears of War 3

Nakonec jsem od dvojhlavňové bestie migroval zpět ke Gnasheru, brokovnici klasické, jíž v mém arzenálu nejčastěji sekundoval nový Retro Lancer. Vezměte klasický kulomet, namísto zubaté pily nasaďte bajonet, sílu znásobte, ale stejně tak i rozptyl a zpětný kop. Opět jde tedy o kousek vhodnější do uzavřených prostor (přímé náběhy s vytaseným bajonetem jsou super), které ostatně v MP betě převládaly. A když ne, jako třeba na aspoň trochu rozsáhlé mapě Oldtown, nabízel se osvědčený samopal Hammerburst aneb jediný užitečný kvér ze základního arzenálu, s nímž na dálku zasáhnete i něco menšího, než dveře od stodoly.

Respektujíc minulé díly, zbraně jsou opět, v porovnání třeba s Call of Duty, jaksi „slabé", což dělá každou potyčku hutnější. Je normální, že nemáte-li mušku Legolase (nebo raketomet), vyprázdníte do jednoho nepřítele klidně celý zásobník, stěží ho dostanete do kolen a stejně pak musíte ještě přebíjet, nebo riskovat doběhnutí k němu a brutální finiš. Polomrtvý hráč se totiž zběsilým mačkáním tlačítka A dokáže sám za pár vteřin postavit na nohy. Ještě častější je, že mu hilfne kolega, který sice může být sobec největší, ale za každý „revive" dostává bodíky i on a tak se mu asistence v týmu vyplatí.

Gears se vždycky vyznačovaly infarktovými souboji na blízko a není divu, že autoři ještě rozšířili počet zakončovacích úderů. Jak jsem říkal, oponenta svou střelbou většinou nejdříve srazíte k zemi a až pak jej musíte dodělat. Můžete ho rozporcovat motorovou pilou, obligátně mu rozdupnout lebku anebo urvat jeho paži a s ní jej následně umlátit.

Anebo jí! Jak známo, v singleplayeru se objeví několik místních krasavic, které si proklestily cestu i do MP bety. A sluší jim to. Ostatně, dva roky evoluce Unreal Enginu třetí generace jsou znát. Navíc obraz už není tak přesvětlený jako ve dvojce a dá-li se vůbec něco takového o podobně šílené sci-fi bejkárně říci, vypadá „realističtější".

1 of 5

Caption

Attribution

Ale pojďme ještě zpátky k módům v běte předvedených. King of the Hill funguje na známém principu zabírání a držení bodů. Skočíte do hry a šipka ukáže, kde se inkriminované teritorium, o průměru několika metrů, nachází. Vy tam se svým týmem pádíte jak o život, jako dva protijedoucí vlaky se srazíte s nepřítelem, šikovnější grupa místo zabere, začnou naskakovat punkty a pár vteřin na to už čelí nátlaku ze všech stran.

Trochu jsem se bál, aby bráněná místa nebyla plná krycích bodů, protože to by měla „Defense" nespornou výhodu, ale většinou se naštěstí bojuje o relativně otevřené prostranství. Navíc cílová oblast se po nějaké době změní, v ten moment se všichni hrnou směr nová destinace, o přetahování není nouze a mód se mi tak zdál vyváženým. Sranda navíc byla hrát na mapě Trenches, skládající se z členitého terénu zákopů jako z První světové války, přes který se čas od času přežene silná písečná bouře. Ozve se zlovolný zvuk a za chvíli už skoro nic nevidíte. Všichni tak sahají po brokovnicích a bránění území, kdy netušíte, odkud se kdo vyloupne, rázem nabírá nových rozměrů.

Jinak ale nejvíce jsem si stejně oblíbil mapu Thrashball, staré thrashballové hřiště (seranská variace na americký fotbal), kde zářil černošský hrdina Cole Train. Rozsáhlou centrální oblast doplňuje několik uliček po stranách, které vedou vrchem i dolem a z jedné strany např. skýtají známý kvazi-stacionární kulomet Mulcher. Navíc nad středem hřiště visí masivní světelná tabule, kterou lze sestřelit a rozdrtit tak „sportovce" pod ní. Ono vůbec je místní prostředí zničitelné více, než v předchozích GoW titulech, ale Bad Company 2 se rozhodně nekoná. Ne, že by měla být výtka.

Posledním módem k vyzkoušení byl Capture the Leader, asi nejoriginálnější z přístupné trojice. Jeden z členů týmu je jmenován „lídrem", vidí skrze zdi a dělá co může, aby jej oponent nesundal do kolen a nevzal pod krkem jako rukojmího. V ten moment by totiž začal 30-vteřinový odpočet a pokud by za tu dobu mužstvo nedokázalo svého šéfa osvobodit, prohrálo by.

Vzhledem k tomu, že v betě nebylo dost dobře možné dát dohromady tým a pracovat aspoň trochu více takticky, zvrhl se CTL vždy v neřízenou honičku na nepřátelského kapitána. Ale to vlastně platilo pro všechny módy. Nějaké strategické plánování se nekonalo, „sólo" bylo heslem dne a i proto jsem většinu času trávil v TDM, kde to vadilo nejméně.

Co mě naopak na chování hráčů těšilo – málokdy jsem narazil na táborníka, který by kempoval za rohem a prudil s upilovanou brokovnicí. Místní malé mapy něco takového vlastně ani neumožňují (nebo aspoň ne na příliš dlouhou dobu). A kdyby náhodou, nový kousek v arzenálu, podzemní mina, by se o problémy postarala. Když ji vyšlete, nechává za sebou stopu jako píseční červ z Duny, podleze pod jakoukoliv překážkou a těžko se před ní utíká, protože než si jí člověk všimne... kaboom!

A několikavteřinové čekání na respawn. Které zas tak bolestivé není, protože kromě tradičního sledování probíhajícího klání je teď možné změnit loadout nebo dumat nad 2D mapou hřiště. Zjistíte z ní třeba to, kde zrovna zápolí vaši souputníci, nebo kde leží speciální zbraně jako plamenomet či Torque Bow s explozivními šípy.

Multiplayerová složka Gears of War 3 tak vlastně obsahuje celou řadu novinek, které jsou však rázu spíše komorního a (díky bohu) nenabourávají původní a osvědčený styl. Nebo tak aspoň MP beta působila. A pokud byste náhodou nesouhlasili a za každou cenu požadovali od pokračování něco zbrusu nového, upněte své zraky směrem k nadějnému Beast módu. Tam si zahrajete za všemožné locustí potvory (cupitající mina Ticker je jasná volba!), ale tuto ochutnávku testovací verze již bohužel neobsahovala.

Za celou dobu hraní mi beta spadla jen dvakrát, což se s ohledem na „work in progress" situaci dalo tolerovat. Jinak vše běhá jako po másle. Čekejte tedy hezčí a vyladěnější multiplayer z minula. Gears of War koneckonců ani nic jiného nepotřebují, jejich styl je sám o sobě dostatečně jedinečný a fanoušci série by měli být nadmíru spokojeni.