Skip to main content

East India Company

Chamtivým očkem vstříc bohatství Indie.

Strategie, mapující zápolení evropských obchodních společností 17. století, a konkurence pro Empire: Total War. Tak zněly první sebevědomé zkazky, jen přiživované skutečností, že pod hlavičkou Paradox Interactive vznikaly a vznikají takové hardcore značky jako Europa Universalis nebo Hearts of Iron. Pravda, East India Company je strategií také extrémní. Na rozdíl od výše zmíněných bohužel nikoliv co do komplexnosti, ale naopak pocitu marnosti. Pocitu hráče, který po dvou dnech vyčerpal všechny možnosti, které hra nabízí. Vskutku nelichotivý start pro titul s takovými ambicemi.

Hra je rozdělena do dvou strategických rovin. Tou první je klasický pohled na globální mapu světa. Ač tak mapa na první pohled nevypadá, jde spíše o jednu velkou dálnici Evropa směr Indie, na které toho už z principu k taktizování moc být nemůže. Uzoulinké mantinely, které spolehlivě přidusí jakékoliv vaše snahy o vybočení z řady, začínají už v Evropě. Na Starém kontinentě jsou umístěny domovské přístavy všech zúčastněných stran (Francie, Anglie, Španělsko,...). Tyto přístavy jsou z rozhodnutí vyšších mocností nedotknutelné vojensky i obchodně, tudíž na přiškrcení konkurence hned u zdroje můžete vesele zapomenout.

Rozdělit moje síly se nepříteli podařilo, ale ohnivé koule... s těmi nepočítal!

Nevadí, řeknete si, a pohlédnete chamtivým očkem vstříc bohatství Indie, o jehož uchopení tu jde přece jen především. Jediná cesta do této země zaslíbené vede podél pobřeží Afriky. Teoreticky se můžete od jediné nabízené obchodní trasy odpoutat a proklestit si cestu vodami dále od pobřeží, ale vzhledem k tomu, že loďky potřebují nabírat v přístavech zásoby, nakonec na podobné nápady pravděpodobně stejně rezignujete.

Jedním ze základních pilířů této hry by mělo být samotné obchodování. To je naneštěstí zpracováno zoufale naivně a zjednodušeně, tak jako většina ostatních herních elementů. Pobřeží kontinentů je úhledně rozděleno na úseky typické některým z unikátních obchodních artiklů, které je možné nakoupit ve dvou až třech přístavech v dané lokalitě. Na jihu Afriky tak například můžete získat diamanty, v západní části Indie pak koření, jinde zase porcelán, hedvábí atp.

Pohled pro bohy, bohužel vykoupený ustavičným desetivteřinovým nahráváním.

Ekonomický model simuluje klasické principy poptávky a nabídky jen povrchně, což je u hry, která na něm staví vše, poněkud zarážející. Dovezete zboží domů. Jeho cena klesne. Nedovezete zboží domů. Jeho cena stoupne. Cena zboží je aktualizována podivně nedynamicky (jednou za herní rok?), a tak můžete dovézt trilión tun porcelánu a bez problému do posledního kousku prodat za stanovenou cenu. Následuje samozřejmě při první aktualizaci pokles poptávky na bod mrazu, ale než v tomto stylu stačíte protočit vše ostatní, cyklus můžete rozjet nanovo.

Během pár hodin se hraní zvrhne do stereotypu, kdy kontrolu nad samotným procesem nákupu a prodeje lenošně ponecháte počítači (nemá stejně co zkazit, v každém přístavu je nabízena maximálně jedna hodnotná surovina) a osobně pouze přenastavujete pro jednotlivé flotily cílové destinace. Poklidné rozjímání nad pendlováním loděk po mapě a čímkoliv zajímavým, co se právě děje za okny pokoje, mohou narušit snad jen útoky pirátů ze základen na Madagaskaru a samozřejmě konkurence. Ach, pardon, ještě budete průběžně oblažováni nevynalézavými úkoly typu „Dovezte domů tisíc tun toho a dva tisíce tamtoho.“ nebo „Do dvou let dovezte diplomatický balíček tam a tam.“

Jeden z tutových receptů na vítězství. Jedna dvě flotily ke Kanárům a potopit vše, co má plachty.

Umělá inteligence je překvapivě pasivní a pokud se už k něčemu rozhoupe, většinou se chová neuvěřitelně stupidně a neživotaschopně. Takovým mozkům bych nesvěřil vedení koloniálu v Zimbabwe, natož flotilu obchodních lodí. Ještě jsem se v kampani pomalu ani nerozkoukal a první společnost již zbankrotovala. Další mi vyhlásila válku sebevražedným útokem na papírově mnohem silnější válečnou flotilu, kterou jsem používal ke kočírování pirátů. Nepřišlo by mi to tak hloupé, kdyby kolem neproplouvaly relativně nechráněné obchodní konvoje s nákladem za čtvrt milionu, jejichž ztráta by mě opravdu hodně bolela.

Následně mě dorazila snad už jen absurdní diplomatická žádost od společnosti, proti které jsem vedl válku. Jejím obsahem byl požadavek na rozvázání aliance s mým spojencem, kvůli kterému jsem do války vstoupil. Poslední zmíněné mě alespoň pobavilo. Je to trochu škoda, protože pod nánosem výše zmíněných chyb se ukrývá v jádru docela zajímavá strategie s čistým, nepřeplácaným ovládáním ze staré školy, díky kterému se s ní bez výrazných obtíží pracuje.