Duke Nukem Forever

Miny jsem využíval také velmi sporadicky a emzáky likvidoval raději dle tradičního receptu šéfa kuchyně. Pocit ze střelby není určitě takový, na jaký už jsme pár let zvyklí a působí hodně zastarale. Zatímco dnes se nosí headshoty a precizní míření, Duke je spíše takový vysmátý Serious Sam, co nejdřív střílí do těla a pak hledá hlavu. O utržené končetiny sice ve hře nouze není, ale rozhodně za tím nestojí snaha o přesné zacílení jako spíše přílepený prst na spoušti. Oblíbená Dukovo hláška: „Co krvácí, můžu zabít.“ by měla být přepsána spíš na: „Ukliďte někdo ten svinec.“

Občas se dostanete do soubojů tváří v tvář a rychlým mačkáním mezerníku zjistíte, proč má hra rating 18+. Stejně tak je možné omráčené skoro-mrtvoly dodělat tvrdým kopancem. Škoda, že nepřibyly nějaké nové zbraně a Duke je tak v tomto ohledu oldschoolový, jak jen to jde. Zároveň žádná ze zbraní nemá druhý mód střelby. Místo toho leckoho zarazí odfláknuté přiblížení „přes mířidla“, které vlastně přes mířidla vůbec není - je to pouhý zoom obrazu. Naopak zastánce vnímání celého těla potěší možnost vidět své nohy při pohledu na zem, což je věc, která se ani u dnešních stříleček příliš často nevidí. Určitý pokrok v designu by se tedy našel. Když už jsem u designu, měl bych Duka začít konečně chválit.

Zatímco dnešní na půl realistické střílečky jsou limitované většinou jedním místem, kde se odehrávají, a vážným příběhem, Duke si může dovolit prakticky cokoliv. Podíváte se třeba do Los Angeles, navštívíte slizké podzemí se třemi mlékem naplněnými prsy na zdech všude kolem, projedete se v monster trucku, zaplavete si v obří nádrži dýchající jen bubilnky unikající z prasklého potrubí, jako zmenšený prošmejdíte kuchyni á la Zdeněk Pohlreich, pokocháte se ve snovém nočním klubu, zahrajete si kulečník, pinball, lední hokej nebo automaty a bude vám hej. Navíc doprovodné činnosti zvyšují vaše ego, což je vlastně ukazatel života, a proto doporučuji jednotlivé levely co možná nejvíc prošmejdit. Hardcore hráči sice pláčou nad automatickou regenerací a volají po lékarničkách, ale mě to takto vyhovuje. Asi už stárnu, nebo jsem zpohodlněl. K rozmanitým levelům si ještě přidejte celou řadu doprovodných puzzlů a o stereotypu nemůže být řeč. Hratelnost bych tak klidně přirovnal k Half-Lifu.

Puzzly nejsou kdovíjak těžké, většinou na ně přijdete okamžitě, ale příjemně doplňují akční pasáže. Rozdíl oproti dnešním hrám je právě v tom, že abyste se dostali dále, musíte něco udělat. Nestačí jen vystřílet vše živé a počkat na skript. Je to jako několik her v jedné. Oceňuji také logičnost úkolů, u kterých nemáte pocit, jako že jsou uměle vsazené do levelu, ale tak nějak tam patří a je potřeba je splnit. Striktně lineární prostředí nikoho nepřekvapí. Veškeré výraznější přesuny z jednoho místa na druhé jsou doprovázeny letem v helikoptéře, což je standardní způsob, jak změnit lokaci. Z hratelnosti a průběhu misí nehodlám prozrazovat raději už nic, protože to je na Dukovi to nejlepší a to vás žene stále dopředu. Počítejte s několika bossy, jejichž zabití je otázkou vydatného zásobování jejich těla olovem, takže v tomto ohledu nic chytrého nečekejte. Prostě pálíte o sto šest, dokud se boss neskácí k zemi, kde jej pak dorazíte nějakým nechutným kombem. Mlask.

K Dukovi neodmyslitelně patří i smysl pro humor a nekonečný sexuální apetit. Od každého je ve hře kousek a pár vtípků opravdu stojí za to. Duke pravidelně komentující různé situace se postará o stálý úšklebek na vaší tváři. Není to přímo o popadání se za břicho, přeci jen se tu nebavíme o pořadu Na stojáka s blondýnou ječící: „Nazdar děcka!“. Přesto dobrou náladu budete mít po celou dobu hraní a dočkáte se i hlášek na Valve nebo hru Dead Space, ale to už zabíhám příliš do detailů.

Raději se pustím do kritiky grafiky, která je dle mého názoru minimálně sto let za opicemi. Možná tak stará není, to přeháním. Ale sto let před Kristem jo. Modifikovaný Unreal engine 2.5 je už dědeček s babičkou dohromady a od této dvojice nikdo zázraky čekat nemohl. Dost mě ale zarazily toporné animace postav, které to zřejmě trochu přehnaly s viagrou. Dokonce podezřívám Gearbox, že od převzetí tohoto projektu pod svá křídla na vizuální stránce hry nezměnili vůbec nic.

To dokazují také screenshoty z jednotlivých verzí hry, které se vám v menu s extra obsahem odemknou po dohrání kampaně. Na nich je krásně vidět, že postavy nebo interiéry od roku 2008 nedoznaly vylepšení. Je logické, že grafiku není možné měnit donekonečna, ale docela by mě zajímalo, co vlastně Gearbox za ty tři roky práce ve hře udělal. Určitě dopilovávali některé levely nebo přidávali puzzly, ale stejně ty tři roky práce navíc podle mě tak úplně vidět nejsou. Ve hře také zůstala hláška, kdy prezident a Duke vzpomínají na své první nasazení v boji proti emzákům a zmiňují, že to bylo před dvanácti lety. Což je samozřejmě býčí shit. Vývoj hry sice dvanáct let trval, ale Duke se do akce vrací po téměř patnácti letech, senila jeden. Jak je vidět, s termínem vydání hry až po roce 2008 se nepočítalo a některé věci zkrátka zůstaly bez změny. Tak jako tak ale mohu s klidným svědomím prohlásit, že staronový Duke je přesně takový, jak jsem očekával.

Duke v této podobě mi vyhovuje, protože jsem ho zažil v dobách největší slávy a tohle mi zkrátka chybělo. Nejsem si ale úplně jistý, že tímto nostalgickým konceptem dnešní vizuálně zmlsané publikum dokáže oslovit natolik, aby se stal hitem. Spíš ne. Holt kdo to nezažil, tak mu to ani nemůže chybět. Jenom dobrá hratelnost totiž dnes hry neprodává. Dnes je potřeba ve hře mít skvělou atmosféru se špičkovým zpracováním doprovázenou o spektakulární akce a autentický pocit ze střelby. Tohle všechno Dukovi chybí a koneckonců mu to ani nemám za zlé. Přesto by potřeboval modernizovat jako sůl. Naštěstí není všem Dukům konec a v budoucnu se určitě dočkáme pokračování. Teď jen aby to netrvalo dalších patnáct let, toho bychom se už nemuseli dožít.