Druhá várka čtenářských povídek Bloodborne

Po první várce z minule přinášíme dalších šest povídek, které nám od čtenářů EG dorazily do soutěže o dárková balení Bloodborne. Musíme přiznat, že jsme nečekali takový zájem a tak vysokou kvalitu většiny zaslaných děl, za něž všem velmi děkujeme. Je patrné, že jste si s nimi dali spoustu práce a že Bloodborne je populární hrou. Příště zveřejníme několik várek s dalšími vybranými povídkami od ostatních soutěžících a potom budete moci svým hlasováním ovlivnit, kdo získá jednu z cen (zbylé dvě ceny vybere redakce Eurogameru). Povídky neprošly redakční úpravou, jsou v původním znění bez korektury. Všem soutěžícím zatím děkujeme za účast a držíme palce.

Liandřiny temné vzpomínky - Patricie Jeníková

Procitla jsem. Poutnice v tmavé kápi. Kdo jsem...kdo vlastně jsem? A kde vůbec jsem? Obloha jakoby snad ani v tomto světě neexistovala. Jaké hříchy jsem spáchala, že jsem si zasloužila tento osud? Mlhavé vzpomínky se začínají objevovat v mé mysli...kdysi jsem snad byla člověk. Mé tělo...bolí...cítím se zvláštně. Kolem sebe rozeznávám jen studený mramor. Děsivé tušení svírá mou mysl, musím se vydat na cestu, vidím snad světlo, nebo je to jen klam? Jdu opatrně blíže, proč je všude ta pohlcující tma? Slyším vodu, vodopád snad, však nevidím ho téměř. Ve tmě nahmatám chatrný most. Přecházím jej a vidím trochu ponurého světla. Chýše? Vcházím dovnitř, staré ženy, tři čarodějnice...ne, dokonce čtyři...jedna kouká do plamenů v krbu, dvě sedí u stolu a třetí schází po schodech a hovoří se mnou. Mluví jako v šifrách, nebo možná jen má hlava nedokáže informace zpracovat? Mají šarlatové róby a jejich smích zní jako strašlivé skřehotání. Dali mi něco do ruky. Kus větve? Ale nevypadá úplně obyčejně, připomíná snad lidskou postavu...říkaly mi něco když mi ji dávaly? Pro jistotu si tu větévku schovám. Proč jsem na tomto děsivém místě? Nic mi nedává smysl.

Vypotácím se ven z té ošklivé barabizny, nohy se mi pletou...vidím ohniště. Jiskra zapaluje suché větve dávno mrtvých stromů. Plamen najednou tak příjemně osvětluje ponurou krajinu a prohřívá mé znavené tělo. Mé tělo...cítím své kosti a svaly...a mám tu i výbavu...těžký štít a jednoruční meč...tak cizí a tak známé zároveň. Pozvedla jsem meč a zkusila pár cvičných výpadů. Stará zpuchřelá ocel zpívala v mrazivém vzduchu. Jak je možné že umím takto zacházet s mečem? Potěžkám štít, zažil už lepší časy, ale aspoň trochu mě snad ochrání. Musím se vydat dál...musím zjistit proč tu jsem a taky kdo vlastně jsem. Utáhnu svou tuhou koženou zbroj a vydávám se tmavým tunelem dál. Most nebo mlha? Vybírám mlhu ale vzápětí toho lituji. Postava stojí v tunelu, lidská snad jen trochu. Mám nepopsatelný strach. Na téměř nepostřehnutelnou chvilku zaváhám, ale můj meč hned vzápětí vyřkne ortel nad nebohým tělem bez duše. Sotva tělo padlo na studenou zem, vidím další hnijící postavu a opět bez milosti sekám. Zsinalá postava se sesula k zemi pod tíhou mých zuřivých úderů. Vzápětí si začínám uvědomovat kde jsem.

Tunel je obrostlý kořeny, a já cítím tíhu stromů nad sebou a začínám pociťovat bezmoc. Jakoby se tunel stále zmenšoval. V panice se rozběhnu, tunel naštěstí končí...vyběhnu a z úzké římsy na níž stojím spatřím obra u vody. A nalevo cítím další mrtvolný dech. Můj meč v mžiku vzal další život...tedy pokud se tomu dá život říkat. V dalším tunelu čeká lučištník. Vyhnu se jeho prvnímu šípu a bez milosti proženu svůj rezavý meč tím, co zbylo z jeho hrudi. Kde jsem se naučila takhle zabíjet? Vracím se zpět, jdu po úzkém mostku, který je obrostlý mechem...co by se stalo kdybych skočila dolů...na dno nedohlédnu, všude je jen temnota. Ne, to není ta cesta...rozhodla jsem se pokračovat dál. V cestě mám však další propast a z druhé strany na mě míří lučištník. Všímám si starého stromu na okraji. Na druhý pokus se mi ho podaří svalit přes celou šířku propasti. Vykročím vpřed, ale nad propastí si uvědomuji svůj strach z prázdnoty pode mnou. Šíp tiše zasviští a trefí mne přímo do ramene...syknu...malá cena za takovou nepozornost. Udělám dva odhodlané kroky a jsem zpět na pevné zemi. Překulím se a podseknu tomu prašivému psu nohy a vzápětí mu stínám i hlavu. Vytahuji šíp z rány...bolest je to nesnesitelná, téměř agonizující, ale nakonec je celý venku. Krvácejíc z ramene pokračuji...kam ale jdu?

Na konci tunelu vidím záblesk světla...po pár dalších krocích jsem najednou oslněna. Oči mě pálí z náhlé záplavy slunečního svitu, na který si už mé oči téměř odvykly. Už jsem ani nedoufala, že bych mohla vidět Slunce. Když si oči zvyknou na ostré světlo, rozeznávám v dálce kamenný maják, koupající se ve sluneční záři. Vídím také nekonečný oceán a pruh ostrých skal táhnoucích se podél pobřeží. Přitisknu se k vyhřátému balvanu a vychutnávám si zvuk příboje. Poté sejdu k pobřeží, svléknu si nepoddajnou koženou zbroj a omyju si krvavou ránu ve slané vodě. Bolest prostupuje mým tělem a já se jí oddávám. Slunce pomalu zapadá a obloha se začíná červenat. Všímám si polorozpadlých budov a malého ohniště před majákem. Obloha je už rudá jako krev a já zapaluji oheň. Než slunce zapadne, prozkoumávám ještě maják. Nejsem tu sama. Tajemný muž se se mnou dává do řeči. Snaží se mi vysvětlit můj osud, ale nedokážu ho poslouchat. Než Slunce zapadne, tak se chci naposled podívat na třpytící se mořskou hladinu od úpatí majestátného majáku. Už nechci znovu zažít tu temnotu. Ulehám k ohništi...bojím se zavřít oči, slunce však nejde zastavit, tma pohlcuje krajinu. Uvidím ještě světlo? Přijde nové ráno? Dívám se do plamene a i přes svůj strach nakonec usínám.

Jak přežít ve světě, který má duši - Jan Pilský

I. Opakování je matka moudrosti. Zatímco matka je opakování, otec je From software. Jejich děti: nejmladší syn Bloodborne a starší bratři Souls, sourozenci, na které by rodičům nestačil jeden kočárek, měli společnou výchovu. Ve světě šedi nečekej pohlazení, není to procházka růžovým sadem, kde dostaneš na cestu kapesníček pro malé uplakánky.

Každý tvůj krok čeká pád, každý pád čeká odměna. Je zapotřebí zkušenost a příprava, dokud se z housenky nevylíhne motýl. Nevzdávej se předčasně, každý pokus tě posilní. Nikdo nemůže trpět věčně, na každou slzu připadá 2x tolik smíchu! II. Drak či mrtvola, stejně je to rodina Není protivníka chytřejšího, než jsi ty. Není protivníka, který by uměl něco více, než sérii opakujících se pohybů. Máš nějaký problém s úsekem či bossem?

Studuj, dávej pozor, dělej si zápisky, nebojuj, jen uskakuj a sleduj, co dalšího přijde. Trpělivost přináší ovoce, které má v těchto hrách podobu závěrečného zaskuhrání nepřítele, o kterém se nám nezdálo ani v nejhorších nočních můrách. III. Nekráčej přede mnou, možná za tebou nepůjdu. Nekráčej za mnou, možná tě nedokážu vést. Kráčej vedle mě a buď můj přítel. Ať už u lampy, nebo ohniště, všechny topí stejné řečiště. Nejsi na to sám, měj oči dokořán a spatříš smrt někoho jiného. Buď lhostejný a čeká tě stejně zlý osud. Najdeš tajemství? Poděl se o něj, vytvoř psaníčko a odešli ho v lahvi po moři, třeba jej najde trosečník jako ty a jednou ti odpoví! Nikdy nestopuj, nevíš, kdo ti zastaví! Kromě užitečné pomoci, kdy bok po boku setneš hlavu stvůře se ti může stát, že se proti tobě přítel otočí a vrazí nůž do tvých zad. IV. Dobrá krev se vrací. Pokud se ti povede dojít na konec tvé cesty, otoč se, není všemu konec! Teprve až s odstupem času nám dochází věci skryté naším očím. Podívej se do kapsy, třeba tam najdeš klíč ke dveřím, kolem kterých si jen procházel. Nikdo totiž netuší, kdo, a nebo co, se za dveřmi nachází. Neláká tě snad tajemství?

Old Yharnam Curse - Jiří Altmann

Schoulil se pod schody, vedoucími k domku obchodníka. Krev mu skrápěla pravou tvář a v obou ramenech cítil palčivou bolest. Klepal se zimou a snažil se vzpomenout, kdy se boj zlomil. Kdy v nápřahu minul svůj cíl a odměnou mu byla série řezavých bodnutí tím, co ani nedokáže pojmenovat. A vlastně ani nechce. Pro tuto chvíli mu stačí vědět, že to něco je velké a ostré. Přes narůžovělou clonu přetékající krve matně rozeznával úzkou alej, vedoucí z náměstíčka, viděl ve větru se mihotající olše a u jejich nohou v listoví tabulku s nápisem, jejíž význam neznal a jejíž runy ho pokaždé nutily začít znovu. Starý Yharnam byl v tuto roční dobu ponurý, ještě více, než kdykoliv jindy. Vítr si toto místo zamiloval, jeho věrný bratr déšť pak spolu s ním čaroval noc co noc stejné obrazy - postavy, svíjející se v amoku, odříkávající slova posledních modliteb a čekající na spásu v podobě zastavení tlukotu vlastních srdcí. Přesně takový byl Yharnam. Syrový a zlý.

Otřásl se zimou. Na chvíli zamhouřil oči a možná i trochu spal. Ve snu to ale lepší nebylo. Je těžké utíkat z každodenních hrůz do nočních můr. Těžké, ale motivující zároveň, protože každý nový den přinášel nové možnosti, jak zlu uzavřít cestu jednou provždy. Tiše zakašlal. Musí být opatrný, protože TO tu pořád je. Chodí po vylidněném náměstíčku, prohlíží každý temný roh a zákoutí a hledá. Dřevěným, ztrouchnivělým schodům obchodníkova domku se zatím vyhýbá. Přiložil si ruku na rány na rameni. Srdce se zklidnilo a krev přestala proudit, mysl byla čistší. Nejspíše pomohl provizorní obvaz, který si dnes ráno pro tyto situace vyrobil z bylin a látek, které mu donesla Layla. Ach, Layla! Vždy před cestou do Yharnamu říkávala, že ho tahle práce jednou zabije.. A on ji vždy a znovu sevřel ještě pevněji a jejich rty se spojily.. S úsměvem vykašlal trochu krve. Ne, na Laylu myslet nemůže, teď ne.

Pomalu se vyklonil ven. Slyšel dusot a funění. TO je stále tady. Již ráno si představoval, v jaké fázi boje je zastihne noc, která svým černým plátnem potáhne nejprve kostel na pobřeží, poté rybářské domky a nakonec i zbytek města. Jedna, dvě, tři čtyři, pět, šest hodin?

Možná to nakonec trvalo ještě déle. Rád by předstíral, že ho nynější situace nezaskočila, ale nešlo to. Nedokázal lhát sám sobě. V této fázi počítal, že kromě jeho bude rovněž monstrum na pokraji sil a že tak nebude problém jej navždy umlčet. Současná situace ale naznačovala, že lovcem již není on. Měl sto chutí vyskočit a s posledním výkřikem vyběhnout vstříc jasné smrti, tak jako všichni před ním. Ale neudělal to. Musí přijít na něco - slabinu, cokoliv.. Znovu počítal.

Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest sekund.. Pomalu se plížil zpod schodů směrem k poplašenému zvonu u strážnice. U jejího základu bylo převržené vědro s olejem, kterým strážný minulou noc zvony udržoval. Než TO přišlo.

Sedm, osm, devět, deset.. Za sebou zaslechl zarachocení kovu o kamennou zem a nelidský řev. Ohlédl se a zahlédl TO. Monstrum, přízrak děsivý a majestátní, nelidský a přesto zranitelný. Další náraz obří sekyry o kameny vykouzlil spršku oranžových jisker. Oheň!

Rozeběhl se směrem od přicházejících zvuků a blížícího se monstra. V běhu skopl vědro s olejem tak, aby na zemi vytvořil soustředěný kruh. Pak se zastavil a otočil. Monstrum také. Otřel si pravou tvář rukávem svého koženého kabátu tak, aby proudící krev nerušila jeho smysly a čekal. V ostří kosy, kterou třímal oběma rukama, se odrazil měsíc. Nehýbal se. Monstrum se dalo do pohybu. Cestou odhazovalo všechny překážky, které v opuštěném městě ještě zůstaly. Zastavilo se v olejové skvrně. Krátký pohled pod sebe a opovržlivé odfrknutí:

„Tohle mě má zastavit?" odezíral z jeho nehybných, drátem obmotaných úst. „Ne, ale tohle ano." Procedil mezi zuby lovec a udeřil kosou o kameny pod nohama. Plamen byl rychlý, ale ne milosrdný. Monstrum se zmítalo v křečích několik minut, oči mu plály. Tělo mu plálo. Plálo celé.

Když oheň začal skomírat, rozeběhl se a jediným máchnutím kosy rozpůlil monstru lebku. Potom klesl na zem a zhluboka oddechoval. Ležel dlouho. Sípal. První sluneční paprsky začaly čarovat a tančit na padlé rose. Jeden odvážný pták v dáli zaskřehotal. Opírajíc se o svou kosu se postavil na nohy. Ohlédl se za utíkající tmou a zašeptal: „Dnes ještě ne, Laylo."

Jaroslav 'Corvus' Burda

Dobrý den do Eurogameru, posílám svůj příspěvek do soutěže o nádherný press kit Bloodborne - viz příloha. Pojal jsem svůj příspěvek trošku odlišně a svou naprosto výstižnou povídku, jsem umístil do přiléhavé grafiky vlastní výroby. Snad se vám bude výsledek líbit :) S pozdravem a přáním múzy kus!

Vlado Vanco

Už prešlo zopár dni od kedy som spadol do tvrdého spánku a neviem sa prebudiť neviem kde som a ani co je mojim poslaním . Viem len to že ked som sa tu ocitol tak to nebude náhoda . Každý deň sa stretávam s rôznymi potvorami a netvorami . Najviac mi vadia vlkolaci , ich puch a agresivita . Cítiť ich na stovky metrov . No ten zápach co som cítil dnes Neni vlkolak ,ten pach pripomína dym . Je to niečo vecie . Po hodinách stopovania som prišiel k bielej bráne a za ňou som našiel obludu . 20 metrov vysoký vlkolak zložený z horiacich stromoch chrliaci oheň . Prešlo asi pól hodiny ukrutneho boja ja na pokraji síl ale to monštrum Ne a Ne zhebnut . Po ďalšej hodine som myslel že je po mne a zmohol som sa len na márny hod sekery v nádeji že si pozijem este zopár sekúnd a v tom prask priami zásah . Rovno medzi oči a monštrum z vyplazenim jazykom leží na zemi . Po pár minútach sa premenil na popol . To bol 1 z mojich všedných dni . Dúfam že jedného dňa sa to skončí. Odoslané z iPhonu

Jakub Čula

Kdyby jste se mě zeptali ještě před rokem, jestli znám Dark Souls sérii, tak bych vám odpověděl, že ne. O Japonské hry jsem se nikdy moc nezajímal. K Dark Souls 2 jsem přišel náhodou. Večer jsem se nudil, a tak jsem prohlížel Youtube a narazím na let's play z DS2. Ze zvědavosti jsem se na to kouknul a hra se mi zalíbila a musel jsem si jí okamžitě pořídit. Komentátor povídal, že hra je těžká, jenže já jsem naivně věřil svému rozumu, který mi říkal, že to bude brnkačka jako každá nová hra. Musel jsem ihned otevřít steam a začít stahovat. Posledních pár minut jsem už nedočkavě odpočítával, jako na Nový rok. Když se to stáhlo, tak jsem tančil radostí, jelikož můj internet není nejrychlejší a nějakou dobu mi stahování zabralo.

Zapnul jsem hru a po úvodním krátkým filmečku, jsem se dostal ke hraní. Vybral jsem si postavu, pojmenoval jsem ji a směle jsem se pustil do hraní. Když jsem si myslel, že to bude brnkačka, tak jsem byl hlupák. Uviděl jsem první potvoru a myslel jsem, že bude agresivní, tak jsem do ní sekl raději jako první. No... Dopadlo to hrozně. Ani jsem se nenadál a objevil se nápis ''You died''. Podruhé, potřetí i počtvrté jsem zemřel, než jsem zjistil, že ho nemusím zabíjet, tak jsem šel dál. Prošel jsem mlhou a spustil se zřejmě tutoriál. Bylo to tam lehké a já zase začal věřit na zabití potvory na jednu, maximálně na dvě rány. Poté, co jsem došel k Majule, tak na mě čekalo nemilé překvapení. Nevěděl jsem, kam mám jít. Žádná velká mapa světa na tlačítku M, dokonce ani minimapka. Prohlédnul jsem si Majulu a nikdo mi neporadil, kde by moje cesty měly začít. Ve vesnici jsem uviděl pár malých vepřů a odhodlaně jsem je běžel zabít. To byla moje další chyba. Pár malých vepřů mě málem zabilo a já pomalu nevěděl jak!

Chvíli jsem rozmýšlel, kam bych se mohl vydat a pak jsem šel, podle youtubera, když jsem se díval na jeho první díl, do nejlehčí části světa. Čekali tam na mě nemrtví, kteří nebyli tolik těžcí. Došel jsem k ''opuštěné'' aréně a tam bylo zase pár zombíku. Zabil jsem je bez problémů. Pak jsem spatřil rytíře, který ležel na zemi, opíral se o strom a vypadal mrtvě, ale pro jistotu jsem do něj seknul. Za pár sekund se znova objevil všemi milovaný nápis ''You Died''. Ten den jsem se toho rytíře pokoušel zabít asi desetkrát, ale vždy bezúspěšně. Málem jsem rozmlátil klávesnici, obrazovku jsem chtěl vyhodit z okna a měl jsem nutkáni prodat svůj steam účet, co možná nejrychleji. Spát jsem šel naštvanej a říkal jsem si, že Dark Souls 2 už nikdy nezapnu. Druhý den jsem to znova zapnul a podařilo se mi porazit minibosse. Já byl tak šťastný! Postupoval jsem hrou dál, zkoušel se levelovat a narazil jsem na prvního bosse, který nebyl zrovna moc těžký. Objevil se nápis ''Victory achieved'' a já se radoval. Ihned jsem se šel vylevelovat.

Začátky byly těžké, ale o to větší byla radost z úspěchu. Někdy hra byla lehčí a někdy těžší. Ale jedno se neměnilo. Vždy, když jsem to hrál, tak jsem odcházel od počítače do postele naštvanej. Místo počítání oveček jsem měl před očima počet úmrtí a to, jak mě zabijí boss, se kterým jsem měl aktuálně problém. Mé hlasivky měly hodněkrát problém s fungováním, protože jsem si každý den, když jsem DS2 hrál, krásně a hlasitě zanadával do počítače, takže sousedi ze mě museli mít stoprocentně radost a mamka si zřejmě myslela, jestli nepotřebuji psychiatra. Nikdy jsem se netěšil na další den, protože jsem věděl, že po testu z matiky mě čeká ještě těžší zkouška. A to porazit dalšího bosse. Dark Souls 2 jsem miloval, jako mojí přítelkyni, ale zároveň nenáviděl, jako těžké testy ve škole. Možná, že i ty testy z matiky byly jednodušší. Asi po měsíci a půl od koupení jsem porazil Nashandru, finálního oponenta, který ochutnal mé dva mečíky. To byla nádhera, když jsem uviděl finální titulky. Už žádné umíráni stále dokola. Radoval jsem se, jako nikdy předtím.

Poté jsem začal aktivně číst stránky týkající se her, včetně vaší, a radost mě přešla. ''K Dark Souls 2 přibudou tři DLC.'' Toto, když jsem si přečetl, tak jsem byl smutný a naštvaný, protože jsem si to musel koupit. ''Déelcéčka'' nebyla zase tak těžká, alespoň pro mě, protože jsem už měl z původní hry skvělé zbraně a dobré brnění. Ale jelikož to byla nějaká doba od posledního zapnutí Dark Souls 2, takže jsem ovládání neměl tolik v ruce, tak se mi smrt nevyhnula. Každé DLC se odehrávalo v krásném prostředí. Všude se schovávali originální nepřátelé, ale bohužel, bossové už tak originální nebyli.

Když jsem dohrál všechna DLC, tak jsem se asi zbláznil. Začal jsem se víc a víc těšit na Bloodborne od tvůrců Dark Souls. Poté, co jsem si přečetl názory z hratelné ukázky Bloodborne na Playstation Nation, jsem se na to těšil nehorázně moc. Raději jsem si to ale nepředobjednal, protože mám zkušenosti s tím, že tvůrci říkali, jak to bude skvělá next-genová hra, a nedodrželi to. Hra už je v prodeji, recenze jsou na ni skvělé a já jsem zhřešil, protože jsem si to ještě neobjednal. Ať už vyhraji nebo prohraji, tak si tuto hru stejně koupím a očekávám od ní stejný, ba i lepší zážitek než v Dark Souls 2.

Jediná věc, které se trochu obávám, je agresivnější styl, že nebudete smět jenom čekat na to, kdy soupeř zastaví své smrtící komba, ale budete muset i útočit a riskovat. Ale zase se mi líbí novinka s doplňováním životů, které vám nepřítel sebral, tím, že ho seknete. A když Bloodborne se označuje jako hororové RPG, tak doufám v bosse, nebo alespoň oponenta, který bude vypadat jako pavouk, protože já, když vidím pavouka, tak zažívám horor v reálném životě. Křičím jako malá holka a to je pavouk několikrát menší. Představa, že by byl větší než já a musel bych ho zabít, by byla pro mě hodně děsivá, ale aspoň bych se postavil proti svému strachu. Jinak od Bloodborne očekávám zase stejné věci jako v Dark Souls, nervy v háji, originální bosse, a tisíckrát zobrazený nápis ''You Died''. Co jsem se díval na videa, tak grafika je nádherná a prostředí taktéž. Doufám, že se Vám líbil můj výtvor toho utrpení a radosti, co jsem zažil v Dark Souls 2 a co očekávám, že zažiji v Bloodborne.