DRUHÁ STRANA MINCE Dawn of War 3
Co Milanu Bergmanovi nesedlo?
Není pochyb, že třetí díl této kultovní RTS budí vášně. Někomu se líbí (recenze) a jiným je trnem v oku. I pro mě je Warhammer 40k: Dawn of War 3 (dále jen DoW3) rozporuplnou hrou. Následující řádky proto berte jako subjektivní názor člověka, který je zastáncem herních prvků prvních dvou dílů série a DoW3 mi v některých ohledech prostě nesedl.
Odehrál jsem spousty hodin úplně prvního DoW, který mi posloužil jednak jako vstupenka do světa W40K a zároveň mě těšil, coby velkého fandu RTS her. Když pak datadisky přidaly další hratelné rasy a také novou kampaň se strategickou mapou, kde si člověk vybíral mise obsazováním území, neměl jsem už skoro co vytknout.
Druhý díl byl v mých očích nejdříve šlápnutím vedle, ale po počátečním šoku z prvních soubojů s finálními bossy v jednotlivých misích (pro kovaného RTS hráče něco nepochopitelného), jsem tomu dal šanci a nakonec to tak špatné zase nebylo. Relic to posléze vylepšil přídavkem Chaos Rising a nakonec zachránil datadiskem Retribution.
I tak jsem si ale pro třetí díl ze všeho nejvíce přál plnohodnotný návrat ke klasice dotažený k dokonalosti. Jenže ouha, hned první info z vývoje dávalo tušit, že se situace nevyvíjí správným směrem. A nezměnilo se to ani s vydáním hotové hry. DoW3 tak disponuje hybridním herním modelem ala kočkopes, který matlá do sebe prvky prvního i druhého dílu a jako třešinku přidává prvky MOBA. Připadá mi to trochu jako podpásovka pro všechny fandy série, protože snaha, zalíbit se úplně novému publiku, je docela okatá.
Nic naplat, ať už se člověk vrhne na trénink, do kampaně nebo do hry pro více hráčů, hned pozná, že se dost věcí změnilo. Mě jako první rozštípla herní kamera. Ten, kdo DoW sérii zná, je zvyklý na 3D kameru tj. rotace a změna úhlů pohledu. Dříve jsem se například kochal, při hodně přiblíženém pohledu do zad Mariňákům s těžkými boltery, jak to sypou na haldy valících se orků. Pohled šel totiž přiblížit a nasměrovat takovým způsobem, že měl člověk pocit, že pomalu stojí na bojišti. Návrat do výchozí pozice kamery byl přitom jednoduchý, stačilo namačkat „backspace" a už jste zase koukali pěkně z nadhledu. A jak že to funguje v DoW3? Odpověď je jednoduchá - nijak. Pohled kamery je natvrdo fixován, takže na rotaci a změny úhlu pohledu zapomeňte.
Uklidňující je, že se v DoW3 dá ihned od začátku stavět základna a produkovat jednotky. Jakmile ale vyšlete první skupinky vojáků do kontaktu s nepřítelem, následují další trable. Jednotky se totiž nedokáží krýt za překážkami! Na místo toho se na mapě sporadicky nacházejí stanoviště s energetickými kopulemi, které mají fungovat jako náhrada za klasické krytí z původních her. Dříve se přitom šlo krýt prakticky za cokoli, co bylo k dispozici od kusu kamene, zídky nebo i díry v zemi po granátu.
Základní jednotky stále disponují mikromanagementem, který je potřeba pro aktivaci jejich speciálních funkcí nebo dovedností. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby se nezměnil diametrálně přístup k těmto jednotkám. Slušně řečeno skoro nic nevydrží a i když si jich vyrobíte mraky, stejně poslouží jen jako „kanonenfutter" do masomlýnku, který roztáčí tzv. elitní jednotky. Na ty se suprově kouká a musím uznat, že jsou hodně efektivní. Bohužel vývojáři právě na nich postavili herní pravidla a vše se tomu tedy podřizuje. Tahle vlastnost vlastně vysvětluje moji předchozí výtku ke zrušení klasických krytů. Zkrátka se nepočítá, že by vám řadové jednotky měly nějakou dobu vydržet, jako tomu bylo v předchozích dílech.
Paradoxem je, že herní mechanismy v DoW3 stále umožňují ozdravování a doplňováním počtu jednotek, nicméně já vám garantuji, že to ve víru dění prostě dávat nebudete. Elitní hrdinové, jakmile vtrhnou na bojiště, dokážou během krátké chvíle smést z povrchu herní mapy desítky řadových panďuláků, tanky nevyjímaje.
Přesto se bez obyčejných jednotek neobejdete, protože pokud nemáte k dispozici svého elitního hrdinu (např. nemáte dostatek bodů k jeho přivolání nebo čekáte na jeho zdlouhavý respawn) tak jsou to jediné, co máte. Musíte jich mít ale skutečné spousty a soustředěnou palbou dokážete i ty nepřátelské elitní jednotky dostat do kolen. Vlastní ztráty ovšem budou zdrcující. Pro mě tak bylo jedinou cestou nahrazovat padlé novými jednotkami a piplat se s těmi stávajícími absolutně nešlo. Zpomalit hru nejde, alespoň, že si jí v singleplayeru šlo pauznout a naklikat pár příkazů.
Kampaň pro jednoho hráče rozhodně není špatná, ale je svázaná bez možnosti rozhodování či riskování. Je zde pěkná atmosféra, ucházející příběh na pozadí, ale vzhledem k tomu, že musíte jet po lince a nuceně za pochodu střídat herní rasy (Mariňáci, Orci a Eldaři), hodně to zavání tím, abyste se hlavně naučili všechny vychytávky jednotlivých stran do multiplayeru. Jak jsem psal výše, kampaň s dobýváním planety, kde si sám určuji, za koho budu hrát a kam povedu výsadek, v mých očích nic nenahradí.
Multiplayer představující jeden jediný mód navíc laděný do akčnější roviny není rozhodně nic, z čeho si fandové předešlých dílů sednou na zadek, stejně jako z výběru map a pouhých tří herních ras. Tolik populární mód „The last stand" se tedy alespoň prozatím nekoná, ale v tomto ohledu bych tipoval, že hodně osekaná nabídka módů a herních ras svědčí o tom, že se na hráče v budoucnu vysype pěkná řádka placených přídavků, které začnou postupně rozšiřovat herní možnosti.
Věřím tomu, že se DoW3 hodně libí novým hráčům, kteří se třeba doposud o W40K ani nezajímali, ale já se zkrátka řadím k těm, kteří budou nyní vyčkávat, jak se hra s odstupem času vyvine a ještě jí dám šanci v budoucnu, až bude mít širší herní nabídku a třeba dojde k přehodnocení nebo alespoň vybalancování některých herních mechanismů. Pro mě samotného toto není medailová hra (naše recenze DoW3 přiřkla stříbrnou medaili), za sebe hodnotím jen jako lepší průměr.
Nejnovější hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex ExtremeGamer.