RECENZE Dragon Age Inquisition - 1. část
Zatím s názory po 20 hodinách hraní.
Když jsem se v rámci přípravy na hraní ponořil do webové aplikace „Dragon Age Keep", abych si importoval (či alespoň manuálně naklikal) uložené volby z předchozích dílů série, zaplavila mě doslova kanonáda vzpomínek. Jak jsem sledoval svoje jednotlivá rozhodnutí na obrázkové tapisérii, připomnělo mi to, kolik skvělých momentů, postav a nápadů v obou předchozích hrách bylo. A začal jsem se upřímně těšit na to, že znovu uvidím svoje oblíbence. To vše mi navíc bylo shrnuto parádním animovaným filmem, který se vygeneroval na základě mých předchozích kroků.
Bohužel „Keep" aplikace zatím nefunguje na 100%, takže celý tenhle proces byl poněkud znepříjemněn chybějícími funkcemi a nutností některé volby znovu ručně nastavovat i po importu mého Origin profilu z X360 her. To hlavní mi ale tahle příprava dodala: oživení zájmu o svět kontinentu Thedas a chuť vrátit se zpátky.
Bohužel určité problémy mne provázely také při samotném hraní. Nešlo zřejmě ani tak o nějaké chyby v kódu, jako spíš vysokou HW náročnost. Můj stroj (Intel i7, GeForce GTX 470, 4GB RAM) má sice blíže k minimálním požadavkům Dragon Age: Inquisition (dále jen DAI) než k těm doporučeným. Ale i tak jsem byl překvapený, že místy nestíhá ani při nastavení všeho na nejnižší možné detaily. Ostatně nedávno vydaný, vizuálně parádní Alien: Isolation mi běžel naopak na ty nejvyšší (více o HW nárocích zde).
Holt si autoři nedělali legraci, když prohlásili, že technologii Frostbite (proslavil jej např. Battlefield 4) aplikovali na zatím největší herní prostředí ze všech her, které jej využívali. Hra sice nenabízí jedinou obrovskou propojenou mapu, ale místo toho má několik opravdu rozsáhlých, z nichž prakticky každá s přehledem spolkne oba předchozí díly série dohromady.
Každopádně to ale znamená dvě věci: DAI je obrovská - a nádherná. Při putování přes louky, lesy, pobřeží a další krajiny - ať už pěšky nebo na koni - jsem opakovaně užasnul nad tím, jak rozlehlý Thedas tentokrát je. V kombinaci s přítomností koní a tlačítka pro skákání pěších postav (hurá!) jsem si často připadal jako ve Skyrimu, když jsem zarputile šplhal po strmém úbočí nejvyšší hory, abych získal z jejího vrcholu rozhled na všechny strany.
Autoři vaši chuť zkoumat prostředí okolo vás citelně podporují, jelikož řadu věcí nebo událostí musíte objevit tak nějak na vlastní oči - ikony na mapě vás k nim nezavedou. Připadáte si tak jak opravdoví objevitelé a z každé odhalené jeskyně nebo usedlosti banditů máte dvojnásobnou radost. Musím říct, že tolik a takhle zábavného putování krajinou jsem si neužil od dob Dragon´s Dogma.
Kromě praktických důsledků putování a objevování (nalezení pokladu na dně jeskyně nebo vzácné suroviny/kovu/byliny vysoko v horách) ovšem velkou roli hraje také audiovizuální zážitek. Jehličnatý les s řekou a neustálým mrholením si mě získal asi nejvíc, ale třeba i takové skalisté pobřeží s vysokými vlnami tříštícími se v mlze má také hodně do sebe. Když v tomhle nádherném prostředí plném parádních vizuálních i zvukových efektů navíc narazíte na nějakou náležitě stylovou událost, zážitek je dokonalý.
Pro mě jednou takovou chvílí bylo vynoření se z lesa a spatření mohutné bitvy obrovského draka a jeskynního obra v dálce. Ani jsem si netroufnul přijít blíže, ale stačilo mi tu fascinující scénu pozorovat zdáli (pokud byste vsadili na draka, vyhráli byste). Zkrátka a dobře, pryč jsou šedivé koridory předchozího dílu. Svět DAI je překrásný, obrovský a přetékající zajímavými místy i událostmi.
Ta největší událost se ovšem odehraje hned na začátku, jakmile vyberete volbu „New Game". Pochodující šiky mágů a templářů, směřující na mírové zasedaní, jsou náhle smeteny obrovskou zelenou explozí, ve které zahyne i nejvyšší představená řádu. Jediný, kdo se z pekla nadpozemské energie vrátí živý, je vaše postava. Nejprve vás tedy všichni podezírají, že máte onen krvavý atentát na svědomí. Postupně se ale ukáže, že jste uvnitř oné exploze získali tajemnou schopnost dotykem ruky uzavírat trhliny v naší dimenzi, kterou sem začali po onom výbuchu proudit všemožní démoni.
Netrvá dlouho a v nastalém chaosu se k vám někteří začnou obracet jako ke spasiteli, který jediný dokáže zastavit příliv vražedných monster. Jelikož řada politických i ekonomických figur zkouší celou situaci využít ke svému dobru, Cassandra opráší staré knihy a obnoví řád Inkvizice, jehož autorita přesahuje všechny ostatní a umožňuje tak řešit právě taková období mimořádné krize.
Co se ale zpočátku tváří jako poměrně tradiční příběh o spasiteli světa, to se rychle promění v mnohem složitější pavučinu intrik a překvapení, snadno srovnatelnou s Hrou o trůny. Vaše Inkvizice je zpočátku poměrně malá a slabá, navíc mnoha odpůrci označená za kacířskou nebo zločinnou. Budete muset dát dohromady skupinu šikovných rádců (v čele s oblíbenou Lelianou z prvního dílu) a začít pracovat na své reputaci: rekrutovat agenty, podnikat všelijaké prospěšné akce, prostě získávat přízeň veřejnosti, vlivných spojenců i vyloženě rekrutovat posily.
Hra se naštěstí nikdy nezvrhne v nějakou strategii se složitými tabulkami, ale rozhodně máte pocit, že neustále děláte mnoho důležitých voleb, že na vašem každém kroku záleží, že všechno je k něčemu dobré a že se vám to všechno sčítá, jak si svými rozhodnutími a chováním získáváte příznivce i odpůrce.
Jakmile jsem si ale myslel, že jsem pochopil strukturu a styl hry, dočkal jsem se zhruba po deseti hodinách poměrně radikálního překvapení. Je těžké o tam psát tak, abych vám nic nevyzradil. Každopádně příběh projde razantní proměnou a to nejen po stránce zápletky, ale také po stránce formy. Do poměrně tradičního vyprávění ve stylu Dragon Age série najednou přibydou mnohem výpravnější a působivější filmové pasáže, v jednom obzvláště emotivním momentu dokonce podtržené sborovou písní, zpívanou postavami okolo vás.
Měl jsem dojem, jako kdybych z nenápadného několikahodinového tutoriálu najednou vstoupil do epiky citelně inspirované filmy Petera Jacksona. Atmosféra hry zhoustla stonásobně a já najednou zjistil, že mě DAI má dokonale zaháčkovaného. Najednou jsem začal mít problém ji ve tři ráno vypnout. Nebude asi náhoda, že od téhle chvíle se také začaly vynořovat mé nejoblíbenější postavy z předchozích dílů - a to většinou náležitě stylovým způsobem.
Teď už vím, že mám co dělat nejen s mimořádně rozsáhlou a nádherně vypadají hrou, ale také s opravdu silným příběhem, který člověka strhne, ať chce nebo nechce. Nemohu si pomoct, ale po čtyřech intenzivních dnech s finální PC verzí mám zatím pocit, že se nám tu urodila opravdu zásadní hra, po stránce rozsahu i kvality. Sebevědomá prohlášení tvůrců, že skloubili to nejlepší z obou předchozích dílů, jsou podle mého názoru na místě.
Dragon Age Inquisition v angličtině pro PC, PS4, PS3, X360 a X1 vyjde 21. listopadu za 1199-1699 Kč.
koupit na Xzone.
Hra zavání hardcore mechanismy (taktický mód, výroba vlastních lektvarů i výzbroje, mapa vyžadující poctivý průzkum atd.) a hloubkou prvního dílu, ale také skvěle vystavěným syrovým příběhem plným politikaření a těžkých voleb, jak jej známe z druhého dílu. Tomu je také opravdu hodně podobná akční složka hry, pokud nebudete používat taktický mód. A do toho plno nových nápadů i prvků, v čele s „Válečným stolem", u kterého se svými rádci plánujete nad mapou další kroky Inkvizice.
Po těch dosavadních dvaceti hodinách hraní bych mohl popsat plno dalších stránek, ale snad mi odpustíte, když se raději vrátím zpátky k hraní, abych vám mohl dodat dostatečně ucelený názor na celou hru (dokončení příběhu má podle prvních ohlasů zabrat až 85 hodin-pozn.ed.). Do té doby mi v komentářích určitě můžete klást otázky ohledně věcí ze hry a já se budu snažit na co nejvíc z nich odpovědět.
Druhou část recenze s konečným verdiktem čtěte zde.