DOJMY z rozehrání Conan Exiles
Jak se staví a brání pevnosti?
No to je skvělý. Stojím nervózně proti nějakému dalšímu hráči v patové situaci. Je to PvP server a já jsem na jeho hřišti, což dokazuje ta jeho pevnost, která se tyčí za ním. Vážně nechci umřít - trvalo mi celou věčnost, než jsem se sem dostal píď po pídi přes ten nebezpečný kaňon. Jestli umřu, vrátím se úplně na začátek do svého tábora, který je celé kilometry daleko.
Vypadá tak, že by mě mohl zabít levou zadní. Má na sobě těžší a kovovější zbroj než já, ale vycházíme spolu dobře - tedy do té doby, než se dveře jeho pevnosti rozletí dokořán a někdo jiný vyrazí ven s tasenými zbraněmi. Z hlasového chatu se ozývá vrčení a pak něco jiného, něco jako...
Počkat. On mě očuchává! Zkouším dělat jako že nic a odcházím pryč. Ujdu jen pár kroků, než uslyším zadrčení tětivy. Mizím jako vyplašená gazela a peláším přes zaprášený kopec.
Až do tohoto okamžiku jsem hrál Conan Exiles sám, na svém vlastním serveru, vedl jsem prostý život na břehu řeky a učil se co a jak. A byla to nuda. Ale teď mám nadhled - vidím Conan Exiles jakoby z jiného úhlu. Existence a hrozba ostatních hráčů, jejichž ohromné pevnosti trčí z útesů; širší svět plný prastarých rozvalin a smrtících tajemství. Vidím účel nad rámec základního přežití: spolupracující klany, válčení, dobývání. A nutně to musím vidět, protože zatím nebyla hra Conan Exiles průměrná - byla to agónie.
Začínáte na poušti, kde vás ukřižovali. Kolem vás není vůbec nic. Všechno je to pokus-omyl; musíte experimentovat, abyste zjistili, že můžete sbírat kameny, rostliny a větve (určitě sbírejte kožené lahve na vodu) a používat je k výrobě základních oděvů a kamenných nástrojů. Na vyšších úrovních si odemknete další recepty. A pak umřete žízní.
Když se opět zrodíte, víte, že musíte najít vodu. Neztrácíte čas a zamíříte k té skalnaté oblasti na horizontu (což je ta jediná věc, kterou na obzoru vidíte). Je tam zeleň, takže tam bude i voda, ale také nepřátelé. Tentokrát vás zabijí. Až se příště zrodíte, budete opatrnější. Možná se dostanete i k nějaké té vodě a napijete se. Překonáte první výzvu ve hře - zůstanete naživu. Pak si začnete u okraje vodní nádrže upevňovat vlastní existenci pomocí ohně a něčeho na spaní, postupně se vybavíte základními potřebami a zajistíte si spolehlivý přísun potravy a pití a objevíte se u svého lůžka, kdykoliv zemřete.
Je to pomalé, frustrující a nemotorné. Věci, které vytváříte, jsou velmi náročné na suroviny, takže musíte pokácet hodně stromů, narubat hodně kamenů a sebrat spoustu plodin. Je to práce únavná a nezáživná, a jako by toho nebylo málo, zkušenosti získáváte pomalu a pořád čekáte na nové úrovně, abyste si odemkli další možnosti. Kvůli první skutečné zbroji si například musíte odemknout zbrojířský stůl a pak jednotlivé části zbroje - to vám vydá na pět úrovní. Celá hra se kvůli tomu strašně táhne.
Souboj tu nezáživnost ještě zhoršuje. Pro mě je to to největší zklamání. Postavy jsou jako dřevění manekýni, mají jen základní animace a souboje představují ponurou výměnu úderů bez nuance, taktiky či jakéhokoliv náznaku schopností. Ve hře jsou i štíty a luky a silové útoky, ale ty mají tak zanedbatelný efekt, že je brzy zahodíte a začnete se věnovat jen a jen mlácení. Znamená to, že po docela dlouhé době hraní mám jen o něco málo vyšší šanci na to, že se na mě okolní nepřátelé nevrhnou a nezabijí mě. Nejspíš to má podtrhnout představu tohoto světa coby nebezpečného místa, ale hrát to tímhle způsobem je otrava.
Systém stavění je lepší. Součástí - zdi, stropy, dveře - jsou jako obří barbarské kousky Lega, které do sebe snadno a hezky zapadají a s prostředím i se sebou navzájem přirozeně a příjemně splývají. Dají se z nich dělat zajímavé výtvory a místa, na která můžete být pyšní, a navíc mají svou funkci, protože vám poskytují přístřeší a místo pro skladování zásob. Zničit je mohou pouze nástroje na příslušné úrovni, takže odpolední práci vám nerozbije ledasjaký začátečník, ačkoliv nájezdy představují problém, když je majitel offline.
Domovy a osady jsou místa, kam můžete umístit své otroky. To jsou nepřátelé s umělou inteligencí, které jste zmlátili do bezvědomí, odtáhli si je domů v provazech a pak jste je týrali a zlomili jim ducha. Právě tahle krutá povaha světa dává Conan Exiles jedinečnou atmosféru. Otroky pak můžete nasadit kolem svého sídla, aby vám pomohli s výrobou, aby vás hlídali nebo aby vám třeba tančili.
Tohle všechno - otroci, velké pevnosti, kovotepectví - jsou oblasti, které po nějakých 20 hodinách hraní Conan Exiles teprve odhaluji. Tyto úkoly lze pochopitelně splnit snáze, když hrajete ve víc hráčích, což se dá říct i o materiálních nákladech, protože víc rukou zastane víc práce. V tomto ohledu vás hra Conan Exiles nabádá k hraní v multiplayeru, což by asi i měla, protože pak na vás čeká víc lákadel: klany, války a záhadný svět, který můžete objevovat spolu. Zjišťuji, že Conan Exiles je mnohem lepší, když kolem sebe máte víc lidí.
To neznamená, že byste nemohli hrát sami nebo s jedním či dvěma kamarády na jednom serveru (i ty největší servery mají maximálně 70 hráčů, takže se o nějaký masový multiplayer rozhodně nejedná). Conan Exiles je v tomto ohledu jako Minecraft a umožní vám nastavit si herní svět podle svého, což je každopádně milosrdné. Takže si prokažte laskavost a zvyšte si násobič kvůli vyššímu zisku zkušeností a vytěžených surovin - odměnou vám bude mnohem příjemnější zážitek.
Conan Exiles činí špatný první dojem, a jelikož se hra nachází v režimu Early Access, ještě jí čeká spousta práce. Ale když ve hře vydržíte, osloví vás svou krásou a šarmem a nabídne vám finální fázi hry, která stojí za to. Studio Funcom jde správným směrem. Jestli se jim ale podaří vytěžit svůj potenciál dřív, než se lidi začnou nudit a půjdou hrát něco jiného, se teprve ukáže.
