Divinity 2: Ego Draconis

Divine Divinity byla před nějakými sedmi lety celkem oblíbená hra a to hlavně proto, že se svezla na vlně veleúspěšného Diabla 2, kterému byla hodně podobná. Oproti němu však nabízela volnější svět a nelineární děj, a to byly její hlavní devizy. V roce 2004 vyšlo nepřímé pokračování Beyond Divinity a od té doby bylo v Larian Studios ticho po pěšině. Až nyní to zkouší po pěti letech vývoje s novým dílem potřetí a tentokrát plně ve 3D.

Válka Damiana a jeho Černého kruhu s božským hrdinou z prvního dílu zanechala zemi v rozkladu. Kontinenty se pohnuly, svět se změnil a draci, kteří vyvoleného zabili, začali být ve jménu pomsty masově vyhlazováni nově vzniklým řádem dračích lovců. V Divinity 2 se vtělíte do role učedníka této skupiny, který získá dar dračí moci. Kvůli nepředvídatelným událostem zůstane ale jeho rituál přijetí nedokončen a on je zanechán napospas nepoutané dračí krvi, jež mu koluje v žilách. Je jasné, že to pro něj nevěstí nic dobrého a už první z mnoha zvratů ho nechá na pochybách, zda je zlo, proti němuž bojuje, opravdu jeho pravým nepřítelem.

Počáteční tvorba postavy není nijak moc pestrá - na výběr je jen pár vousů či očních stínů, několik účesů a i povolání, jež si zvolíte v úvodní vesnici Farglow, nemá moc velký vliv. Své alter ego tu totiž dost netradičně můžete směřovat všemi směry a z každé skupiny dovedností si zvolíte jen to, co se vám hodí – jediným omezujícím prvkem je pouze požadovaný level.

Skillů je něco přes padesát a vylepšovat se dají nejen s novými úrovněmi, ale i prostřednictvím speciálních knížek. Pět základních kategorií (kněz, mág, bojovník, lučištník a lovec draků) později doplní ještě dračí schopnosti a při patnácti stupních jejich zvládnutí budete dlouho přemýšlet, kam který bodík vložit. Vaše výsledná postava tak může být hodně variabilní a co nakonec zvolíte, je jen na vás.

Rivellon je pestrý a rozsáhlý svět, v němž se střetává hned několik typů prostředí, od klidných lesů, přes rušné městské ulice, až po lávou zničené oblasti. Najdeme tu malebnou lidskou vesnici, opuštěnou magickou věž, rozsáhlou síť podzemních chodeb, prastarou ostrovní pevnost, skalnaté rybářské pobřeží a mnoho dalšího. Až na výjimky si můžete jít hned kam se vám zlíbí a překážkou vám budou jen některá vyvýšená místa, na něž se bez křídel nedostanete. Některé lokace ale obývají monstra tak silná, že se tam raději vrátíte až později na vyšší úrovni - žádné přizpůsobování nepřátel vašim schopnostem tu nečekejte.

Dost velký důraz je kladen i na nejrůznější kobky, doly, sklepení a jeskyně, kterými se budete toulat asi tak stejně často, jako okolní krajinou. Interiéry jsou sice dost generické, ale nikdy nenajdete dva stejné. Naopak, autoři dokáží překvapit a to většinou ve chvíli, kdybyste to ani nečekali. Vstoupíte do svatyně, kde se chybný krok trestá smrtí, budete hledat tajemství zrcadlové místnosti, skákat po pohyblivých plošinkách či šplhat po vysoké věži. Žádná z těchto činností se naštěstí neopakuje natolik, aby začala nudit a tvoří příjemné zpestření po neustálých bojích.

Na svých cestách potkáte mnoho zajímavých NPC, přičemž některé z nich vás překvapí natolik, až se nestačíte divit (osobně mě dostala třeba chodící mrtvola šlapající si na jazyk). Ve hře je jich plno a zejména v osídlenějších oblastech můžete kecáním strávit pěkně dlouho. Nejednou se přitom zasmějete a pobaví vás i odkazy na různá popkulturní díla. Gestikulace postav během rozhovorů mi však přišla značně přehnaná a křečovitá. Také jejich netečnost vůči svému okolí je krapet nepřirozená – můžete jim vesele krást a rozbíjet věci přímo pod nosem a stejně si ničeho nevšimnou.

Jakkoliv jsou dialogy celkem dobře napsané, úkoly z nich plynoucí občas působí dost prvoplánově, skoro jakoby všichni čekali, až jim pomůžete. Na druhou stranu mnohé z nich nepostrádají nápad a zdárně se vyhýbají zaběhnutému klišé. Nevyhnete se ani několika těžkým rozhodnutím a vaše volba se odrazí nejen v získané odměně.

Zachráníte skrývajícího se alchymistu, nebo se raději postavíte na stranu jeho vražedkyně? Pomůžete prokletým duchům, nebo budete hájit ambiciózního dračího rytíře? Kterou z osobností schizofrenního lovce Evžena osvobodíte – tu zlou, o níž víte, že v divočině určitě přežije, nebo tu dobrou, co nemá téměř žádné šance? Pár voleb se navíc projeví až později ve hře, ale na nosnou linku moc vliv nemají - pozměněny jsou většinou jen dílčí události a nejde o nic, kvůli čemu byste Ego Draconis rozehrávali znova.

Občas se při plnění questů ocitnete ve zdánlivě slepém bodě a jen důkladný průzkum okolí a čtení knížek odhalí všechna potřebná vodítka, která vás již navedou správným směrem. Na všechno si tu musíte přijít sami a ani šipky ukazující správný směr tu nehledejte. Mnohé úkoly si naštěstí můžete ulehčit čtením myšlenek, což je schopnost vlastní každému lovci draků. S její pomocí si můžete danou osobu naklonit, zjistit její tajemství a mnohdy se dozvědět i umístění nějakého cenného předmětu. Má to ale jeden háček - každé použití stojí zkušenosti a těch není nikdy dost. Přesto se to občas vyplatí, zvlášť pokud narazíte na vědomosti, jež permanentně vylepší vaše vlastnosti.

Nepřátelé se v Divinity 2 rekrutují ze standardního fantasy osazenstva, takže vyjma lidí budete čelit hlavně divočákům, goblinům, trollům, kostlivcům, duchům a dalším podobným potvorám. Většina z nich útočí z dálky a proto je klíčem k úspěchu aktivní pohyb po bojišti a uhýbání před kouzly a šípy metanými vaším směrem. Dost často je také potřeba kombinovat útoky zdálky a zblízka, jinak se likvidace nepřátel stává velmi složitou záležitostí.